Myšlenky Leviathana, jednoho z ústředních děl politického myšlení, vydaného 20. ledna před 360 lety, vynesly jeho autorovi tolik nepřátel, že se mu přičítal i známý požár Londýna v roce 1666. Král Charles II svého někdejšího vychovatele chránil a posílal mu až do jeho smrti v roce 1679 apanáž, ale ze strachu mu nedovolil dílo opět vytisknout. Hobbesova teorie není populární ani dnes, leč pro řád a fungování společnosti bývá tím aktuálnější, čím víc jí politici nedbají nebo ji obcházejí.
Král Karel II. - kolem roku 1670
Ve společnosti schopných
Filozof Francis Bacon
Nadaný mladík, narozený roku 1588, získal díky bohatšímu strýci vzdělání v Oxfordu a uchytil se jako prominentní vychovatel. Syny vznešených a samozřejmě i sám sebe na cestách rád seznamoval s kontinentální Evropou. Mimo přátelství se známým lékařem a objevitelem krevního oběhu Williamem Harveyem a vědcem Francisem Baconem tak mohl v Paříži diskutovat s filosofem a vědcem Descartem a ve Florencii se setkat i s astronomem Galileem.
O knizeThomas Hobbes: Leviathan Přeložil Karel Berka; z pozůstalosti k vydání připravili Jiří Chotaš, Zdeněk Masopust a Mari Barabas. Vydalo nakl. OIKOYMENH, Praha 2009 (fakticky vyšlo 2010), 516 stran, doporučená cena 598 korun. |
Materialistickou koncepci pohybu hmotným působením tělesa na těleso aplikoval i při vysvětlování smyslového vnímání a myšlenkových procesů. Nejvíc jej fascinoval Galileův rozklad běžných pohybů na několik jejich jednodušších, matematicky vyčíslitelných složek. Sám se snažil obdobně dopracovat k zákonitostem politiky, aby se chování lidí dalo předvídat a měnit k lepšímu. Po vypuknutí konfliktu mezi králem a parlamentem v roce 1640 se Hobbes – to již v Pařížském exilu – pokoušel ukázat, jak zabránit občanské válce a dosáhnout míru. Užitečnost politické filosofie se prý dá změřit nejlépe na pohromách, které jsou důsledkem jejího nedostatku.
Válka každého proti každému
Lidmi hýbají podněty: touhy a averze, které se neustále mění. Různí lidé se přitom uspokojí s různou měrou moci, bohatství, cti. Naneštěstí jsou tužby některých lidí po moci bezmezné. Přestože mnozí o víc moci, než již mají, často neusilují, bývají tak nuceni odporovat nárokům mocichtivých lidí a už jen kvůli prostředkům k dobrému životu jim nezbývá než se do boje o moc zapojit.
Obálka českého vydání díla Thomase Hobbese Leviathan
Lidé jsou dost rovnoměrně obdařeni schopnostmi obstát v konfliktech a bojích a prakticky každý je schopen zabít každého. Pokud má kdokoli právo na cokoli, pak se nedá mluvit o uchování života a bezpečnosti, o správném a špatném, o spravedlnosti a nespravedlnosti. Lidé intrikují a tvoří proti sobě aliance, a přitom ze vzájemného boje nemají žádné potěšení. Scházejí podmínky pro pilnou práci, podnikání, kulturu, mořeplavbu, zahraniční obchod, stavbu budov, cestování, umění a vědy, neboť ovoce těchto nákladných činností je nejisté. Vládne ustavičný strach a nebezpečí násilné smrti, život je osamělý, chudý, nechutný, brutální a krátký.
Z této války každého proti každému se dá vymanit jen převedením dostatečné moci na takovou osobu nebo orgán, který je schopen strany přimět k důslednému plnění přijatých závazků, čímž teprve začíná vlastnictví. Bez ústřední síly, která lidi drží v bázni, nejsou lidé schopni ani koordinované akce ku společnému prospěchu, míru či společné obraně. K míru přispěje strach ze smrti i touha po věcech, umožňujících příjemný život, touha ovšem spojená s nadějí, že se k nim člověk vlastní pílí dopracuje. A k plnění závazků přivede lidi především strach: závazky bez meče jsou pouhými slovy. Tolik Hobbes. A pokračujme v jeho intencích dál.
Do svědomí nesahat!
Suverén je ta osoba nebo seskupení osob, na něž tento transfer těchto práv proběhne a je na něm, kolik moci bude potřebovat a jakého nástupce si vybere. Partnerství mezi lidmi a suverénem tedy ani nemá být rovnoprávné. Hobbes upřednostňoval jednoho vládce před shromážděním kvůli nedílné odpovědnosti jednotlivce, nadřazení celospolečenských zájmů nad partikulárními a předcházení chaosu. Vládě více lidí se nebránil tam, kde je zažitá nebo kde jsou vhodné podmínky k jejímu dobrému fungování. V každém případě šlo Hobbesovi o větší pravomoci suveréna a tvrdší postup proti rozvratníkům, než je tomu v „liberálních demokraciích“.
