Odhaduje se, že na školách aktuálně chybí až pět tisíc učitelů. Jaká je situace u vás?
U nás je situace také špatná, učitelé chybí, kvalifikovaná náhrada se už skoro nedá najít. Minulý školní rok jsme zaměstnávali 75 % učitelů s pedagogickým vzděláním, dřív to bylo třeba 95 %. Teď přijímáme i absolventy středních škol nebo lidi s inženýrským titulem, kteří si musí dodělat zkoušku podle toho, co chtějí učit. Například učitelé jazyků zkoušku C1 a metodický kurz. S těmito lidmi pak intenzivně pracujeme. Doporučujeme jim další vzdělání, chodí do hodin, jsou vedeni po stránce didaktické, metodické a vzdělávají se ve vztahu k dětem. Z takových lidí se mohou stát dobří učitelé, i když nemají dostačující vzdělání.
Ředitelka pražské ZŠ Mendelova Martina Thumsová
Pokud vám odejde učitel, jakým způsobem se snažíte najít za něj náhradu?
Máme inzeráty například v Učitelských novinách, ale třeba i na Bazoši (internetový bazar, pozn. red.). Oslovujeme známé a rodinné příslušníky. Vím, že si lidé informaci předají. Musíme před děti někoho postavit. I když jsem horovala za to, aby měli všichni učitelé vysokoškolské vzdělání podle zákona o pedagogických pracovnících, praxe mi ukazuje, že se dá pracovat i s jinými profesemi.
Nemyslíte si, že by měli učit pouze lidé, kteří vystudovali pedagogiku?
Dobrý učitel může být i absolvent jiného vzdělání, než vysokoškolského. Osobně bych ale preferovala učitele s pedagogickým vysokoškolským studiem a dalším vzděláváním. Učitel by měl mít široký rozhled, měl by být renesančním člověkem.
Jak dlouho trvá najít nového učitele?
I měsíce. Anebo nakonec neseženeme nikoho. Teď máme v pedagogickém sboru plný stav, ale třeba na učitele angličtiny máme vyvěšeny inzeráty stále. Mým zvykem bylo mít na jaře uzavřené obsazení na další školní rok a to poslední tři, čtyři roky vůbec neplatí. Zvlášť učitelé angličtiny, informatiky, matematiky nejsou.
Jací uchazeči se k vám tedy hlásí?
Jsou to inženýři nebo třeba bakaláři. Máme tu kolegu, který vystudoval statistiku, nebo teologa, který učí angličtinu, je to opravdu široké spektrum lidí. Většinou jsou to ekonomové. Jsou to lidé, kteří asi nechtěli zpočátku do školství, ale cestu si k němu přesto našli a zjistili, že se jim líbí, že mohou učit. Většinou tito lidé chtějí učit tak, jak to sami viděli na střední škole, kterou vystudovali. Ale to nejde. Hledáme proto cesty, jak je posunout.
Martina Thumsová
|
Děti dnes nechtějí pouze sedět a poslouchat, co jim říkáme, nudí se. Je potřeba interaktivní výuka, hledání individuálních rozdílů mezi dětmi a to učitel-nepedagog neumí, protože nemá teoretický základ, proto je potřeba s ním pracovat. Každý učitel „nepedagog“ má proto vedoucího, který mu pomáhá, radí mu s postupy. Tito lidé si musí také uvědomit, že učitelství není práce na jedno pololetí. Než se naučíte být dobrým učitelem, trvá to tři, čtyři roky. Musíte proto zvážit, jestli to skutečně chcete dělat.
Proč je podle vás takový nedostatek učitelů?
