Na Ježíška byly v obci různé názory. Někteří občané říkali, že krást se nemá, ani když je člověk Ježíšek. Natož hračky. Jiní tvrdili, že to nebyl Ježíšek, nýbrž děda Mráz, ten starej zloděj. Komunisti rozšiřovali, že to Ježíšek byl, agent supů z Wall Streetu. Za soudruha dědu Mráze se jen kryl. Hračky kradl, aby vyvolal u dětí nepřátelství k socialismu.
Ve věci bylo zatčeno několik sedláků z okolních vesnic a dva vojáci ze západní fronty. Sedláci se přiznali hned, z vojáků jen jeden. Druhý odolával, tak dostal nejvyšší trest ze všech. Utěšit ho mohlo, že ostatní také dostali nejvyšší trest.
V dětské duši tyto události vyvolávaly zmatek. Dvojjedinost Ježíška a Mráze byla znepokojující. Jak to vlastně je?
Ježíšek bylo skoro neviditelné zlatě pableskující plaché prasátko v tajemných temnotách. Mráz byl hlučný hulvát v kožiše. Přijížděl ze Sibiře na saních, které táhla Sněhurka. Dětskou duši plachý zlatý obláček přitahoval víc než hlučný sibiřský sexista, vyřizující pozdravy od sovětských dětí.
Jenže jak už to bývá, neotesanec se cpal do popředí, plaché prasátko mizelo v tmách let padesátých. Rozdíl mezi oběma divotvorci byl zásadní: zatímco Ježíšek v noci dával dárky, Mráz lidem postupně všechno vzal: banky, doly, pojišťovny, továrny, holičství, lesy, pole, zahrady, knihy, spolky, politické strany, svobodu i obrazy. Co bylo vykradené hračkářství proti nenasytnosti dědy Mráze?
Listopad 1989 děda Mráz nepřežil. Byl asi to jediné, co padlo. Dnes nechodí už ani do komunistických rodin. Ostatně ani za starých časů tam nechodil: Mráz byla postava veřejná, oficiální, působila v továrnách, ve školách. Doma měly Ježíška i nejkrutější komunistické rodiny.
Tajemné plaché dítě v noci přilétalo i ke Gottwaldům, k Husákům, i do rodiny kpt. Ing. Hořátka, toho estébáckého prasete. Ježíšek si nevybíral, nekádroval. Jsi člověk, ať lidovec nebo komunista, tu mě máš. Žil v ústraní, jen svatvečer byla jeho chvíle. Pohladil děti, potěšil utrápená srdce a odletěl. Stačilo, aby děda Mráz, král konfiskací, rabování a zatýkání, zadupal, kopl do nábytku, práskl dveřmi, a Ježíšek byl tentam. Dnes je po něm, po dědkovi. Kamsi se poděla i ta jeho baba, ta Sněguročka, mrcha hrozivá.
Děda Mráz je pryč, ale Ježíšek se nevrátil. Zůstal vzadu, v úkrytu, v přítmí. Krutého dědka ze Sibiře nahradil celý zástup pitvorných figur, které poskakují po pasážích, v reklamách, všude mezi dětmi už od října.
Říkají jim Vánoční muži, mohli by to být muži října. Mráze připomínají vzhledem i neomaleností. Nekradou ale, jen nás nutí nakupovat. Chtějí také, abychom se zadlužili. To se nám líbí, mít dluhy je krásné a oduševnělé. Ještě krásnější je dluhy neplatit. Oboje Vánoční muži podporují. Jsou to zplozenci spořitelen.
Ježíška máme schovaného doma v krabičce vystlané dřevitou vlnou. Vypouštíme ho jednou ročně, na chvíli, k rybě a salátu. Alespoň se nám neucourá a neošoupá jako ti červení chlapi pedofilního vzezření s bílou bambulí v nákupních centrech. Ježíšek se nám odvděčí, udělá tichý zázrak, zablýskne se v tajemství, zašumí jakoby křídly, možná to nejsou křídla, ale tísně kolem hlavy, a šup zpátky do krabičky.
Letos nám chystá nepěknou věc: nadělí nám pod stromeček asi dědu Mráze, toho kolohnáta s košem. Ježíšek ale není potměšilý. Ví, že jsme kolohnáta v koutě srdce chtěli. Tak nám ho dá. A děda Mráz je kos, ten si s námi bude vědět rady.