Filozof Thomas Hobbes
Thomas Hobbes(5. dubna 1588 – 4. prosince 1679) Narodil se v rodině anglikánského duchovního, který však od syna a manželky odešel. Péče o Thomasovo vzdělání se ujal bohatý strýc – hocha poslal na Oxfordskou univerzitu. Po absolutoriu působil jako domácí učitel. Coby roajalista utekl v roce 1640 do Paříže před zvítězivší protikrálovskou opozicí, posléze se ostatně na ostrovech rozhořela občanská válka. Neklidné a rozpolcené vztahy s mocí skončily pro Hobbese jakýmsi smířením: Karel II (1630-1685) přijal Hobbese na audienci – a filosofův pobyt ve vlasti se stal pak i bezpečným i hmotně zajištěným, to díky penzi vyplácené králem. |
Avšak aby nebylo mýlky! – i Hobbes prosazuje velký prostor k soukromým aktivitám občanů, do nichž se vládci míchat nemají. Co není zakázáno je povoleno, člověk musí mít zájem na zachování sebe sama, nemůže svědčit proti příbuznému. Suverén má za úkol zajistit bezpečnost lidí, učit je respektu k vlastnictví a umožňovat jim, aby si sami mohli opatřovat živobytí, řídit vlastní život k lepšímu. Práce je zboží, hodnota je podmíněna trhem a rovnost směňovaných věcí je dána (na rozdíl od dřívější „spravedlivé“ ceny) už tím, že vůbec ke smlouvě došlo. Daně jsou mzdy, které drží veřejný meč, aby chránil soukromníky při výkonu svých živností a povolání. Pro povzbuzení píle a podnikání se Hobbes kloní k dani ze spotřeby, tedy z konzumu. Trvá na stejné spravedlnosti jak pro bohaté tak pro chudé i na opatřeních ve prospěch práce se neštítících nezaměstnaných.
Jako zásadní odpůrce aristotelovství již Hobbes nevytváří pro všechny ani nějakou samoúčelnou ctnost či ideál a tím méně instituce, který by ji vnucovaly celé společnosti. Jedinou morální ctností, kterou je třeba vynucovat občanskými zákony, je spravedlnost, tedy především dodržování závazků. Na rozdíl od praxe inkvizice, jezuitů (či později se zrodivších komunistů) Hobbes nechce kontrolovat lidem myšlenky, což prý ani není účinné. Úsilí o svobodu svědomí vytýkal Hobbesovi i sám německý nacistický myslitel Carl Schmitt.
Myslitel Carl Schmitt (1888-1985)
Carl Schmitt diskutující, nedatovaný snímek
Carl Schmitt se svojí ženou Dušku Todorovićovou v roce 1934
Carl Schmitt; obal knihy
Oslabme vliv církve
Pro Hobbese, který přišel na svět předčasně, když jeho matka prchala před invazí španělské katolické Armady do Anglie, a jejž náboženské boje v roce 1640 vyštvaly z vlasti, znamená silná církev především chaos a boje, neboť lidé nevědí, zda mají poslouchat své vládce světské nebo duchovní. Pokud suverén nedílnou pravomoc nemá, dochází k náboženským válkám, jichž byly země pohanského starověku – i starý čínský a indický svět, tedy alespoň před vypálením buddhistických škol a masakrech jejich učitelů v Indii muslimy a na Srí Lance katolickými Portugalci – téměř ušetřeny. Víra jako dar od Boha nesmí být vynucována.
Aby záminky k náboženským válkám zmizely, vykládal Hobbes křesťanství svérázným způsobem, umenšujícím počet nároků, kladených na člověka a stát. Chce aplikovat vědecky přesné standardy a kritéria pro větší jasnost a průhlednost jazyka. Staví se nejen proti vytváření nových článků víry, nýbrž odmítá Nicejské i Apoštolské vyznání víry, která by prý mohla dobré svědomí lidí a integrální duchovní život narušit. Netvrdí ani Kristovo božství: ke spáse prý postačí poslušnost zákonů a víra, vyjádřená prvotní křesťanskou formulí že Jesus Christus – Ježíš je pomazaný.
Portrét Ježíše Krista na Turínském plátně.
Hobbes podrobil historicko-kritickému zkoumání Starý zákon, v čemž pokračoval Spinoza. Původní Ježíšovo učení Nového zákona, které učilo správnému jednání a čistým záměrům, pravil Hobbes, bylo nahrazeno doktrínami a názory vymyšlenými a předepsanými klérem. Papežství z nich učinilo nástroj kontroly lidí, vládců i politiky samé. Hobbes se odvolává i na Pavlovu Epištolu ke Koloským, že církev znamenala původně místní samosprávný sbor s omezenou působností – a nikoliv všemocnou nadnárodní organizaci s propracovanou ideologií, ovládající univerzity, poroučející vládcům a podrývající jejich pravomoc, ale ani mocnou národní církev s biskupským zřízením.
Thomas Hobbes byl formálně anglikánem, ovlivnil jej renesanční sekulární humanismus, mnozí jej považovali za ateistu a on sám měl blízko k menším a radikálním protestantským směrům, zejména k independentům. Leviathana vydal v naději, že Oliver Cromwell dokáže mocné církve oslabit.