Učitelé jsou podhodnoceni. Je strašně moc dětí, zvlášť v Praze je velký boom. Když jsem začínala, škola měla 350 žáků, teď jich má 750. Chtějí k nám děti z Kunratic, Vestce a my už je nemůžeme přijímat. Volají nám starostové z různých oblastí, kde chybí školy. Učitelé mají spoustu práce, jsou vyčerpaní, potřebují prázdniny na regeneraci. Přitom vždycky, když se otevře debata o platech pedagogů, se mluví o tom, že učitelé nic nedělají. To si nemyslím. Učitelé naopak pracují velmi intenzivně. Učitel pořád přemýšlí, jak to, co dělá, implementovat do výuky. Pracuje vlastně 24 hodin denně. Doby, kdy učitelé odcházeli ve 12 hodin domů, už dávno neplatí.
Z chemika učitelemPetr Toman získal inženýrský titul na pražské VŠCHT z Obecné a aplikované biochemie. Předtím, než se rozhodl učit na základní škole, pracoval v několika laboratořích na Akademii věd. „Rozhodl jsem se jít učit, protože jsem měl pocit, že chci dělat něco smysluplného - u čeho bych viděl poměrně rychle nějaké výsledky a měl zpětnou vazbu, protože to jsem předtím u výzkumu neměl a chybělo mi to," nastínil Toman. „Taky jsem měl pocit, že chemie se na českých školách neučí takovým způsobem, jak by se podle mě asi učit měla, a tohleto je nejefektivnější způsob, jak to změnit,“ doplnil. |
Dalším faktorem jsou peníze. Jiné obory třeba slibují víc peněz, ale zkuste si sedět v obchodě osm hodin za kasou nebo rozbalovat balíky, to je hrozně těžká práce. V naší škole byla minulé pololetí průměrná hrubá mzda 34 tisíc korun. Mám známé na vesnici, pro které to je hodně peněz, ale v Praze ne, protože tu jsou velké nájmy a celkově je tu draho, takže tady je to pokládáno za málo.
V lednu se platy navýší o 15 procent, ministr školství Robert Plaga slibuje, že do roku 2021 bude průměrný plat učitele 45 tisíc... Zlepší to podle vás situaci s nedostatkem učitelů?
To je dobré, ale ostatní (ve státní sféře) budou mít také víc peněz. Nechceme brečet, že máme málo peněz, to by nikam nevedlo. Ti, kteří tuto práci chtějí dělat, ji dělají. Ještě před deseti lety jsme měli osm zájemců o jedno místo, mohla jsem si vybírat podle toho, jaký měl zájemce přístup k dětem, jakou měl náturu nebo jak dokázal poskládat hodinu. To už ale vůbec neplatí.
Co by se ve školství mělo změnit?
Neznáme cíle školství, nevíme, kam směřuje. Nemáme národní plán a každou chvíli se vše mění. Paní Valachová měla nějaký cíl, předtím měl jiný plán pan Dobeš (jedná se o bývalé ministry školství Kateřinu Valachovou a Josefa Dobeše, pozn. red.)... každý nový ministr chce změnit svět a to je špatně. Měli bychom mít vizi na dvacet let dopředu.
Jaký je podle vás správný směr, kterým by se mělo školství ubírat?
Já jsem třeba proinkluzivní. Dvacet let vedeme učitele a děti k tomu, že existují odlišnosti, že jsme každý jiný, že musí respektovat toho druhého. Máme podporu pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. I když je pravda, že inkluze na 1. stupni funguje velmi dobře a na 2. stupni se děti začnou víc vyčleňovat, vzniká mezi nimi sociální bariéra. Takže úskalí inkluze jsou značná, ale apriori proti ní rozhodně nevystupuji. Možná je to dáno tím, že jsem speciální pedagožka. Pokud školu vede ředitel-tělocvikář, má škola výborné sportoviště, pokud češtinář, škola třeba vydává časopis. Ale všeobecně platí, že dobré vztahy a atmosféra jsou důležitější než peníze.
Poslední dobou se hodně debatuje o tom, zda zakázat mobily ve školách. Zatímco rodiče jsou spíš pro, učitelé to tak jednoznačně nevidí. Říkají, že mobil leckdy berou jako pomocnou ruku. Co si o tom myslíte?
