Žije sám v malém bytě, zemřela mu už žena a nedávno i jediný syn. Za války prošel speciálními kurzy v Anglii a ve Skotsku.
Parašutistům tehdy bylo málo přes dvacet. Věděli, že je čeká skok do tmy. "Pro případ zatčení jsme měli u sebe ampulku s cyankáli. Někteří kamarádi se v tísni zastřelili. Je to víc chlapské," vzpomíná Ján Bačík.
Jak jste se dostal do Anglie?
Jako voják francouzské legie. Úplně poslední lodí s uprchlíky přes Gibraltar. Čechoslováci tam byli soustředěni v Cholmondeley Parku u Chesteru. Byli tam všichni naši letci. Tam jsem se potkal s Fajtlem, Peřinou.
V jakém roce?
Rok 1940. Tady se dělal nábor k letcům, doplňovaly se perutě. Chtěl jsem být střelcem bombardéru, ale nakonec mě přemluvili, abych se přihlásil na podporu domácího odboje, a k letectvu jsem se už nedostal. Místo toho jsem nastoupil do výcviku commandos v Seatonu a potom na paravýcvik.
Kdo byli commandos?
Muži cvičení na způsob dnešních vojáků rychlého nasazení. Commandos postupovali víc v jednotkách, ale parašutisté se cvičili na individuální akce. Systémem spolehnout se jen na sebe. Učili jsme se morseovku, používání trhavin, orientaci v terénu. Každý jsme ještě měl specializaci. Stříleli jsme třikrát denně. Ráno začínalo desetikilometrovým během. Byl to tvrdý výcvik. Od začátku kurzu jsme už byli jenom čísla. Já dostal číslo čtyři.
Byly tam i prvky bojových umění?
Angličané tomu říkali silent killing, tiché zabíjení. To bylo na denním pořádku. Někdy nás zavezli třeba sedmdesát kilometrů do neznámého prostoru a museli jsme se vrátit do tábora. To už byl výcvik pro výsadek na Němci obsazená území.
Kdo byl s vámi v parakurzu?
Cvičili jsme ve Skotsku. Na farmách Garramour a Cammus Darrah. Ve všech byli evropští vojáci připravovaní na výsadek doma: Norové, Francouzi, Poláci. V každém kurzu byli také Čechoslováci.
Tam jste potkal členy skupiny nasazené na Heydricha?
Gabčíka jsem poznal v Polsku v červnu 1939, kam jsem utekl z Tater. Jako velikého vlastence. On byl ze Žiliny, já z Liptovského Mikuláše. Měli jsme k sobě blízko. Nebo Adolfa Opálku. Ten sloužil v Ružomberku a já byl z Liptovského Mikuláše. A Valčík. Také s tím jsme byli krajané.
Poznal jste také Alfréda Bartoše, velitele skupiny Silver A?
Jistě. Byl z Pardubic. Utekl do Anglie a doma nechal vážnou známost: mladou učitelku. Všichni tihle kluci byli z mého praporu. I Potůček a Švarc. A všichni jsme byli zpravodajskými důstojníky. Museli jsme napsat životopisy, kde máme známé a příbuzné, jaká místa ve vlasti dobře známe. Při vysazování se dávala přednost těm, kdo dobře znali místní jazyk. Já ale neuměl česky blafnout. Gabčík měl výhodu, že dělal průmyslovou školu v Kovářově u Milevska a uměl dobře česky. V Čechách byl jako doma.
Nedávno uvedený televizní film Silver A ukazoval Bartoše spíše jako holkaře.
Podívejte. Bylo nám dvacet, dvaadvacet let, byli jsme mladí. Nenáviděli jsme včerejšek a žili pro dnešek. A nenáviděli zítřek. Tak to bylo. Víte, jaký byl pozdrav parašutisty? I když jsme potkali vysokého důstojníka, zdravili jsme se "šťastné přistání" - Happy Landing. Jedině to bylo pro nás důležité. Nikdo nevěděl, co bude zítra. Shození do protektorátu znamenalo dostat se do sítě plné konfidentů. To byli sice hlupáci, ale Němci je měli dobře podchycené.
Měl jste v Anglii známost?
V poddůstojnické škole. Na zábavě jsem si namluvil děvče, vlastně ono mě. Odmítla se mnou tancovat a to byla pro mě největší urážka. Jenomže ona nikdy netancovala. Proklel jsem všechny Angličanky, které jsem potkal, ale nakonec jsme si to vysvětlili. Neuměla tancovat.
Kolik jste měli volna?
Každý měsíc jsem měl jako četař právo na osmačtyřicetihodinovou vycházku. Zajížděl jsem za dívkou do Londýna. Protože jsem měl za nadřízeného kluka z východního Slovenska, dělal mi výhody. Do čtvrtka jsem měl službu, víkend byl volný a já se někdy vrátil až za čtyři dny. Každý si tam zpříjemňoval život, jak mohl.
