Noví členové EU těžce nesou, že všechny státy EU kromě Velké Británie a Irska vůči nim zavádějí "ochranné lhůty" pro volný pohyb pracovních sil. Není to proti logice EU?
Chápu, že pro lidi v nových členských státech má možnost svobodně pracovat tam, kde člověk chce, velký význam a symboliku a že samozřejmě patří ke čtyřem základním svobodám evropského vnitřního trhu. Ne všechno se však může uskutečnit přes noc. To platí stejně tak v měřítku národním jako evropském.
Přechodné lhůty slouží k tomu, aby zúčastnění měli čas k potřebnému přizpůsobení, aby bylo dosaženo společně dohodnutého cíle. Takové lhůty jsou v historii evropského sjednocení často a úspěšně používaným prostředkem, také a právě v průběhu rozšiřování. Bez této možnosti by proces rozšiřování neprobíhal rychleji, nýbrž pomaleji.
Dobře, ale kdy padnou omezení ze strany Německa?
Německo bude během příštích dvou let přístup k pracovnímu trhu dále v národním měřítku upravovat. Potom situaci přezkoumáme a případně nově rozhodneme.
Jak se dají podle vás v takovém případě rozptýlit obavy nových členských států EU, že se stanou evropskými členy druhé kategorie?
Téma volného pohybu pracovních sil je velmi citlivé nejen v nových, nýbrž i ve starých členských státech. V dnešní EU to trvalo jistou dobu, než byla plně nastolena volnost pohybu pracovních sil. Stalo se to teprve v roce 1970.
I při rozšíření o Španělsko a Portugalsko existovaly přechodné lhůty pro plnou volnost pohybu pracovních sil. A dnes nejde o jednostrannou záležitost: nové členské státy využívají rovněž přechodné lhůty v oblastech pro ně citlivých, jako například při koupi pozemků a půdy.
Evropa musí řešit i jiný problém ústavu. Podaří se jí nakonec ústavu schválit? A potřebuje ji Evropa?
Po úspěšném průběhu jednání Evropské rady v Bruselu ve dnech 25. a 26. března se značně zvětšily šance na to, aby bylo ještě za irského předsednictví v první polovině roku 2004 dosaženo shody ve věci evropské ústavy. Šéfové států a vlád v Bruselu dokázali, že Evropa drží při sobě, když na to přijde.
Potřebujeme evropskou ústavu, aby byla natrvalo v rozšířené EU zajištěna akceschopnost, průhlednost a demokracie. Jde koneckonců o to, aby se dala rozšířená Evropa politicky řídit. Návrh ústavy obsahuje navíc důležité pokroky v oblasti vnitřní a vnější bezpečnosti. Výzvu v důsledku mezinárodního terorismu můžeme my Evropané zvládnout pouze společně.
Co však odpovíte lidem z menších států, kteří se obávají, že je EU spolkne a že o nich bude rozhodovat "velká skupina dvou či tří"? (Německo, Francie a Velká Británie)
Tato starost je neopodstatněná. Naopak: institucionální rámec EU právě zajišťuje, aby byly zájmy všech členských států vyrovnávány a aby menší a střední státy mohly své zájmy vnášet do procesu rozhodování.
Pravidelné bilaterální konzultace nebo setkání určitých skupin členských států byly a jsou v EU - alespoň v EU rozšířené na 25 nebo více států - v zájmu procesu rozhodování nutné. Důležitými příklady jsou spolupráce mezi státy Visegrádu nebo Beneluxu.
Nemělo by proto nikoho zneklidňovat, konají-li se takovéto rozhovory i mezi velkými členskými státy. Evropa vždy profitovala právě z německo-francouzské spolupráce. Bude mít i v budoucnu pro evropský integrační proces velký význam. Přitom však nejde o to, aby se ostatním Evropanům něco předepisovalo.
Zkušenost spíše říká, že německo-francouzské porozumění je často předpokladem pro shodu v EU celkově. Důležitým příkladem je německo-francouzský agrární kompromis z podzimu roku 2002, který urovnal cestu pro závěry o rozšíření na Evropské radě v Kodani.
Evropská levice na tom není právě dobře, prochází již léta krizí a ztrácí vliv. Co by měla udělat, aby znovu získala sebevědomí?
Evropská levice ve Španělsku a Francii jasným volebním vítězstvím právě dokázala, že vaše domněnka není správná. Ve vaší zemi, v České republice, vede vládu sociálnědemokratický předseda vlády, můj přítel Vladimír Špidla. V Polsku a Maďarsku, ve Velké Británii, Švédsku a konečně i v Německu se na vládách značnou měrou sociální demokraté podílejí. O krizi nebo ztrátě vlivu se tedy nedá mluvit.
Německé hospodářství je často kritizováno kvůli svému nepružnému pracovnímu trhu a přílišné byrokracii. Co musí Německo udělat, aby bylo konkurenceschopnější?
Německé hospodářství je jedno z nejvýkonnějších na světě. A naši mezinárodní konkurenceschopnost chceme nadále posilovat. Proto budeme pokračovat v naší reformní politice modernizace pracovního trhu a sociálního státu, kterou jsme zahájili Agendou 2010. Strukturální reformy doplňujeme inovační strategií, abychom získali nové zdroje růstu.
Tím vytvoříme základ trvalého růstu a větší zaměstnanosti. Stále ještě vysoká nezaměstnanost v Německu nám samozřejmě dělá starosti. Reformami pracovního trhu zaměřenými na zaměstnanost se staráme o větší pružnost, a otevíráme tak nové možnosti zaměstnávání. V této cestě chceme pokračovat. Německo dělá značné pokroky i při odbourávání byrokracie. To se projevuje zvláště při zakládání vlastních živností.