Je libo další Pákistán?
A nyní již poznámky aktuální. Hobbesův systém zrovna ty nejlepší záruky proti zneužívání moci nemá. A rozdělení moci, také díky Hobbesovu mladšímu současníku Johnu Lockovi zprvu na moc zákonodárnou a výkonnou – a později i díky Montesquieuovi i na soudní – funguje a potíže řeší mnohde lépe, než si Hobbes dokázal představit. Jenže zase ne až tak dobře, jak tvrdí většina jeho zastánců, přehlížejících mimo jiné, že alternativou pevné ruky mnohde ani dnes nebývá „demokracie“, ale spíše náboženská hrůzovláda či chaos. Hobbesovu poučku o nedílnosti dobra a vitality poddaných i samovládců, jimž obecný blahobyt přispívá k síle a ku prospěchu, chápe i dnes víc vůdců, než se při zběžném pohledu odsud zdá. Indicko-americký politolog a komentátor Fareed Zakaria dokonce napočítal, že téměř žádná rychle rostoucí chudá země není demokracií.
Hobbes česky:Základy filosofie státu a společnosti (1909) Leviathan neboli O podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského (1941) Výbor z díla (1988) Leviathan aneb Látka, forma a moc státu církevního a politického (2010, první úplné vydání) |
Představme si umírněného člověka, který přišel k moci v zemi, jejíž lidé si chtějí demokraticky navždy zvolit uzavřenou společnost a netolerovat menšiny. Nastolí si autoritářský systém s mimodemokratickými zpětnými vazbami. Na druhé straně lidem dopřeje víc občanských svobod a práv jednotlivce, než sami chtějí – a nádavkem i vyšší hospodářský růst. Míra plurality, svobody médií a spolky část nešvarů řeší, ale na smetení režimu a rozdmychání chaosu a násilností nestačí. Opoziční strany silový aparát postrádají, karty nerozdávají a vzájemnými spory i občasnými bojkoty voleb se ještě samy oslabují. Teorie? Nikoliv: Li Kuang-jao (Lee Kuan Yew) tak v Singapuru od 50. let získal vrch nad maoisty, Husní Mubarak od 80. let nad islamisty.
Li Kuang-jao a americký ministr obrany William S. Cohen
Liberálové, uvědomte si, že i dnes chce 75 procent Egypťanů i Pákistánců svobodu kamenovat cizoložnice! A Mubáraka ani nenapadne, aby ustupoval islamistům jako po EU toužící Turecko. Z Egyptského parlamentu bylo po loňských volbách vyklizeno Muslimské bratrstvo. Aby mohl pokračovat v drobných liberálních reformách a první dáma Suzanne Mubáraková ve svých kampaních proti ženské obřízce, za mír, hygienu a plánování rodiny. Hospodářství roste rychleji než v Evropě či USA, klesá porodnost i násilí – na rozdíl od lockovského demokratického Pákistánu, blížícího se k hobbesovskému boji všech proti všem. Slavná architektka Zahá Hadíd si – na rozdíl od svého dnes již bohužel zesnulého přítele Jana Kaplického – může v klidu stavět své Káhirské výstaviště bez ostudných invektiv politiků. A v nové a jedinečné Alexandrijské knihovně se na vydání knihy nečeká až několik dní jako v Praze.
Ale kde to jsme?
Průhlednými a účinnými systémy země s lockovským rozdělením moci a střídajícími se stranami u moci nevynikají už vůbec. Zemí s minimální korupcí a nejotevřenějším ekonomickým prostředím bývá zpravidla autoritářský Singapur. A v Latinské Americe je nejpoctivější Chile. Díky komu asi?
John Locke (29. srpen 1632 Wrington, Somerset – 28. říjen 1704 Essex) byl anglický filosof. Proslul zejména svou empiristickou teorií poznání a svou politickou filosofií, v níž hájil přirozenou svobodu a rovnost lidí.
Proč lidé na většině území Egypta nebo USA nemají ploty? Nepotřebují, tolik se tam nekrade, nevyplácí se to, jsou tam tvrdší a pohotovější postihy. A proč u nás ne? Koho se dovolá mnohokrát vykradený Čech? Kdo přiskočí s mečem nad dodržováním smluv, závazků a bezpečností majetku? Aby se zločinci strážcům zákona a společnosti nemohli smát do obličeje třebas přes televizní kameru, jako by si, kafkovsky řečeno, s nimi vyměnili role. Aby narušování veřejného pořádku nebylo tak nabíledni, že je řádný občan ostatním k smíchu. Vůdci „sametové revoluce“? Či Evropa?
Když už na Hobbesovy ideály nedosáhneme, můžeme alespoň demokraticky volit taková opatření (třebas včetně trestu smrti jako ve zmíněných USA a Egyptě, zastávaného i většinou Čechů), která by buď zločince přesvědčila anebo jejich jednání účinně postihovala? Ani to ne, EU diktuje své představy nejen svým členům, ale i tomu, koho se ještě ani neobtěžovala přijmout. Schází meč i hobbesovský suverén a navíc je terén méně přehledný než dřív.
Ale kde to jsme?
