Lukašenko. Čím těsněji se přimkne k Evropě, tím větší pozdvižení vyvolá v Kremlu.

Lukašenko. Čím těsněji se přimkne k Evropě, tím větší pozdvižení vyvolá v Kremlu. | foto: Profimedia.cz

Nebojte se diktátora Lukašenka, Bělorusko patří do Evropy

  • 21
Izolace Běloruska. To byla ještě donedávna politika Evropy. O izolaci usilovalo i samotné Bělorusko. Unie ale nedosáhla téměř ničeho s výjimkou posílení autoritativního vůdce této země - prezidenta Alexandra Lukašenka.

Nyní vedoucí představitelé Evropy opožděně a poněkud zdráhavě akceptovali, že chtějí-li podpořit reformy v Bělorusku a stáhnout tuto zemi z těsné oběžné dráhy kolem Ruska, potřebují s Lukašenkem jednat pragmaticky.

Nezavírat oči

Toto pochopení neznamená, že by Evropa měla zavírat oči před povahou Lukašenkova režimu. Členské země EU právem znepokojuje stav lidských práv v zemi, které někteří lidé přezdívají "Kuba východu". Politický útlak a omezování svobody tisku jsou v Bělorusku i nadále běžné. Totéž – a možná i horší věci – však lze říci také o Číně, a přesto EU investovala značný politický kapitál do strategického a mnohovrstevnatého partnerství s jejími vládci.

neohrožený

Propuštěním politických vězňů Lukašenko samozřejmě neodčiní své předchozí výstřelky. Politická opozice vůči němu je však beznadějně rozdělená a neschopná stát se vážným ohrožením jeho vlády.

Bělorusko je chybějící článek v postsovětské demokratizaci a reintegraci východní Evropy. Evropští činitelé si dali velmi záležet, aby rozšiřování EU nevytvořilo nové dělicí linie mezi Běloruskem a jeho sousedy na západě a severu – Polskem, Litvou a Lotyšskem – kteří do Unie vstoupili v roce 2004. Vzhledem k jejich společným historickým, obchodním i rodinným vazbám jsou dnes tyto země největšími zastánci zlepšení vztahů s Běloruskem.

EU rovněž náhle objevila potřebu společné politiky vnější energetické bezpečnosti, v neposlední řadě proto, aby diverzifikovala dodávky z Ruska. Vzhledem k faktu, že 20 procent ruského plynu určeného pro Evropu prochází Běloruskem, se stal stabilní a strukturovaný vztah s vládou této země prioritou. Lukašenko se zase z ekonomických důvodů rozhodl, že jeho země potřebuje podporu EU a nemůže už být závislá výlučně na Rusku, aniž by za to platila těžkou politickou cenu.

Populární prezident

Tání ve vztazích mezi Unií a Běloruskem však musí být založeno na recipročních a trvalých krocích. Žádné strategické partnerství EU koneckonců není bezpodmínečné. Unie však musí být připravena reagovat na patrný posun Běloruska ve prospěch domácích reforem, větší otevřenosti a úcty k základním demokratickým právům.

Průběh demonstrace v Minsku proti Lukašenkovi.

Například nedávné propuštění politických vězňů v Bělorusku rázem odstranilo jeden z klíčových důvodů nevraživosti Evropské unie vůči Lukašenkovi. Toto gesto je spolu se svobodným vydáváním opozičních novin přesně tím krokem, který podnítí zájem Evropy o rozšířený vztah. Stejně tak musí Bělorusko pozitivně reagovat na kroky Unie směrem k normalizaci vztahů, jedním z nich by mělo být odvolání cestovních omezení vůči Lukašenkovi a dalším vysoce postaveným činitelům.

Propuštěním politických vězňů Lukašenko samozřejmě neodčiní své předchozí výstřelky. Politická opozice vůči němu je však beznadějně rozdělená, sužovaná vnitřními půtkami a neschopná stát se vážným ohrožením jeho vlády. Navíc se zdá, že je Lukašenko v Bělorusku skutečně populární. Venkovské a starší obyvatelstvo si – podobně jako v dalších postsovětských republikách – zjevně cení hospodářské stability a společenského pořádku více než demokratického vývoje.

Rusko, nebo Evropa? 

Někteří pozorovatelé se domnívají, že Lukašenko dělá Západu cynické nabídky, aby vymohl větší podporu z Ruska, zejména v době hospodářské krize. Ačkoliv však Lukašenko pravděpodobně hraje hru "rozděl a panuj", nakonec se bude muset rozhodnout.

Alexandr Lukašenko se ve Vatikánu setkal s papežem Benediktem XVI.

Čím těsněji se přimkne k EU, tím větší pozdvižení vyvolá v Kremlu. Rusko je hypercitlivé na ohrožování svého vlivu na území někdejších sovětských satelitů, které označuje za "blízké zahraničí". Loňská letní válka v Gruzii a tradiční úsilí Kremlu destabilizovat prozápadní vládu na Ukrajině slouží jako varování, co může Lukašenko očekávat, bude-li jednat unáhleně.

V době, kdy se běloruská ekonomika hroutí a exportní trhy skomírají, by Rusko mohlo Lukašenkovy zranitelnosti využít. Kreml zvažuje běloruskou žádost o úvěr ve výši dvou miliard dolarů, avšak pokud Bělorusko tyto peníze získá, může očekávat, že bude muset zaplatit vysokou politickou cenu. Možná bude muset Lukašenko přijmout ruský rubl, přinejmenším jako rezervní měnu.

alternativa

Nyní nastal čas, aby nejvyšší představitelé EU předložili Lukašenkovi jasnou alternativu vůči závislosti na Rusku.

Rusko by také mohlo trvat na užší vojenské spolupráci včetně rozmístění ruských raket v Bělorusku v reakci na plánovaný raketový deštník Spojených států v Polsku a České republice. Premiér Vladimir Putin a prezident Dmitrij Medveděv mohou rovněž trvat na tom, aby Bělorusko uznalo nezávislost gruzínských oblastí Abcházie a Jižní Osetie, vyhlášenou po válce loni v létě, poněvadž budou vědět, že takový krok odradí EU od dalších závazků vůči Bělorusku.

Také spoléhání se Běloruska na levné dodávky energie z Ruska by se dalo využít jako páka. Protože však ruská ekonomika klesá, je možná Bělorusko v silnější pozici, než si samo uvědomuje. Potřebuje totiž lepší přístup na globální trhy a konečnou podporu přijetí do Světové obchodní organizace, což je jeden z největších vyjednávacích trumfů EU a jedna ze základních ruských slabin.

Nyní nastal čas, aby nejvyšší představitelé EU předložili Lukašenkovi jasnou alternativu vůči závislosti na Rusku. Prvním krokem v tomto procesu bylo přijetí Běloruska do Východního partnerství EU, nového rámce vztahů se šesti postsovětskými republikami ve východní Evropě a na Kavkaze.

Po letech zakrňování vztahy mezi EU a Běloruskem konečně nabízejí nějaký příslib do budoucna. Velká část zodpovědnosti leží na Lukašenkovi, avšak Unie musí vynaložit maximální úsilí, aby vtáhla Bělorusko do rodiny evropských států, kam patří.

© Project Syndicate, 2009.

autor

Charles Tannock je zahraničněpolitickým mluvčím britských konzervativců v Evropském parlamentu a autorem parlamentní Zprávy o východním rozměru evropské politiky sousedství.


Video