A co musí učinit Evropa, aby neprohrála hospodářský zápas s USA a v budoucnosti i s Asií?
My v Evropě čelíme výzvám globalizace. Lisabonským procesem rozvinuly dosavadní členské země strategii, pomocí níž učiníme z Evropské unie nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější hospodářský prostor na světě. Na této cestě musí všechny státy EU, i nové členské země, využít veškerého svého ekonomického potenciálu.
Ve společných iniciativách s mými kolegy Jacquesem Chirakem, Tony Blairem, Andersem Foghem Rasmussenem a Guy Verhofstadtem jsem zdůraznil, na co bychom se nyní měli soustředit: musíme zlepšit inovační a konkurenční schopnost evropského hospodářství.
Vynikající výsledky evropského výzkumu musí být rychleji a rozsáhleji proměněny ve výrobky, které na trhu obstojí. Především se musí zlepšit rámcové podmínky pro podniky tak, aby byly všechny legislativní iniciativy Evropské komise před schválením Radou Evropy a Evropským parlamentem zkoumány, pokud jde o jejich důsledky pro konkurenceschopnost a inovační schopnost.
V mezinárodních médiích je vaše odstoupení z čela strany prezentováno jako vaše osobní prohra a poslední pokus o záchranu. Co se vlastně stalo, že jeden z dříve nejpopulárnějších politiků Evropy upadl náhle do nemilosti vlastního národa?
V Německu jsme započali reformní proces, který se vlastně měl uskutečnit již před deseti či patnácti lety. Našimi reformami dáváme potřebné odpovědi na procesy globalizace a na změněnou věkovou strukturu v naší společnosti. Bez těchto reforem se princip sociálního státu nedá uhájit. V mezinárodním měřítku nacházejí naše reformy velké pochopení. I v Německu sílí názor, že reformy být musí, abychom si zachovali náš blahobyt.
Češi a Němci si v mnoha věcech stále ještě nerozumějí - a to i přes slova svých politiků. Nedaří se jim udělat "tlustou čáru". Jak se nakonec dějiny vyrovnají s tématem odsunu? Co by pro to měli udělat Češi? A Němci?
V uplynulých letech jsme udělali v německo-českém usmíření veliký pokrok. Vztahy jsou tak dobré a úzké jako málokdy předtím. To neplatí jen pro oblast hospodářství. V česko-německé deklaraci z roku 1997 jsme se shodli, že budeme vztahy dále rozvíjet celkově směrem do budoucna. To se osvědčilo; nadcházející vstup České republiky do Evropské unie je toho důkazem.
Co se týče našich společných dějin, musíme se stále znovu nově snažit o vyvážený přístup. Konkrétně to znamená nezapomínat ani na temné kapitoly. Na druhé straně by historie neměla zkreslovat pohled na budoucnost.
Jako politik vidím svůj nejdůležitější úkol v tom, abych k této společné budoucnosti v mírové Evropě přispěl. Vstupem České republiky do EU 1. května si Němci a Češi ještě silněji uvědomí, že jsou společně částí evropského společenství.
Očekává německá vláda od české vlády ještě nějaké gesto, například "humanitární gesto" vůči malé skupině Němců, kteří zůstali po 2. světové válce v tehdejším Československu?
Vítáme každé gesto z české strany, které přispěje ke smíření a prohloubení vztahů mezi našimi zeměmi.
Španělsko zažilo nejhroznější teroristický útok v dějinách moderní Evropy. Za jak vážné považujete nyní nebezpečí rozšíření teroristických útoků na evropské země? Co proti tomu může Evropa dělat a jak se tomu má bránit?
Nebezpečí dalších teroristických útoků v Evropě bereme velmi vážně. Naším nejvyšším cílem je zabránění teroristickým útokům. Evropská rada za tím účelem schválila v březnu rozsáhlý balíček opatření. Patří k tomu i vytvoření funkce protiteroristického koordinátora.
A přesto musíme pohlédnout do očí skutečnosti, že boj proti terorismu je zdlouhavý a že neexistuje absolutní ochrana. Příkaz této hodiny proto zní: všechna opatření - národní, regionální a mezinárodní, policejní, zpravodajská, hospodářská, vojenská a politická - musíme vzájemně odsouhlasit, aby byla co nejúčinnější. Podaří-li se nám to, jsme na správné cestě.
Omezí tato antiteroristická opatření podle vašeho názoru svobody, na něž jsou obyvatelé Evropy zvyklí?
Evropské vlády jsou zajedno v následujícím: bez bezpečnosti není občanských práv. Ale bez občanských práv nemůže být bezpečnosti. Nutný boj proti terorismu nemůže vést k pozastavení ústavně daných základních hodnot a svobod pro lidi v našich zemích.
Nesmí rovněž vést k tomu, abychom se vzdali předností globalizovaného světa. Právě toho chtějí docílit útoky teroristů: přerušit toky zboží a služeb, lidí, kapitálu a v neposlední řadě i informací, zkrátka všeho, čím se vyznačují moderní, do světového hospodářství integrované společnosti.
A nesmí konečně vést k tomu, abychom vyřazovali lidi, kteří k nám přišli z jiného kulturního a náboženského prostředí. Naopak: nad terorismem můžeme dlouhodobě zvítězit jen tehdy, prokážeme-li stabilitu našich otevřených a pluralistických společností, bezpodmínečné dodržování jejich základních hodnot, schopnost vést dialog a soudržnost všech mírových demokratických sil i v boji proti terorismu.
 Gerhard Schröder drží v ruce MF DNES ze 13. června 2003 - dne, kdy se konalo v ČR referendum o vstupu do EU. Noviny mu nyní předali v Berlíně redaktoři MF DNES. (9. dubna 2004) |
