Demonstrace za Mubarakův odchod v centru Káhiry  (10. února 2011)

Demonstrace za Mubarakův odchod v centru Káhiry (10. února 2011) | foto: AP

Nejen pro Egypt by byl vhodnější pestrý parlament než nový prezident-faraon

  • 3
Jaké faktory s největší pravděpodobností předurčí výsledek egyptské revoluce, který momentálně visí na vlásku? ptají se v USA působící političtí vědci Alfred Stepan a Juan J. Linz. Zdá se, že se všechny pohledy upírají na armádu a sledují, kterým směrem se vydá, avšak současně přehlížejí jiné klíčové otázky.

To, co udělá egyptská armáda, je samozřejmě nesmírně důležité. Rozkoly v autoritářském režimu podporovaném armádou mohou vytvořit propast mezi dočasnými zájmy malé skupiny lidí zastávajících model „armáda jako vláda“ a dlouhodobými zájmy stoupenců principu „armáda jako instituce“, podle něhož mají být ozbrojené síly respektovanou součástí státu a národa.

Prohlášení egyptské armády na počátku protestů, že její vojáci nebudou střílet na demonstranty vystupující proti Mubarakovi, bylo klasickým činem „armády jako instituce“ a samo o sobě bylo pro přechod k demokracii užitečné. Naproti tomu rozhodnutí armády umožnit lidem věrným Mubarakovi – z nichž někteří jeli na velbloudech nebo na koních –, aby vtrhli na káhirské náměstí Osvobození a útočili na protivládní demonstranty, bylo klasickým činem „armády jako vlády“.

Centrum rozbouřené Káhiry obsadila armáda

V této fázi bude přechod na demokracii s největší pravděpodobností vyžadovat, aby armáda hrála aktivnější roli při ochraně demonstrantů. Je zřejmé, že zájem „armády jako instituce“ závisí na její schopnosti daleko více se oddělit od režimu.

Zatím schází splynutí

Úspěšným politickým přechodům napomáhá také situace, kdy stále více občanů dospívá k pocitu, že protesty a výsledný přechod na jiný režim „patří jim“. V tomto ohledu je skutečnost, že volání po Mubarakově okamžitém odstoupení vzešlo z káhirského náměstí Osvobození, a nikoliv od Obamovy administrativy, pozitivním vývojem.

Egypťané na káhirském náměstí Tahrír krouží se svíčkami v ruce kolem tanku (9. února 2011)

Mnoho opozičních skupin reprezentujících široké názorové spektrum – včetně jedné tradiční liberální strany, islamistického Muslimského bratrstva a facebookových aktivistů z Hnutí mládeže 6. dubna – naznačilo, že by mohly podpořit prozatímní vládu, v jejímž čele možná stane nositel Nobelovy ceny míru Muhammad Baradej. Aby si však tyto skupiny mohly zvolit vůdce, musí splynout v jednu soudržnou sílu. Obrovská protestní hnutí občanské společnosti – jaká se vyvinula v Egyptě a Tunisku – dokážou svrhnout diktaturu, avšak skutečná demokracie vyžaduje strany, vyjednávání, volební pravidla a shodu na ústavních změnách. U nejúspěšnějších přechodů dochází k prvnímu kroku směrem k zajištění jednoty potřebné k sestavení prozatímní vlády ve chvíli, kdy se rozmanité skupiny začnou častěji scházet, vyvíjejí společné strategie a vydávají společná prohlášení.

Kdy je prozatímní vláda dobrá

Bez ohledu na to, kdo stojí v čele, existují některé věci, jež by prozatímní vláda neměla dělat. Soudě podle přechodů, které jsme dosud prozkoumali, má úspěšný demokratický výsledek největší šanci v případě, že prozatímní vláda nepodlehne pokušení prodloužit si mandát nebo sepsat novou ústavu sama. Klíčovým politickým úkolem prozatímní vlády by mělo být zorganizování svobodných a spravedlivých voleb a provedení pouze takových ústavních změn, které jsou zapotřebí k jejich uskutečnění. Sepsání nové ústavy je nejlépe ponechat na nastupujícím parlamentu voleném lidmi.