Počítali jste s neúspěchem? Nebyla to jen romantika dvacetiletých mladíků?
Řekl bych spíš vlastenectví. Samozřejmě, že měl každý z nás strach. Jenom jsme ho různě překonávali. Nikoho z nás ale nikdo nenutil. Věděli jsme, do čeho jdeme. Naši důstojníci nám řekli: Máte po seskoku životnost půl roku. Zajímavé je, že všichni jsme se stali v Anglii členy Sokola. Jenom Kubiš byl v Orlu. Byl to silně nábožensky založený člověk. Špatný charakter měl jen Čurda.
Jak jste byli připraveni na případné zatčení?
Měli jsme ampulku cyankáli. Při akci se nosila v puse. Ale chtěl jsem ještě říci, jak se sestavovalo družstvo. Každý z nás napsal, s kým by chtěl být shozený. To bylo důležité. Záleželo na veliteli a na kamarádech. Na jejich schopnostech a charakterech. Já měl být shozený v Beskydech v operaci Wolfram. To byla akce našeho ministerstva obrany. Měli jsme se spojit s partyzánskou skupinou. V horách to bylo lepší než ve městech. Horalé byli všichni vlastenci.
Jenomže výsadky většinou skončily nešťastně. Lidé ze skupiny Silver A dopadli až nedaleko Plzně, museli urazit do cíle desítky kilometrů.
Vůbec první vysazený parašutista z Anglie byl Otmar Riedl. Vysadili ho v Rakousku místo na Moravě. Chytili ho Němci, ale přesvědčil je, že je ze Zlína a pracuje u Bati. On tam měl opravdu jako zaměstnanec osobní kartu. Až do konce války dělal na prodejně v Trhových Svinech a v Třeboni. Po válce mi říkal, že se zkoušel napojit na odboj, ale nedařilo se mu to. Antropoid a Silver A a Silver B byla až třetí vlna seskoků. Silver B se úplně ztratil. Když parašutista vyskočil, neměl nic. Někdy měl jen záchytné adresy, ale zase jen pro určitý prostor. Lidé na nich vás buď schovali, nebo ne. Nebo třeba i udali. Báli se. Když jim pak fašisti pohrozili vyvražděním celé rodiny, řekli ze strachu všechno.
Jak se kontakty s domácím odbojem navazovaly?
Vím, že na výsadky do míst slovenského povstání byli kluci vybaveni třeba čokoládou, kafem i penězi. Za ty se koupí i pomoc. Dokonce jeden kamarád Opálky, syn hajného z Kyjova, měl při seskoku u sebe půl milionu korun. Ty měl dát nějakému domácímu hnutí. Měli seskočit na Moravě, ale dostali se na Slovensko.
Jaký úkol v protektorátu jste dostal vy?
Zařadili mě do skupiny Wolfram pod vedením nadporučíka Otiska, která seskočila do Beskyd. Napsal jsem totiž do dotazníku, že znám dobře cementárnu na Slovensku u Latce. Musel jsem vypracovat plán jejího zneškodnění: jak je hlídaná, kolik je tam dělníků. V životě jsem tam nebyl, ale nějak jsem to spatlal dohromady a vyšlo to. Při posledním cvičném seskoku jsem se ale vážně zranil a do protektorátu už se nedostal. Po vyléčení jsem absolvoval tankistický výcvik a bojoval až do kapitulace Německa ve Francii.
Proč se při vysazení v protektorátu většinou parašutisté dostali i desítky kilometrů daleko od sebe?
Skupiny seskakovaly nadvakrát. Proto potřebovali mít parašutisti znalosti místa. Noční seskoky byly bezpečnější, ale nešlo při nich odhadnout, kdy přijde přistání. Také padáky nebyly ještě dokonalé.
Atentát na Heydricha se 27. května 1942 částečně zdařil a 4. června obávaný nacista umírá. Předtím ale vyzradil kontakty na výsadkáře jeden z nich – Karel Čurda. Sedm parašutistů 18. června umírá v obklíčeném kostele sv. Cyrila a Metoděje. Po atentátu je popraveno deset tisíc Čechů. Jak jste to vnímali v Anglii?
Věděli jsme, co se stalo, protože radista Potůček ze skupiny všechno hlásil vysílačkou. I to, že Čurda zradil. Ale o tom, že je skupina vyslaná na Heydricha, jsme dopředu nevěděli. Byly to tajné informace.
Myslím, jestli jste akci brali jako úspěšnou.
Heydrich udělal mnoho zlého, že je odstraněný, byla pro nás samozřejmost. Je pravda, že potom nastalo stanné právo a zemřely spousty lidí. Spousta příbuzných výsadkářů zemřela v koncentrácích. Kubišova rodina celá.
Oslavovali jste úspěch?
Ne. Byl to jen splněný úkol.