Proslulý titulní list z Hobbesova díla Leviathan
Co ta kresba znamenáTitulní strana Hobbesova spisu Leviathan (livjátan – obluda ze Starého zákona) je opatřena rytinou, kterou si Hobbes nechal zhotovit i dle některých Britů u přítele, českého pobělohorského evangelického exulanta Václava Hollara. Každopádně obří Vladař, složený z mnoha lidí, připomíná manýry v Praze dříve působícího malíře Giuseppe Arcimbolda. Ve své pravici třímá meč, který ční do nebe, a v levici biskupskou berlu, směřující dolů, k městu. Pod ní jsou proti sobě postaveny symboly světské a církevní moci. |
EPILOG PO LETOŠNÍ EGYPTSKÉ REVOLUCI
(dopsán 22. února 2011)
Vzhledem k převratným událostem posledních týdnů ve zmiňovaném Egyptě uvádí autor některé údaje o zemi a změnách, dosažených v éře jejího prezidenta Husního Mubaraka (1981-2011) a pokouší se je nahlížet, obdobně jako v článku výše, v prvé řadě z hledisek blízkých filosofii Thomase Hobbese.
Na velkém sudu prachu
Označování Mubarakova Egypta i v českých médiích jako totalitního státu je přemrštěné. Egypt byl nanejvýš státem autoritářským či osvícenou autokracií. A vzhledem k výchozí nesmírné bídě obyvatel, úrovni kvalifikace, míře negramotnosti a předchozím socialistickým experimentům prezidenta Násira to nebyl stát spravovaný zrovna špatně. Nebyla to společnost, kde by se lidé báli vyjádřit jakýkoli názor. Tamní svoboda projevu se pohybovala v rámci možností, určovaných z velké části silami, které chtěly Mubarakův režim svrhnout a provést islámskou revoluci po íránském vzoru. Masové násilí a nepokoje destruktivního typu byly po většinu času jeho vlády reálnější alternativami než dnes a v některých oblastech země či měst se radikální islamisté v minulých desítkách let prakticky zmocnili vlády. Muslimské bratrstvo a některá další islámská seskupení bývala v minulosti méně umírněná než jak se nechávají slyšet nyní.
Představitelé Muslimského bratrstva Essam el-Erian (uprostřed vpravo) a Saad el-Katatní (uprostřed vlevo) ne protivládní demonstraci v Káhiře (30. ledna 2011)
Přinejmenším někteří členové Bratrstva páchali útoky na kina i na egyptské politiky. „Dekadentní obchody“ se ve velkém plenily i za předchozího prezidenta Anwara Sádáta. Ještě nedávno v zemi radikálnější islamisté opakovaně postříleli desítky cizích turistů i nejednoho intelektuála. Podřezali a téměř usmrtili i světoznámého egyptského spisovatele a nositele Nobelovy ceny Nadžíba Mahfúze a sama statečná feministka Nawál as-Sadáví raději načas ze země emigrovala. Tradiční břišní tance omezovalo nebo zakazovalo samo Muslimské bratrstvo. Demokratické, liberální a sekulární síly byly ještě počátkem 90. let slabší než dnes.
Prezident Egypta Anwar Sádát je vítán na americké půdě, rok 190
Nedávno svržený egyptský prezident Husní Mubarak zdědil po atentátu na svého předchůdce Anwara Sádáta nesmírně chudou zemi, vyčerpanou válkami. Uvědomoval si, že v zemi se stávajícím kulturním pozadím mohou mít trvalejší vliv jen reformy nenápadné a kosmetické. Náboženský rámec egyptského zákonodárství nerušil, staral se spíše o to, aby bylo proti lidem s jinými názory téměř bezzubé. Po ostudném případu profesora jménem Nasr Abú Zajd (1943-2010), který byl kvůli rozboru Koránu moderními hermeneutickými metodami soudem nařčen z odpadlictví a nucen kolem roku 1995 k rozvodu se svou ženou a raději na čas emigroval, byla posílena svoboda vědeckého zkoumání a obvinění z odpadlictví jednotlivcem bylo právně znemožněno. Od roku 2000 byly v zemi povoleny služební cesty žen do zahraničí bez svolení mužů. V roce 2008 byla zakázána ženská obřízka. Ještě těsně před revolucí bylo v 518 členném parlamentu rezervováno 64 křesel pro ženy a na 7 z 10 křesel parlamentu obsazovaných prezidentem Mubarak dosadil Kopty. Radikální islámské skupiny byly postupně rozprášeny nebo přivedeny pod kontrolu také díky tomuto prezidentovi a tehdejšímu šéfovi egyptské rozvědky Umaru Sulajmánovi.
Viceprezident Umar Sulajmán v egyptské státní televizi oznamuje rezignaci Husního Mubaraka (11. února 2011)
Kazit charisma islamistů
Husní Mubarak začal provádět mnohem opatrnější politiku, jejíž kurs však dokázal pevněji držet než jeho předchůdce Sádát. Umírněné muslimy již nedráždil, ale programovým islamistům nedával lehkovážné sliby a správu jim nepřepouštěl.
