Překvapivé výsledky květnových parlamentních voleb mimo jiné ukázaly, jak prozíravá byla sázka nové strany TOP 09 na dobráckou knížecí tvář, jež si získala sympatie napříč názorovým i sociálním spektrem. Tento fakt přispěl k její dnešní silné pozici.
Předsedovi Topky někteří z voličů odpustili i to, že jeden z jeho prapředků v předminulém století při diskusi, zda umístit na Národní muzeum Husovu desku, nazval před českým zemským sněmem husity "bandou lupičů a žhářů" (díky tomu máme na Staroměstském náměstí Šalounův pomník).
Není tedy divu, že blížící se senátní a komunální volby vábí do aktivního politického života další členy aristokratických rodů a strany se asi budou snažit na kandidátku někoho z nich ulovit. Úspěch knížete Karla Schwarzenberga možná nezůstane ojedinělou vlaštovkou, ale pomůže otevřít cestu do veřejného života i řadě dalších.
České stereotypy se mění
Pokud by se tak stalo, dokumentovalo by to výraznou proměnu dlouhodobých českých stereotypů, které můžeme v české společnosti sledovat nejméně dvě století.
V rámci národně-liberálních (a později marxistických) interpretací české minulosti se totiž v průběhu devatenáctého století ve veřejném povědomí zafixovalo spojení aristokracie s "cizáckými" elementy, jež k této zemi neměly žádný vztah a tyly z práce českých rukou (stejně negativní konotace získala i katolická církev).
Takové reflexe role šlechty pak umocnilo i prvorepublikové vymezení se vůči konzervativním ideovým proudům. V dalších letech byly živeny zmínkami o podpoře henleinovského hnutí a pronacistické kolaboraci části aristokratických kruhů v českých zemích.
I tyto kontroverzní kapitoly by však měly zůstat součástí historické paměti a je třeba je dále zkoumat, protože skutečně hrály těsně před Mnichovem velmi důležitou roli.
To by však byl velmi jednostranný pohled na roli šlechty v neklidných dobách. Z oficiálního povědomí byla dlouho vytěsněna statečná vlastenecká gesta, jako například národní přísaha z podzimu 1938 a zapojení příslušníků aristokratických kruhů do odboje.
Jen namátkou lze uvést osud hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic, jehož tři členové za odbojovou činnost skončili v nacistických věznicích a dva v nich zahynuli.
Na děti byl nasazen Trautenberk
Po únoru 1948 mnozí členové šlechtických rodů raději odešli do exilu. I tam však udržovali pouta k bývalé vlasti. Doma zůstala jen jejich malá část, která se tak stala přímým svědkem chátrání znárodněných sídel.
Komunistická propaganda dělala vše pro to, aby stejně jako v případě našich duchovních, vojenských, akademických nebo občanských elit také aristokracii vymetla na smetiště dějin. Indoktrinace začínala už od dětských střevíčků, neboť jako vzor zlotřilého padoucha se ratolestem před spaním prezentoval nabubřelý majitel panství Trautenberk v jinak velmi povedených Krkonošských pohádkách.
Po takové ideologické masáži pochopitelně velká část veřejnosti viděla jen s velkou nevolí polistopadové návraty hradů a zámků do rukou jejich dřívějších obyvatelů.
Další vývoj by si zasloužil řadu sociologických studií, ale lze říci, že veřejnost najednou překvapivě zjišťovala, že léta budovaný negativní obraz šlechty má první trhliny.
Pro naprostou většinu restituentů se opětovně získaný majetek – velmi často převzatý ve velmi dezolátním stavu – nestal předmětem rychlého zisku, jak tomu bylo v letech "divokého kapitalismu" zvykem, ale především závazkem k dalšímu zvelebování a rozvíjení.
Aspoň malá rehabilitace ideálů
V dnešní hektické a konzumní době byly netypické a snad i oslovující i další rysy aristokratického života – vztah a úcta k udržování tradic, dlouhodobá kultivace (nikoli rychlé využití) krajiny, ale často i důraz na slušnost jednání a dodržování starých mravních kodexů.
I díky intenzivnějšímu vědeckému bádání se začaly naše dějiny znovu zalidňovat neobyčejně zajímavými příběhy význačných aristokratických rodů, které sehrály významnou roli při šíření kultury, vzdělanosti, ale také charitativních děl.
Vedle toho se uplatnily také v diplomatických službách a samozřejmě v politice. Nelze zapomenout, že důležitý kus práce v objektivizaci našeho pohledu na šlechtu jako součást společenského dění učinila i média.
Vývoj politických poměrů v posledních letech je výrazně poznamenán absencí alespoň nějakých ideálů a redukován na technologii moci. Někteří občané se domnívají, že příchod lidí, kteří nepovažují veřejné záležitosti za zdroj slušné obživy, ale vnesou do nich i určitý étos, začne věci měnit k lepšímu.
Asi bychom však neměli podléhat iluzi, že vstup nových tváří nebo příslušníků společenských elit včetně šlechty přinese zázračné napravení politické kultury. Taková očekávání by byla hodně naivní.
Prozatím by úplně stačilo, kdyby jejich účinkování začalo pozvolna odbourávat předsudky, které se v nás ukládaly po generace.