Egypťan si prohlíží portréty zabitých demonstrantů na káhirském náměstí Tahrír (9. února 2011)

Mladý pár šel svatební den oslavit přímo na náměstí Tahrír mezi demonstranty (8. února 2011)

Většina aktivistů a komentátorů si nyní klade otázku, kdo bude nebo by měl být příštím prezidentem. Proč však předpokládat, že bude vytvořen prezidentský politický systém, v jehož čele stane mocná sjednocující osobnost? Z osmi postkomunistických zemí, které jsou dnes členy Evropské unie, si takový systém nezvolila ani jedna. Všechny zavedly nějakou formu parlamentního systému, v němž je vláda přímo zodpovědná zákonodárnému sboru a pravomoci prezidenta jsou omezené (a často mají převážně ceremoniální charakter).

Bylo to moudré rozhodnutí. Prezidentské volby bývají v čase obrovské nejistoty a při absenci zkušených demokratických stran nebo široce uznávaných lídrů plné nástrah.

Úskalí silného prezidentství

Zvolit prezidenta znamená oddat se jedinému člověku, obvykle nejméně na čtyři roky. Je však velmi nejisté, zda by se jakákoliv osoba, která by dnes v Egyptě byla zvolena, těšila stejné podpoře už za pouhý rok. Existuje-li například v prvním kole prezidentských voleb mnoho kandidátů, lze si představit situaci, kdy žádný ze dvou kandidátů postoupivších do druhého kola nezískal v kole prvním více než 20% hlasů. Vítěz by tak na sebe vzal celé břímě spojené s nejvyšší funkcí, přestože by se těšil podpoře jen malé menšiny voličů.

Stejně tak je možné, že se nový prezident ukáže jako neschopný, případně se bude trvale ocitat v menšinovém postavení a nedokáže schvalovat legislativu. Mnoho nových demokracií pak rychle sklouzává do „superprezidentství“ s plebiscitárními rysy.

Určitá chvála hašteření

Egyptští i tuniští demokratičtí aktivisté a teoretikové naštěstí aktivně debatují o parlamentní alternativě. V takovém případě by z prvních svobodných a spravedlivých voleb v Egyptě vzešlo ústavodárné shromáždění, které by okamžitě představovalo demokratickou základnu pro vznik vlády a také pro snahu zdokonalit či přepsat ústavu. V tu chvíli by ono ústavodárné shromáždění společně s vládou mohly rozhodnout, zda přejdou na prezidentskou formu vlády, nebo zda natrvalo zřídí parlamentní systém. Budoucí demokratické vlády Tuniska i Egypta by v parlamentním systému získaly neocenitelnou flexibilitu, a to ze dvou významných důvodů.

Za prvé platí, že parlamentní systém může - na rozdíl od systému prezidentského - dávat vzniknout vládním koalicím složeným z více stran. Za druhé platí, že na rozdíl od prezidenta, jenž setrvá u moci pevně stanovenou dobu, jakkoliv může být neschopný či nepopulární, lze předsedu vlády v parlamentním systému kdykoliv sesadit vyhlášením nedůvěry, čímž se uvolní cesta ke vzniku nové vlády s většinovou podporou – a pokud toto řešení selže, pak k novým volbám.

O osudu Mubaraka jednal generální štáb v čele s ministrem obrany Muhammedem Tantávím (10. února 2011)

Někteří demokratičtí nacionalisté v Egyptě obhajují parlamentní systém pomocí důležitého nového argumentu: nad hašteřivým, pluralitním a pravděpodobně mnohostranným koaličním kabinetem by se Spojeným státům uplatňovala nadvláda obtížněji než nad osamělým „superprezidentem“ Mubarakova typu.

Tuniským zastáncům parlamentarismu se tento argument zamlouvá, ale zároveň zdůrazňují, že parlamentní systém by řešil obrovský úkol vytvořit demokratické a efektivní politické strany lépe než systém prezidentský. Nejlepší cestou pro obě země se tak zdá parlamentní systém, nikoliv systém jediného prezidenta-faraona.

Alfred Stepan a Juan J. Linz jsou političtí vědci působocí v USA. Jsou mj. autory knihy Problems of Democratic Transition and Consolidation (Problémy demokratického přechodu a konsolidace). Jejich nejnovější kniha (kterou napsali s Jogendrou Jadavem) nese název Crafting State Nations (Jak vytvářet národní státy).

Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Nejlepší videa na Revue