Za osvíceného autokrata Mubaraka nacházely ženy přístup do více profesí a aktivit než tomu bylo dříve. Noví aktivisté a demokraté, které jsme mohli vidět na obrazovkách, vyrostli až v posledních letech. Eventuální předání moci umírněným demokratům v dřívějších desetiletích by snad nebylo bývalo zcela nemožné, ale bylo by obtížnější než v posledních letech. Na rozdíl od tisku „demokratického Turecka“, které se i s vládnoucími umírněnými islamisty v míře svobody tisku nyní propadlo na 138 místo mezi 178 zeměmi, svoboda projevu, jak bylo zřejmé z egyptského tisku, a soukromých, to jest i egyptských televizních kanálů, narůstala a také díky tomu také počátkem nového tisíciletí mohla občanská společnost povyrůst.
Po nedávném výbuchu u Koptů (který odnesli nejen oni) se po zemi konaly oficiální i neoficiální demonstrace solidarity a kostely střežili i muslimové. A muslimové a Koptové demonstrovali spolu za politické požadavky: a to jak pro Mubaraka, tak proti němu. Lidé se tam již sdružují i podle politických názorů. To jest asi jako tomu bylo u nás po bezprecedentním Kutnohorském smíru roku 1485, dojednaném dva roky později po 2. pražské defenestraci, za nějž české země vděčily především umírněným představitelům tehdejších utrakvistů a katolíků.
Egyptští křesťané protestují proti zákazu stavby kostela (24. listopadu 2010)
Budování státu na populační bombě
Mubarakův režim kromě drobných liberálních reforem – před nepokoji se zrovna připravovalo zrovnoprávnění povolování k výstavbě kostelů a mešit – Muslimské bratrstvo usměrňoval i přísnými regulacemi: Zákon o zákazu konfesijních stran a náboženských hesel ve volební kampani přinášel záminky k uvěznění nebo vyškrtávání z kandidátek některých jeho členů. Muslimské bratrstvo nechtěl Mubarak stoprocentně potlačit, ale vymezoval mu striktní pravidla tak, že kromě interních sporů zda vůbec kandidovat ztráceli část své energie a charismatu. I oni pak stavěli do počtu nějaké Kopty a ženy, což ale působí zrovna od nich asi tak směšně, jako když se medvěd v cirkuse snaží tančit nebo jezdit na motorce.
I Mubarakovou zásluhou se podařilo se zčásti utlumit nebezpečnou populační bombu, která hrozila daleko větším výbuchem. Ještě za jeho předchůdce Sádáta se počet dětí na jednu ženu (TFR) pohyboval kolem 6 (!), nyní, díky mohutným osvětovým kampaním, vedeným i jeho manželkou Suzanne, do nichž byli zapojeni dokonce i někteří muslimští vůdci, poklesl na hodnotu ani ne 3, dle revidovaných posledních (spíš orientačních než stoprocentně spolehlivých) údajů v CIA World Factbook na 3,01. Tedy na nižší hodnotu než ve srovnatelném Pákistánu (TFR 3,28), Iráku (3,76), Jemenu (4,81), Afghánistánu (5,5!) i katolických Filipínách (3,23) či některých zemích Latinské Ameriky (Guatemala 3,36). Dětí do 15 let je v Egyptě dokonce již méně než mladých lidí ve věku mezi 15-30 lety. Přes násilnosti je tam po třech desítkách let jeho éry alespoň menší alespoň procento hladových, vykořeněných a ke všemu odhodlaných lidí.
Protesty v ulicích Káhiry
Také díky tomuto profilu již v egyptských městech poslední dobou se výrazně plošně nerozšiřují chudé čtvrti, na jejich domech se spíš jen přistavují další patra. Nové podniky a nová bytová výstavba tamního středního a vyššího standardu vyrůstají především na pouštích. Tyto ohromné soubory průmyslu i bydlení absorbují alespoň část nově přicházející pracovní síly.
S privatizací velkých státních podniků z období násirovského socialismu, která by obnášela masové propouštění, Mubarak příliš nespěchal. Staral se o infrastrukturu a soukromému podnikání spíš dával prostor a umožňoval růst. Ekonomika tak sice nedosahuje parametrů „vyspělých“ zemí, ale zdaleka už nestojí jen na Suezském průplavu, nevelkém množství ropy a plynu, zemědělských produktech. Egypt má již jakýsi průmysl pro velkou část domácí spotřeby a na rozdíl od některých jiných arabských zemí je schopen vyvážet vůbec nějaké průmyslové výrobky i do vyspělých zemí. Příjem a blahobyt mnoha Egypťanů se zvýšil. V posledních letech byly zakládány další soukromé univerzity spoluzřizované západními zeměmi. Na vesnici bývá zpravidla nejvýstavnější budovou poměrně nová bílá škola.
Za posledních asi 6 let, co Husní Mubarak přepustil agendu ekonomických a stranických reforem svému synu Gamálovi, již hospodářství země rostlo tempem kolem 5-7% ročně. A přitom Giniho index příjmových nerovností (berme jej s jistou rezervou) dosahuje mnohem nižší hodnoty v Egyptě (34,4) než v mnoha jiných zemích světa včetně USA (45): Egypt je tak až 90. nejnerovnější zemí světa, zatímco USA jsou již na místě 42.
