Jsem navyklý kochat
se především zprávami a občas zakopnu i o nějakou tu debatu či reportáž
tepající nešvary dob minulých i současných. A právě tehdy jsem nejvíce
zmaten. Tváře, které znám ještě z dětských let, se střídají s tvářemi dnes
majícími moc i nad mým životem a i přes naprosté napřažení mých duševních
sil - nechápu! Každou minutu zemře 97 lidí, více než 240 se jich narodí, tak
praví statistika. Naše životy na tomto teritoriu se již 10 let odehrávají ve
stavu obecně zvaném demokracie. Nehodlám laskavého čtenáře unavovat
propočty, kolik lidí za tu dobu zemřelo, kolik se jich narodilo - jen mne
zaráží, kolik jich před deseti lety doufalo, kolik jich zapomnělo, kolik
jich (a kolikrát) již změnilo kabát, kolikrát byl čtenář alias volič již
zaskočen zajímavou interpretací předvolebních slibů po volbách etc. A kolik
lidí se asi nedožilo toho ráje, který když budeme pracovití, pokryje naši
zemi ve všech světových stranách k nepoznání - svobodou, úspěšností
poctivých, blahobytem do té doby zakázaného, a který nám byl vykreslen na
náměstích před deseti lety?! Občas vzpomenu na slova klasikova: ,,Kdyby se
toho nebožka dožila, asi by to nepřežila!". Divný zvyk v našich zemích,
omlouvat svoji chybu chybami časů minulých. ,,Ano, jsou fronty na pracovních
úřadech, ale nejsou fronty na banány!" - ne, nevěřím, že jsme tak hluboko
klesli, nechci věřit, neberte mi mé ideály! Nechci frontu na banány a chci
práci - je to nemožné? Způsobuje snad dodání banánů nárůst nezaměstnanosti v
naší krajině? Pokud ano, nechci přitěžovat svojí zálibou v pojídání tohoto
ovoce České republice, tedy občanům, a prosím, aby se už nedováželi žádné
banány, já si pro ně dojedu sám. Ironie? Nevím, snad, já tomu říkám zoufalý
křik odsouzence, který si za poslední jídlo před popravou vybral jen pečené
brambory a i ty mu kat snědl.
Někteří žádají návrat ke starému režimu - jejich volba je jasná: i kdyby
měly být Vánoce bez banánů, po Vánocích půjdou do práce. Jenomže kdyby to
všechno bylo jen o banánech, bylo by nám ,,hej". Volili jsme tehdy svobodu,
zvláště svobodu slova, konec jediné ideologie. Deset jubilejních let
uplynulo a z řad našich zástupců v parlamentu padl návrh na zákaz komunismu,
jako ideologie. Nezáleží mi na tom, jaká ideologie to je, mám jen strach, že
takto se zakazovalo kdysi a ejhle... že by ručička hodin lidstva už zase
oběhla ciferník? Tak rychle?! Kdyby neměli lidé problémy a z toho plynoucí
stres, hodně z nich by jistě nekouřilo a ministerstvo zdravotnictví by se
nemuselo namáhat s titulkováním každé krabičky s tabákovými výrobky slovy,
že kouření způsobuje rakovinu. Vidím tedy jediné - kdyby bylo vše v pořádku,
nemuselo by se nic zakazovat. Proč se bojíme komunismu? Byl snad lepší než
náš současný režim? Proto chceme zakázat tuto ideologii? Hlodá v někom
špatné svědomí ze srovnání slibů a reality? Pro oba tábory mám špatnou
zprávu: čas se nedá vrátit zpět.
Nenajdete náhrobku, na němž by bylo napsáno, že nebožtík byl mizera. Ať
proto nikdo po lidu českém nechce, aby zcela jednohlasně řekl, že ta či ona
doba byla špatná. Vždy se najde někdo ,,z rodiny zesnulého", kdo měl
nebožtíka raději než jeho dceru.
Komunismus padl, máme demokracii - ano, vypadá jinak, než jsme si ji
zpočátku představovali, model byl krásný, ale někdo nám zapomněl v té
euforii říci, že malý model v láhvi od okurek je chráněný před vším okolo.
Podle modelu jsme začali stavět loď, materiálu bylo málo a tak se snášelo,
co jen šlo. Dnes loď pluje, i přesto, že model v kapitánově kajutě vypadá
jinak, než loď, kterou má představovat. Ale svět se za těch deset let plavby
hodně změnil a čtyřicetileté kotviště se rozpadlo v prach, veslujeme ve
flotile s jinými loděmi a neměli bychom se ,,courat", protože jinak nám
hrozí zůstat osamocenými na širém oceáně.
Indové říkají, že západní člověk stále hledí kupředu a zapomíná žít v
současnosti, tak prožije celý svůj život, jako kdyby vůbec nežil - i před
smrtí už myslí na záhrobí. My jsme národ ještě zajímavější - polovina myslí
na budoucnost, polovina na minulost. Tak nám uniká současnost - stále se
vypořádáváme s minulým režimem, stále chvátáme do Evropské unie. Hrajeme s
časem na volební období a slibujeme lhůty.
Nevidím ve zdůrazňování samozřejmostí moderního světa, jako je dostupnost
zboží, nic převratného a tedy už vůbec takové a další podobné argumenty
nepřijímám jako ospravedlnění chyb, které se staly a vedly až k dnešním
ekonomickým a sociálním problémům. Zdravý rozum velí k maximální snaze o
minimalizaci následků těchto chyb - daňové úniky, tunelování bank, špatná
privatizace, velká byrokratizace s pozitivním efektem rovnajícím se nule,
nezaměstnanost etc. Po každé hostině je předložen účet - minulý režim se
neosvědčil, zločiny komunismu jsou stíhány, odhalovány a pokud možno i
trestány. Ale i dnešní doba je dobou hostiny a je jen otázkou času, kdy
přijde pomyslný (ale v důsledcích skutečný) pan vrchní a nevybíravým hlasem
řekne: ,,Pánové si přejí platit?!". Obávám se, že vrchní Čas se nezalekne
žádné smlouvy, i když by byl zmaten faktem, že je třeba opoziční.
Takže jak jsme na tom? Oproti prvotní vizi ,,něco tady neklape" - ale
předstírání, že vše je v pořádku východiskem není. Nečekejte prosím nyní
spásnou ideu, jak zacpat díry v podpalubí, jimiž nám do té naší bárky teče.
Na to máme v našem státě mnoho hlav k tomu určených. Jen prosím všechny, aby
odolávali pokušení černobílých řešení, jakož i konejšení chvalozpěvnými
proslovy, že můžeme být spokojeni s tím, že tu jakousi bárku máme - na sliby
by se nemělo zapomínat! (Ani po deseti letech.)
Tomáš Tyl
ttyl@iol.cz
12. listopadu 1999 10:31
