Zaslouží si tohle vězeň komunismu, filozof, jehož přátelství si cení (doopravdy!) nejmocnější politici, vizionáři, revolucionáři, ba i živoucí vtělení boha? Zaslouží. Tím, že na sebe vzal roli reálného politika a často tvrdého bojovníka, musí přijmout i nemilosrdná pravidla hry. Minulé zásluhy neplatí nic a přízeň občanů je vrtkavá jako počasí. Nelze být v politice a zároveň mimo politiku, jak si prezident donedávna myslel.
Možná právě tato dvojznačnost ho stála část popularity. Svět tleská filozofovi na trůně. Doma chceme vidět něco mnohem méně vznešeného, zato mnohem čitelnějšího a přátelštějšího.
V poslední době však prezident o přízeň svých milých spoluobčanů zjevně neusiluje. Ti cítí chlad a oplácejí stejně - tak už to na sklonku velkých lásek chodí. To, že se včas nevrátil od moře k lidem strádajícím velkou vodou, je jen koruna tohoto nezájmu o ně. Muž, který dokázal jako první po komunistické novořeči promluvit srozumitelně, je nyní odtažitý, jeho projevy ztratily obsah.
Ten, kdo chodil s lidmi do hospody, se nyní s početnou ochrankou maximálně zastaví u nějaké babičky a prohodí pár moudrých slov jako nějaký monarcha. Dosluhuje nudnou službu v malé zemi, a jeho zrak jako by se upíral do světa... Z těch, kteří se stali ikonami jakožto hrobaři komunismu, však dopadl Václav Havel jako velký vítěz. Lech Walesa v Polsku a Michail Gorbačov v Rusku nemohou o jeho popularitě snít ani v nejbujnějších fantaziích. Takže něco na tom Václavu Havlovi asi bude. Jenže mohlo být ještě víc.