Egyptský prezident Husní Mubarak.
O egyptské revoluci, která byla i dle indicko-amerického politologa a publicisty Fareeda Zakarii revolucí narůstajících očekávání, i o některých dalších procesech na Blízkém východě platí přes 150 let stará slova francouzského státníka a politologa Alexise de Tocquevilla z jeho druhého slavného díla Starý režim a revoluce:
"... dalo by se říci, že Francouzi považovali své postavení za tím nesnesitelnější, čím více se zlepšovalo.
Takový pohled udivuje; dějiny jsou plné podobných podívaných.
Revoluce nepropuká vždy, kdy se lidu vede čím dál hůře. Daleko častěji dochází k tomu, že lid snáší nejtíživější zákony, aniž si stěžuje a jako by je ani necítil, a násilně je odmítne až poté, když se jejich váha zmírní. Režim, který revoluce zničí, je téměř vždy lepší než ten, který bezprostředně předcházel, a zkušenost učí, že nejnebezpečnější moment pro špatnou vládu je obvykle ten, kdy se začíná reformovat. Pouze velká genialita by mohla zachránit vládce, který začal ulevovat svým poddaným po dlouhém útlaku. Zlo, které bylo trpělivě snášeno jako nevyhnutelné, jeví se jako nesnesitelné, jakmile si lidé představí, že by mu mohli uniknout. Zdá se, že to, co se z utrpení ubírá, lépe odhaluje to, co z něj zůstává, a to se hůře snáší: zlo se sice zmenšilo, ale citlivost je živější."
A co se týče porevolučních vyhlídek na udržení alespoň předrevolučního ekonomického růstu čtěme z Tocquevilla (a z mnoha více či méně analogických historických událostí) dále:
"Chceme-li obrátit pozornost na rozdíly v čase, přesvědčíme se, že v žádném období, která následovala po Revoluci, se veřejná prosperita nerozvíjela rychleji než ve dvaceti letech, které jí předcházely."
Alexis-Charles-Henri Clérel de Tocqueville (29. července 1805, Paříž – 16. dubna 1859, Cannes) byl francouzský sociologicky orientovaný politický myslitel a historik.
Někteří Egypťané si za Mubaraka materiálně polepšili, ale chtěli brzy svobody, které fungují lépe v zemích, v nichž se obdobnému materiálnímu komfortu těší většina lidí. Další, kteří si prozatím nepolepšili (a nejčastěji ani nepohoršili), chtěli takový materiální komfort, jemuž jejich kvalifikace někdy neodpovídala a který by si celá egyptská společnost, pokud by měla politicky i ekonomicky fungovat po delší dobu, nemohla dopřát. Mnozí byli po celý svůj život unaveni všudypřítomnými Mubarakovými portréty a chtěli do čela státu novou tvář. A tak se stalo, že se na hlavním káhirském náměstí Midán Tahrír sešli Egypťané různého věku, pohlaví, konfesí, religiozity či sekularity, statutu, profesí, sociálních vrstev. Mírumilovní lidé, ale mezi nimi i násilníci.
Hobbesovskou smlouvu Mubarak porušil
Správnému hobbesovci by bezpochyby imponovaly Mubarakovy vojenské kvality, ranní budíček o šesté, jeho kontroly docházky poslanců parlamentu a jistý nárůst čistoty, kázně a řádu v zemi, jejíž obyvatelé přes den rádi podřimují. Líbilo by se mu, že zároveň chránil a umožnil nemalé části Egypťanů mohutný materiální vzestup. Bezpochyby by ocenil, že se Mubarak na blízkovýchodním sudu prachu udržel u moci již téměř 30 let, kvitoval by jeho docházku do posilovny a nadšeně by mu zatleskal, že přežil šest pokusů o atentát.
Demokratovi či lidskoprávnímu aktivistovi, který požaduje okamžité nastolení žádoucích procedur a standardů lidských práv a nehledí na reálné sociální důsledky v delším období, mohly vadit již mubarakovské málo transparentní volby s omezenými možnostmi. Již v 80. letech by se v Egyptě býval snažil prosadit hned při první příležitosti volby zcela svobodné, v nichž by pak v oněch časech mnohem pravděpodobněji než dnes zvítězili lidé typu blízkého íránským revolucionářům. Pak by mohl, dost možná již v exilu, leda lamentovat a připsat vývoj zkaženosti světa.
