Jaké by to bylo, kdyby se ČSSD stala hlavní vládní stranou České republiky? A byly by na místě obavy?
Musí se znovu říci, že kdyby sociální demokracie zůstala u moci i po roce 2006, potýkali bychom se dnes velice pravděpodobně s mnohem vyšším zadlužením státu. Nebyli bychom asi přímo v situaci Řecka, ale dluh by dost možná vyžadoval neskonale drastičtější úsporná opatření než ta zaváděná Nečasovou vládou.
Existuje řada výroků sociálních demokratů dokazujících, jak moc riziko neúnosného státního zadlužování zlehčovali. Od proslulé věty Vladimíra Špidly "zdroje jsou" až po Paroubkovo "státní dluh, až na výjimky, se málokdy splácí".
Bylo by od nynějšího vedení sociální demokracie čestné, kdyby přiznalo, že otázku zadlužování státu strana dříve skutečně podceňovala. Hezké a překvapivé gesto by ostatně ČSSD odlišilo od Jiřího Paroubka, který sociální demokracii ukřivděně opustil a snad upřímně věří tomu, že v otázce zadlužení státu dělal a říkal něco úplně jiného, než co je písemně i na kameře zaznamenáno a uloženo v archivech.
Že se do něčeho takového sociální demokracii nechce, souvisí patrně i s tím, kdo sociální demokracii vede, tedy s jejím předsedou Bohuslavem Sobotkou. On totiž tehdejší zadlužování jako ministr financí spravoval a není známo, že by proti němu nějak zásadně protestoval.
Tato skutečnost není nikterak nepodstatná a ukazuje na jeden z osobnostních rysů možného budoucího předsedy vlády.
Bohuslav Sobotka je bezpochyby inteligentní politik, který na sobě pracuje a na místní poměry je vcelku čistý (byť ani on nedělal nic jiného než stranictví a okolní svět zná pouze skrze sklo intrikujícího a paranoidního akvária české politiky). Avšak nejvážnější problém pana Sobotky je, že snad až do svého rozhodnutí kandidovat na předsedu strany nikdy neoplýval odvahou vystoupit proti autoritám, šéfům a premiérům, třeba Stanislavu Grossovi či Jiřímu Paroubkovi.
(Ne)bude zas hezky
Ironicky řečeno, že Bohuslav Sobotka nehodlá jít proti těm nahoře, může být nakonec dobře.
Shora, z Evropské unie, přichází jasné volání po radikálním snižování zadlužení států a Sobotka proti Evropě opravdu nepůjde. (Tedy vážně - bylo by nespravedlivé upírat Sobotkovi upřímné přesvědčení, že Česko má být pevnější součástí Evropy, a právě proto se má přihlásit k dohodě o rozpočtové koordinaci, kterou Nečasova vláda odmítla.)
V závazku sociální demokracie snižovat dluhy by se ovšem skrývalo jedno z největších rizik a možných potíží její vlády. Je nesporné, že šetřit a především zvyšovat daně lze částečně jinak, než dosud činila Nečasova vláda - třeba tak, aby opatření nedopadala tolik na nejchudší vrstvy, ale i na bohaté a živnostníky.
Avšak myšlenka, že se dá státní dluh splatit nějakou novou velkou daní, aniž to poničí hospodářství, se zdá chimérická - takže by sociální demokracie stejně musela mnohá nepopulární opatření dělat. Sen mnoha lidí a patrně i odborářských vůdců, že se změní vláda a zase bude hezky, je legrační iluzí. Těžké časy by rozhodně nekončily.
Sociální demokracie by navíc mohla velice brzy začít trpět tím, čím Nečasova vláda. Že totiž prosazuje úspory, ale kolem ní bují korupční plýtvání a vysávání veřejných financí. To není žádné zlovolné obvinění: kdo sleduje situaci v krajích ovládaných sociálními demokraty, rozdělování dotací z EU či čachry s majetkem, ví své - rozdíl je jen v tom, že věci v regionech nejsou na rozdíl od hříchů vládní koalice vládnoucí z pražského centra tolik vidět.
A co komunisté?
A pak je zde ještě jeden problém. Jak by vláda sociální demokracie chtěla snížit zadlužení státu, které slíbí v rámci Evropské unie, v tom vládním uspořádání, kterému dosud ČSSD dávala přednost? Tedy coby menšinový kabinet s podporou populistické komunistické strany?
Možná by to šlo, ale nebylo by takové uspořádání kvůli komunistům potenciálně stejně nevypočitatelné, jako je vratká Nečasova vláda kvůli Věcem veřejným? Taky by nakonec mohla komunistická alotria dovést sociální demokracii přece jen ke koalici s Kalouskovou TOP 09, i když to dnes ČSSD odmítá.
Přes všechny výhrady by však nakonec vládnutí sociální demokracie mohlo být lepší a akceschopnější, než je trápení dnešní vládní koalice. Do značné míry proto, že na Věci veřejné ve vládě se už vážně nedá dívat - a žádné zázračné řešení této kletby patrně není k dispozici.
