Jim Kinsella, farmář z Illinois, je genovými úpravami nadšený. Přesto letos vysel normální kukuřici. "Nebyl jsem si jist, jestli by ode mě transgenní kukuřici vykoupili," vysvětluje.
Kinsellova pole jsou jako všechna na americkém Středozápadě. Krajina jako placka, a kde končí plochy kukuřice, začínají stejně rozsáhlé lány sóje. Nic jiného nikdo nepěstuje. Proč taky, právě tyto plodiny se úspěšně prodávají doma i v zahraničí. USA jsou největším vývozcem sóji i kukuřice na světě. Aby se Kinsella na polích neztratil, má na traktorech namontovaný navigační systém GPS, který se orientuje podle signálů z družic. Genové úpravy považuje za stejně moderní vymoženost. Ulehčují mu práci: Transgenní kukuřici nemusí postřikovat proti zavíječi, protože tohoto škůdce otráví její listy. Sóju, která je díky zásahu do genů odolná vůči jednomu herbicidu, postříká, plevel zničí, ale plodině neublíží. Odpadají mu starosti s ošetřováním polí klasickými metodami.
Farmářova nejistota
Kinsellu i další americké farmáře letos strašila nejistota. Nevěděli, jestli sila budou vykupovat transgenní úrodu a za kolik. Kdyby začali mít vůči transgenním plodinám výhrady další zahraniční dovozci, možná by je americká sila odmítla brát. Nakonec se ukázalo, že většina sil ani letos mezi transgenní a klasickou úrodou nerozlišuje. Jen pár sil dokáže transgenní úrodu oddělovat. "Je to obtížné a nevyplatí se to," říká Greg Johnson, hlavní nákupčí sila firmy Andersens ve městě Champaign. Název připomíná francouzskou vinařskou oblast, ale tady, v Illinois, révu mezi kukuřicí a sójou nenajdete. "Většina úrody se použije jako krmivo, jen malá část, u kukuřice pouze desetina, slouží k výrobě jídla," říká Johnson. Transgenní krmivo nikoho moc nezajímá, spory jsou jen kolem plodin pro potravinářství. Evropská nákupní filozofie zní - kupovali jsme konvenční úrodu a chceme ji za stejnou cenu dál. Greg Johnson hájí americký přístup: "Ať nám za ni Evropané nebo Japonci víc zaplatí. Pak se nám vyplatí ji oddělovat."
Kamion každou minutu
"Na podzim sem jezdí každou minutu jeden kamion. Kdybyste se postavili na hlavu, nemůžete u nákladu zjišťovat, jestli je transgenní," argumentuje Johnson. Řešení vidí v tom, že by farmáři skladovali klasickou úrodu až do zimy, kdy je menší frmol, a pak ji teprve prodali. I tak se mohou do nákladu přimíchat transgenní zrna či boby třeba ve špatně vyčištěném silu. "Máme testovací soupravy, které během deseti minut odhalí transgenní zrno," ukazuje Greg Johnson. Ale připouští, že teprve od dvou procent obsahu ve vzorku. Za pomoci kolegy soupravu předvádí. V mixéru rozemelou hrst kukuřičných zrn z kamionu, který právě přijel. K prášku přidají chemikálie ze soupravy. Velkou praxi nemají, testy často nedělají. Nakonec transgenní bílkoviny nenajdou. Farmář, jehož kukuřici testovali, potvrzuje, že vysázel transgenní i obvyklé plodiny. Sám neví, které zrní je odkud. Kdyby tedy vzorek pocházel z jiného koutu kamionu, mohl být výsledek jiný. A to je odraz situace v USA - u drtivé většiny kukuřičných zrn a sójových bobů nikdo neví, co jsou zač.
Kinsellova pole jsou jako všechna na americkém Středozápadě. Krajina jako placka, a kde končí plochy kukuřice, začínají stejně rozsáhlé lány sóje. Nic jiného nikdo nepěstuje. Proč taky, právě tyto plodiny se úspěšně prodávají doma i v zahraničí. USA jsou největším vývozcem sóji i kukuřice na světě. Aby se Kinsella na polích neztratil, má na traktorech namontovaný navigační systém GPS, který se orientuje podle signálů z družic. Genové úpravy považuje za stejně moderní vymoženost. Ulehčují mu práci: Transgenní kukuřici nemusí postřikovat proti zavíječi, protože tohoto škůdce otráví její listy. Sóju, která je díky zásahu do genů odolná vůči jednomu herbicidu, postříká, plevel zničí, ale plodině neublíží. Odpadají mu starosti s ošetřováním polí klasickými metodami.
Farmářova nejistota
Kinsellu i další americké farmáře letos strašila nejistota. Nevěděli, jestli sila budou vykupovat transgenní úrodu a za kolik. Kdyby začali mít vůči transgenním plodinám výhrady další zahraniční dovozci, možná by je americká sila odmítla brát. Nakonec se ukázalo, že většina sil ani letos mezi transgenní a klasickou úrodou nerozlišuje. Jen pár sil dokáže transgenní úrodu oddělovat. "Je to obtížné a nevyplatí se to," říká Greg Johnson, hlavní nákupčí sila firmy Andersens ve městě Champaign. Název připomíná francouzskou vinařskou oblast, ale tady, v Illinois, révu mezi kukuřicí a sójou nenajdete. "Většina úrody se použije jako krmivo, jen malá část, u kukuřice pouze desetina, slouží k výrobě jídla," říká Johnson. Transgenní krmivo nikoho moc nezajímá, spory jsou jen kolem plodin pro potravinářství. Evropská nákupní filozofie zní - kupovali jsme konvenční úrodu a chceme ji za stejnou cenu dál. Greg Johnson hájí americký přístup: "Ať nám za ni Evropané nebo Japonci víc zaplatí. Pak se nám vyplatí ji oddělovat."
Kamion každou minutu
"Na podzim sem jezdí každou minutu jeden kamion. Kdybyste se postavili na hlavu, nemůžete u nákladu zjišťovat, jestli je transgenní," argumentuje Johnson. Řešení vidí v tom, že by farmáři skladovali klasickou úrodu až do zimy, kdy je menší frmol, a pak ji teprve prodali. I tak se mohou do nákladu přimíchat transgenní zrna či boby třeba ve špatně vyčištěném silu. "Máme testovací soupravy, které během deseti minut odhalí transgenní zrno," ukazuje Greg Johnson. Ale připouští, že teprve od dvou procent obsahu ve vzorku. Za pomoci kolegy soupravu předvádí. V mixéru rozemelou hrst kukuřičných zrn z kamionu, který právě přijel. K prášku přidají chemikálie ze soupravy. Velkou praxi nemají, testy často nedělají. Nakonec transgenní bílkoviny nenajdou. Farmář, jehož kukuřici testovali, potvrzuje, že vysázel transgenní i obvyklé plodiny. Sám neví, které zrní je odkud. Kdyby tedy vzorek pocházel z jiného koutu kamionu, mohl být výsledek jiný. A to je odraz situace v USA - u drtivé většiny kukuřičných zrn a sójových bobů nikdo neví, co jsou zač.