Ronald Reagan přátelsky vítá egyptského prezidenta Mubaraka, rok 1984
Demokratovi, který chce lidi ke svobodné volbě postavit teprve až tito dorostou k politické zodpovědnosti, by imponovala narůstající míra svobody tisku a médií i prostoru pro nevládní organizace. Uvítal by, že tamní počet univerzitních studentů začíná vzhledem k počtu obyvatel země převyšovat jejich podíl v Husákově ČSSR v době, kdy se Mubarak ujal moci – a to v chudé zemi, jejíž většina venkovanů žije stále v domech z vepřovic! Těžko by věřil, že na egyptských středních školách již studuje o 10% víc dívek než chlapců. Z prostoru pro růst nezávislých vůdčích osobností by byl onen realističtější demokrat přes stávající politické osobnosti mladší generace nadšen o něco méně a muselo by jej zarazit, že Mubarak nechal po roce 2005 kvůli formalitám přes 3 roky věznit svého liberálního prezidentského protikandidáta Ajmána Núra. Vadilo by mu, že volby roku 2005 byly poctivější než volby roku 2010. Vyčinil by však i samotným Egypťanům za jejich malý zájem o konstruktivní opoziční politické aktivity, pro něž nevelký prostor i v jiných politických stranách měli. Volby do parlamentu nebyly předem rozhodnuté tak stoprocentně jak u nás za komunistů. Na rozdíl od západních „lidskoprávních“ aktivistů by nejdřív zjišťoval, kolik z „politických vězňů“ trpí za svobodu jednotlivce, mír, transparentnost a demokracii a kolik za ideály zcela opačné.
Hobbesovec, k jehož vrcholným hodnotám demokracie ani chudoba vládce nepatří, by se zase pro změnu ošíval nad tím, že se Mubarak uvolil jmenoval viceprezidenta a eventuálního nástupce – Umara Sulajmána – až nyní, to jest téměř 30 let po svém nástupu, a to ještě pod tlakem ulice. Silný vůdce na svém místě se přece nikdy nemá koho bát. A hobbesovec by snad ještě rozhořčeněji než ostatní nesl událost (k níž došlo až po tisku výše prezentovaného článku o Thomasi Hobbesovi), že policie v Káhiře při nepokojích načas přestala fungovat. Hobbesovský suverén přece nikdy kontrolu nad policií nesmí ztratit, natož aby se někteří její příslušníci aktivně oddávali rabování a škodili mírumilovným lidem! Připustil by hlavně kvůli tomuto stavu Egypťanům oprávněnost smlouvu s Mubarakem rozvázat nadobro, vzít spravedlnost do vlastních rukou a vybrat si za suveréna jiného člověka nebo instituci. Ocenil by jistě sousedské hlídky, které zabránily větší míře rabování a katastrofám. I Egyptské občany, kteří nenastoupili cestu boje všech proti všem. Ctil by však nejspíš i pokusy o nápravu stavu: vyhnutí se většímu krveprolití (revoluce proti Bin Alímu si v Tunisku – nemluvě o Libyi – vyžádala relativně vyšší počet obětí) a vyslání armády do ulic ne k potlačení demonstrantů, ale k zajištění pořádku namísto policie.
Zahraniční dělníci čekají na hranicích Libye a Tuniska (3. března)
Platónova přísná kritéria
Sókratés v Platónově dialogu Gorgiás a zřejmě i Sókratés v Xenofontových vzpomínkách od vůdčích politiků očekával, že budou činit „své spoluobčany z horších lepšími“. Až příliš těsně s tímto požadavkem držel tezi zcela odlišnou, totiž že tito lepší občané dobrého politika pak zřejmě budou držet ve vážnosti. Historie však často ukazuje, že i mnoho dnes vážených politiků se zásluhami bylo svými spoluobčany vyhnáno a mnoho špatných vynášeno. Připomeňme i po smrti oplakávaného egyptského revolucionáře Násira, který v zemi zlikvidoval slibné zárodky konstituční demokracie a občanské společnosti a uvrhl Egypt do konfliktů, závislosti na SSSR a vnutil mu nepříliš dobře fungující socialistické hospodářství. Ostatně: druhým přísným kritériem Platónova Sókrata neprošel ani Periklés, a slova chvály si onen Sókratés vyhrazuje jen pro Aristeida.
Obraz Sókratova smrt od Jacquese-Louise Davida (namalováno 1787); Sókratés (4. června 469 v Athénách – 399 př. n. l. v Athénách)
Z chudých zemí s příjmy na úrovni zpustošeného Egypta roku 1981 (kdy se Mubarak ujal prezidentské funkce) obě kritéria nesplňuje téměř žádný vůdce. A téměř nikdo v rozvojovém světě nedokázal zároveň zemi hospodářsky a kulturně pozvednout a vzápětí odstoupit; zůstat vážený a předat vládu tomu, kdo byl do té doby v opozici, tak, aby opozice v rozvoji pokračovala a nenastal úpadek či rozvrat země. K vzácným výjimkám patří jen pár fenomenálních politiků, jako byli trojnásobný prezident a národní hrdina Kostariky, statkář José Figueres Ferrer alias „Don Pepe“ (1906 – 1990) a nesmírně charismatický letecký akrobat Jerry Rawlings (1947-), zprvu spíše hobbesovský suverén Ghany a později řádně volený a řádně odcházející prezident. Učenec a prezident Senegalu Léopold Senghor (1906 – 2001). A pak téměř nikdo další. V islámských republikách se někdo takový těžko hledá, Mubarak už šanci nemá, těžko by prošel i turecký a teprve nyní populárnější někdejší turecký premiér i prezident Turgut Özal, který zemřel ve funkci. Počkejme si ještě na konec kariéry současného indonéského charismatického presidenta, generála Judhojona.
Michail Gorbačov 21. srpna 1991 těsně poté, co selhal puč, který ho měl svrhnout.