Také se nemůžeme dohodnout. Polovina učitelů chce mobily používat ve výuce, polovina ne. Zamýšlíme se nad tím, co dokážeme tím, když mobily zakážeme. Vždycky se najde někdo, kdo to poruší. A co s ním pak? Dát mu dvojku z chování? To nikam nepovede! Stalo se mi třeba, že k tabuli přišla deváťačka s mobilem v ruce, protože ním prostě byla srostlá. Vůbec si to neuvědomila. Já osobně si přimlouvám k tomu, aby mobily dětem zůstaly. Spousta rodičů má potřebu je hlídat. Navíc co s takovými mobily? Jsou drahé, nemůžeme je prostě všechny sebrat a dát někam do skříňky, kde by se mohly ztratit. Ať je mají žáci u sebe a já jako učitelka budu dbát na to, aby byly schované, pokud je nepotřebují ve výuce.
Co si myslíte o domácích úkolech? Měly by být povinné, nebo by je děti měly plnit na dobrovolné bázi?
My máme úzus s rodiči, že domácí úkoly na prvním stupni budou, na druhém stupni ale už ne. Starší děti je totiž nenosí a kontrolovat to, co opíše jeden od druhého, je nesmysl. Proto jim dáváme dobrovolné úkoly, které žáci dělají za malé jedničky.
Co je to frontální (hromadná) výukaJe to způsob vyučování, kdy učitel pracuje najednou se všemi žáky ve třídě. Její koncept pochází od J. A. Komenského, třídu tvoří děti stejného věku a uspořádání učebny je stanoveno zasedacím pořádkem. |
Tradiční systém známkování od jedničky do pětky je podle vás správný, nebo by se měl změnit?
Je to přežité. Měli bychom se domluvit na zrušení pětistupňové škály, ale dovedete si představit tu diskusi? Podle mého názoru je třeba popisovat, ne hodnotit. Máme zažité, že pořád musíme něco hodnotit. Umíš to, ale ještě jsi nezvládl tohle. Ne, mělo by to být umíš toto, tady ses zlepšil... Jsem pro kladné věty, žádné ale. Dítě ví, co zvládá, a když ho pochválíte, postupuje dopředu. Pozitivní motivace je potřeba.
Odborníci na školství upozorňují, že ve školách neustále převažuje frontální výuka a je potřeba to změnit. Jak je to u vás?
Také se s tím peru. Mám syna na gymnáziu, a když se ho zeptám, co ho bavilo, řekne mi, že učitelé pořád jen vykládají. Je to otázka peněz. Učitelé se nedostanou k pokusům, zkoumání, nejsou na to zdroje. Dítě ale opravdu někdy potřebuje tablet k získání informací. Potřebuje víc zdrojů, než mu škola poskytuje. Frontální výuka je dobrá pro rychlé vysvětlení, ale k zažití učiva nevede. Pořád přemýšlím, jak výuku udělat tak, aby děti bavila. Zkoušeli jsme spoustu metod, čeká nás školení na formativní hodnocení.
Připraví na to podle vás učitele pedagogické fakulty?
Já vám řeknu, kde je nejlepší vzdělání. Na středních pedagogických školách. Učitelky, které z nich přicházejí, jsou vynikající kantorky. Znají metodiku, didaktiku, umí zaujmout děti, znají spoustu her a mají spoustu nápadů. Učí a přitom si doplňují vzdělání.
To, co popisujete – dobrovolné úkoly, formativní hodnocení, mobily nebo tablety ve výuce – jsou prvky, které by se vám asi spíš dařilo prosazovat na nějaké soukromé škole. Nelákalo vás někdy zkusit soukromý sektor?
Ano, v devadesátých letech jsem dokonce měla plán, chtěla jsem spolu s kolegy založit soukromou školu. Nakonec z toho sešlo, asi jsem nakonec nebyla tak statečná se do toho pustit. Veřejné školství přece jenom poskytuje jistoty: tady musí zazvonit, tady bude teplo, tady dostanete plat.
