Zatím bezejmenní oři klušou přesně podle toho, jak hbitě sebou komíhají na dřevěném hřbetě jejich páni. "Vyvinou rychlost od mírného poobědového kmitu až po velmi bujarý poslivovicový cval," usmívá se padesátiletý Jiří Návara.
Inspirovala ho jeho žena, která jezdila závodně parkúr. Chtěla mít koně i v novém domě, ale protože je republiková specialistka na drůbež a prý správný workoholik, neměla by čas se o ně starat. A ke koním Návaru hecovali i známí.
Hmotností věčné hříbě
"Všichni tady popíjejí, pak by vlezli na koně a zlomili si ruku. Říkal jsem si: budu tady mít koně a maléry? Tak udělám houpacího, a na toho když sedne někdo opilý, tak spadne jen z 1,5 metru, ne z trysku, a nic se mu nestane," vysvětluje.
Jeho první houpáč měří metr a 55 centimetrů, tělo, hlavu i ohon má z borovice. Dolní houpací část je železná, stejně jako některé prvky uvnitř trupu, které ho drží pohromadě. Váží asi 80 kilo, takže vlastně hmotností je věčné hříbě.
A sotva se narodil druhý, zájemci už se hlásí. Ozvali se mu z festivalu Okolo Třeboně a agentury rekordů Dobrý den.
"Když bude zájem, udělám stádečko, aby se mohli houpat ve skupině," ujišťuje vynálezce, který kus prodává za 30 tisíc. "Pro podnikatele, když chce koně a bojí se zlomené nohy, je ideální. Spíš takový fór, nepředpokládám, že české louky zaplaví houpací koně, ale desítku jich asi vyrobím," uvažuje.
Prvního hřebce už pár lidí otestovalo. Včetně profesionála, který jezdí dostihy na anglických plnokrevnících. "Krásně se na něj vyšvihl, říkal, jak se na něj perfektně skáče, stačí se chytit za madlo," popisuje Návara.
Nejvíc mu daly zabrat rozměry. Hlavu, kterou vystřihával z kartonu, maloval načtyřikrát. "Žena koukala zdálky a říkala: Ne, ne... Takhle jsem zničil asi 20 kartonů, až pak řekla jo. Ale ona má estetické oko, takže na ni dám, já jsem zase manuálně zručný," nastiňuje.
Jak říká, podobných pitomých nápadů má více a teď jen jeden z těch bláznivých uskutečnil. Čerpá i z postřehů vynálezce, který, když byl v gulagu a dozorci ho pozorovali okénkem v cele, jestli při rozsvíceném světle nespí, si vystřihl z papíru bělmo, namaloval na něj zřítelnice, nalepil na víčka a klidně usnul.
Návara leccos vymyslel i jako táborský místostarosta. Cestu z Prahy do Kostnice, jejíž zastávky kopírují stopy Jana Husa, nebo česko-německou Unii husitských měst. Nyní si vydělává jako poradce v oblasti krmiv pro domácí mazlíčky.
"Živí mě živá i dřevěná zvířata," vtipkuje.
Teď přemýšlí, jak koníka vylepšit. "Třeba držákem na lahváče, abychom si na něm mohli s kamarádem povídat. Houpání má nesmírně pozitivní vliv na nervovou soustavu. Je to dáno i tím, když nás matka houpe v náručí. A možná už od doby, kdy jsme byli bakterií v moři a houpaly nás vlny, tak máme houpací gen, který nás uklidňuje," uzavírá.
