Aliance prošla a prochází hektickým transformačním procesem z organizace zaměřené na obranu území vlastních členů v organizaci plnící široké spektrum úkolů mimo teritorium členských států a dnes i mimo euroatlantický prostor. Staré NATO definitivně zmizelo. Česká republika této transformaci ne vždy stačila s dechem a nápady.
Tím nemáme na mysli pouze neadekvátní strukturu a schopnosti armády, nýbrž i způsob uvažování o bezpečnosti a Severoatlantické alianci ze strany části politických elit, bezpečnostní komunity i větší části veřejnosti. Nové úkoly, jako je zejména boj s mezinárodním terorismem a postkonfliktní asistence, které postavil vývoj mezinárodního bezpečnostního prostředí před NATO, nás zastihly do značné míry nepřipravené zejména v ochotě (možná schopnosti) pochopit je a vyvodit z nich adekvátní důsledky.
Naše členství v NATO urychlilo zahájení velmi ambiciózní reformy armády. Ne že by česká armáda zůstala zakonzervovaná ve stavu na počátku 90. let. Ba právě naopak, armáda procházela permanentním a nekoncepčním transformačním procesem, ve kterém se část vojenské elity seberealizovala a elity politické tento vývoj trpěly a tolerovaly.
Stále až do konce 90. let se ale jednalo spíše o transformaci v armádu sice početně redukovanou, avšak stále strukturálně podobnou armádě z dob Varšavské smlouvy. Řečeno terminologií Toflerových, v cílovém stavu šlo stále o armádu druhé vlny. Megalomanské záměry na modernizaci tanků jsou jenom špičkou ledovce, který je důsledkem tehdejší koncepce.
Dnes realizovaná reforma usiluje o zcela zásadní transformaci z armády druhé vlny v armádu třetí vlny, v armádu vysoce flexibilní, moderní svou výzbrojí, mobilní, dobře vycvičenou, moderní v myšlení a zejména armádu reagující ve své výstavbě na hlavní bezpečnostní hrozby a respektující probíhající revoluci ve vojenských záležitostech.
V neposlední řadě půjde o armádu, která bude používána v aliančním rámci častěji než v minulosti k plnění široké škály úkolů včetně vedení boje mimo teritorium státu. To sebou dříve či později přinese důsledky, na které si budou těžko zvykat vojenské i politické elity státu a přirozeně v neposlední řadě i občané.
Zda v následujícím období obstojí česká společnost alespoň tak dobře jako v minulých pěti letech je otevřenou otázkou.
