Tento měsíc si připomínáme 20. výročí opětovného pohřbu Imre Nagye, vůdce neúspěšného protisovětského povstání v Maďarsku roku 1956. Přenos ostatků, uspořádaný maďarskou protikomunistickou opozicí u příležitosti 31. výročí jeho popravy, navštívilo přes 100 tisíc účastníků, což předznamenalo začátek konce sklerotického režimu země.
My Maďaři, a Středoevropané obecně, už jsme od oněch opojných dnů urazili dalekou cestu, ale uplynulých 20 let nám též zavdalo mnoho důvodů ke zpochybňování stezky, po níž jsme se vydali.
Ostrůvky svobody
Maďarsko při pádu komunismu sehrálo zvláštní roli, když proces urychlilo otevřením hranic pro východoněmecké uprchlíky. Demokratická transformace v Maďarsku ale vyžadovala opoziční strategii 80. let: jak ukázala sovětská invaze v roce 1956, revoluce nefunguje. Neuspělo by ani vnitřní reformní úsilí, protože Sověti by na záchranu systému zakročili, jak učinili v roce 1968 v Československu.
Novou strategií místo toho bylo otázku politické moci obejít. Neútočili jsme na komunistickou vládu přímo, ale vytvářeli jsme ostrůvky svobody, vzájemně propojené společenské okruhy a sdružení, jež bylo možné spojit, jakmile nadešel čas, aby se změnil režim. V Maďarsku existovalo několik mládežnických organizací, které o sobě navzájem věděly, takže politická obec, která se v zemi roku 1989 účastnila politických změn, byla organizována na tomto základě.
Nová generace
Na úspěch maďarské změny měla vliv i historie. Revoluce roku 1956 byla skutečná, i s barikádami. V žádné jiné středoevropské zemi komunisté nezakusili možnost na strádání a útlak, jež působili ostatním, doplatit vlastním životem. Tato historická zkušenost prospívala reformnímu potenciálu.
Bylo také zapotřebí nové generace. Ta se symbolicky objevila 16. června 1989, kdy jsem měl příležitost jménem mladé generace promluvit. Celá generace cítila, že nadešel okamžik, kdy si Maďaři konečně budou moci určit vlastní budoucnost.
Nová budoucnost
A jakou budoucnost si tedy určili?
Uplynulých 20 let lze rozdělit na tři etapy. Nejprve bylo vytvořeno tržní hospodářství, zaveden právní řád a vybudovány demokratické instituce.
Dále jsme zažádali o přijetí do NATO a připravovali jsme se na členství v Evropské unii, se všemi institucionálními reformami, jež si tyto cíle vyžádaly.
Třetí fází bylo ekonomické dohánění a ta, na rozdíl od prvních dvou etap, nebyla v Maďarsku právě úspěšná, a země dnes možná dokonce v pelotonu ztrácí. Pro střední Evropu jako celek však posledních 20 let představovalo nejlepší dvě desetiletí od vestfálského míru, přičemž Slovensko a Slovinsko dokonce vstoupily do eurozóny.
Asie vítězí
Dvacáté výročí pádu komunismu však zastiňuje světová finanční a hospodářská krize. Dnes je navíc zjevné, že hlavními vítězi globalizace už nejsou Evropané ani Američané, nýbrž Asijci. Světový trh se znovu rozděluje – nenásilně, protože území a trhy jsou oddělené, takže žádná mocnost neokupuje území jiné země.
Evropa si však musí uvědomit potřebu jasně rozlišovat mezi partnery, konkurenty a protivníky a formulovat důmyslnější a zřetelnější politiku obzvlášť vůči Rusku. Například my Středoevropané jsme protivníci, neboť nepřijímáme ruskou politiku oživování "sfér zájmu" a "bezpečnostních zón".
Navíc po událostech posledních šesti měsíců už Středoevropané ke starým zemím, které představují mravní hodnoty západní civilizace, nemohou vzhlížet. Krizi nezavinila smůla ani nedorozumění mezi profesionály, ale problémy charakteru, zejména ve Spojených státech a později v západní Evropě. Peníze se rozkradly, ne pouze "špatně spravovaly". Investice nebyly špatné, ale nepřijatelně rizikové. Krizi zapříčinily morální poměry mezi obchodními lídry a Středoevropany mezi těmito lídry nenajdete.
Střední Evropa se ocitá ve zcela nové situaci. Opatření krizového řízení podnikaná v západním světě prakticky odřezávají naše země od trhu EU. Za takové situace musí středoevropské země spolupracovat, bránit své zájmy a také svůj sen o společné Evropě. Otázka pro evropskou elitu zní, zda věříme v dílo posledních 20 let, zda věříme ve sjednocený evropský trh a ve stále se rozšiřující Evropské společenství. Pokud ne, pak se od evropského snu odvrátí nejprve ty největší a nejsilnější země a poté Středoevropané.
Ti z nás, kdo jsme přesvědčeni, že uplynulých 20 let mělo smysl a že jsme na správné cestě, stále v Maďarsku tvoří většinu. Všichni v Evropě i ve světě potřebují sjednocenou, robustní Evropu. Je-li naše víra dostatečně pevná, dokážeme tuto krizi přestát, aniž bychom zničili, co jsme společně vybudovali otevřením hranic, stržením berlínské zdi, sjednocením Německa a dovršením našich demokratických transformací.
© Project Syndicate, 2009.
o autoroviViktor Orbán byl v letech 1998 až 2002 ministerským předsedou Maďarska a v současnosti vede opoziční stranu FIDESZ. |