Oběma kritérii by kvůli svým neslavným koncům neprošlo ani mnoho dnes uctívaných politiků. Mimo v ekonomice ne plně kvalifikovaného Michaila Gorbačova by neprošel ani generál, prezident a otec hospodářského zázraku Korejské republiky Pak Čong-hi, který na demokracii shlížel podobně jako Mubarak. Neprošel by ani slavný francouzský prezident a taktéž generál Charles de Gaulle, který byl sice demokratem větším, ale dnes by se svým autoritářstvím v Evropě tvrdě narazil.
Demokracie zatím moc nestaví
Z islámských zemí Severní Africe a na Blízkém východě nedosahuje žádná z nich demokratických standardů Západu. Zakusit na vlastní kůži a srovnávat země a jejich režimy Severní Afriky a Blízkém východě je obtížné už proto, že se běžně cestuje jen do některých z nich. Některá království (Maroko, Jordánsko) jsou sice autoritářštější, ale jakýsi parlament volený občany mají. Z republik má něco jako demokracii Turecko, ale to si užilo předtím vojensky tvrdý Atatürkův režim a několik vojenských vlád, jejichž odpůrci bývali svého času drceni dnes téměř nikde nepřijatelnými způsoby. Alžírsko si užilo dost občanské války s necelými 200 000 obětmi a k uspokojivě demokratickému systému se stejně nepropracovalo. A do tamních republik, které se mohou pochlubit větší měrou demokracie než Egypt (Libanon, Irák, Pákistán) se téměř nejezdí. Tyto země byly v uplynulých 30 letech zmítány násilím, boji a fanatismem daleko víc než některé osvícené autokracie jako Egypt. Zdá se, že v zemích s tradicí osvíceného autoritářství lidi se již o demokracii alespoň mluví, zatímco v demokraciích s jejich sektářskými boji, atentáty a demonstracemi za trest smrti za rouhání (zejména v Pákistánu) probíhají debaty spíše na úrovni evropského středověku.
Protest proti úpravám zákona o rouhání ve městě Ravalpindí (14. ledna 2011)
Oněch údajných 365 obětí během pár týdnů egyptské revoluce bylo ještě ne tak dávno po léta průběžnou statistikou v Iráku a Alžírsku. V každém případě býval v minulých desítkách let Egyptě skutečný relativní počet vražd na téměř nejnižší úrovni na světě. V roce 2006 bylo spácháno jen 0,59 vražd na 100 000 obyvatel za rok, v České republice 1,33, Pákistánu dle různých a neúplných statistik 3,60 či 6,3 za rok 2004 (některé oblasti země nejsou podchyceny) a v USA opět za rok 2006 v USA 5.62. V minulých desítkách let byl tak v kterémkoli roce relativní počet vražd mnohonásobně nižší než v USA a pokud byly násilné politické střety v Egyptě ukončeny, nejspíš tomu tak bude i tohoto roku. A to není řeč o mnohem nebezpečnější Latinské Americe.
I bez víza si pozorovatel může na Google maps srovnávat desítky kilometrů dlouhá letoviska na egyptském pobřeží na západ od Alexandrie, kolem Šarm aš-Šajchu na Sinaji a u Hurghády u Rudého moře (využívané z velké části i lidmi s okolních a často méně svobodných zemí) – a prakticky prázdné pláže u teplého moře Pákistánu. Pákistán má z nejstarších civilizací v údolí Indu, skvělé památky moře ještě teplejší – a na rozdíl od Egypta i velehory a lesy. U jeho pláží však na rozdíl od Egypta ale ubytovací zařízení téměř nejsou. V blízkosti Káhiry, Alexandrie, Damietty a dalších egyptských měst lze sledovat růst nových obřích průmyslových měst v pustině, které zčásti uvolňují úrodné údolí Nilu. V Pákistánu něco takového není, i hospodářský růst je nižší.
Ano, Hobbes mohl zkusit vymyslet opatření proti zneužívání moci – ale má je lockovská demokracie s lepším rozdělením moci? Než se najdou údajné desítky miliard, které měli Husní Mubarak či jeho manželka Suzanne (příliš extravagantní životní styl nepěstovali a prezident měl na rozdíl od části svého okolí měl pověst spíše spartánsky střídmého člověka) zpronevěřit, posviťme si také na onoho pákistánského demokrata, kterého dlouho předtím, než se stal prezidentem, namísto jeho jména Ásif Alí Zardárí mnozí přezdívali „Pan 10%“.
Pákistánský prezident Ásif Alí Zardárí
Egyptští aktivisté a revolucionáři prozatím projevili víc odpovědnosti, snášenlivosti, umírněnosti i razance než se dalo čekat. Můžeme jim přát úspěšné budování státu a příležitostně jim i pomoci. Větší aplaus si však zaslouží teprve až nastolí fungující demokratický systém s hladkým předáváním moci a udrží třebas jen míru svobody projevu z posledních let Mubarakovy vlády. A až zároveň přesvědčí nynější stávkující a obnoví onen růst hospodářství kolem 5-7% ročně, k němuž i Mubarakovi přispěli.
