Vzpomeňme si na svá dětská léta. Čas od času někoho napadlo přilepit spolužákovi na záda papír s nápisem "Jsem osel". Bylo to ekonomicky účinné, neboť o domnělém oslovství příslušného jedince se lidé dozvěděli právě tam, kde to bylo třeba, tedy všude, kam přišel. Bylo s tím málo práce a účinek byl zaručen.
Přesto se takový čin považuje za cosi nefér. Přiměřené a svobodě slova odpovídající by bylo dát na nástěnku lístek s nápisem "Jandourek je osel". Samozřejmě podepsaný, protože jak rozumět textu bez autorského kontextu.
Před několika dny jsem tu napsal, že svoboda slova buď je, nebo není. A to je pravda. I extremistům je třeba dát prostor, aby se vyjádřili. Kdysi se říkalo, že bludy jsou zdivočelé pravdy. Dnes si to můžeme upravit tak, že extremistické názory jsou také zdivočelé pravdy.
Výplody musíme regulovat
Stává se skoro vždy, že je z většinové debaty něco vyloučeno, aby nebylo narušeno všeobecné budovatelské nadšení. Takto se v 90. letech dost mlčelo nebo jen impotentně pípalo o tunelování a topných olejích, dnes zase v zajetí jazyka politické korektnosti málo mluvíme o problémech s Romy nebo o imigraci.
Extremisté plní roli onoho kanárka, který v dole svěsí v kleci hlavičku, když zavane jedovatý plyn. Jsou tak přecitlivělí na nějaká témata, že je poznají dříve, než to napadne "střední proud".
Extremistické žvásty tedy nemáme zakazovat, to bychom byli sami proti sobě. Ostatně kdo z nás nemá aspoň jeden názor, který by nebyl extrémní? Jen své výplody musíme trochu s rozumem regulovat.
Noviny za komunistů
Jak je řeč o regulaci, zní to hrozně. Ve skutečnosti tomu tak bylo vždy a jinak to ani nejde. Vzpomínáme si, jak učitelky občanské nauky s dojetím vzpomínaly na stránky Rudého práva, které vycházely za první republiky bílé, když cenzor vyházel celé sloupce textu.
Za komunistů to byl pro nás paradoxně projev svobody slova, že totiž autorita dala najevo, že něco zakázala. (Však si jinak na schůzích a v parlamentu bolševici vykládali, co jim slina na jazyk přinesla.)
To za komunistů byly celé noviny pěkně potištěné, protože žijeme tak svobodně, že nikdo nic nezakazuje. V 70. letech se pak vzpomínalo, jaké to byly zlaté časy, když bývala v 60. letech cenzura, protože cenzor byl aspoň skutečný člověk, s kterým se dalo vyjednávat.
Za Husáka už nebyl cenzor, byl jenom strach, že kdo něco splete, poletí do temnot nemilosti a s ním třeba celá rodina. Vyjednávat s vlastním strachem je horší věc než se dohadovat s bolševickým dědkem.
Dnes máme největší svobodu projevu v dějinách země. Ať si ji užijí i neonáckové. Ale ne 10. listopadu v židovském městě. Jindy a jinde.
