Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Natascha: Věděla jsem, že ho útěkem zabiju

  1:00aktualizováno  1:00
MF DNES přetiskuje větší část rozhovoru Nataschy Kampuschové s moderátorem rakouské stanice ORF Christophem Feuersteinem. Na interview s dívkou, která utekla po osmi letech věznění svému únosci, se ve středu koukalo okolo deseti milionů Rakušanů a Němců.

ČTĚTE TAKÉ:
Natascha vydělá na rozhovorech miliony

V Rakousku sledoval pořad třetí nejvyšší počet diváků od roku 1991, kdy se sledovanost začala elektronicky měřit. Další miliony diváků po celém světě se přidaly ve čtvrtek, když záznam převzaly ostatní televize včetně ČT.

"Vzdorná ústa, rozhodný pohled, červená čelenka," popsal list Kronen podobu desetileté Nataschy z roku 1998. Do televizního studia dorazila mladá dáma stejného vzezření, tentokrát ovšem v šátku, který si nervózně posunovala na čele.

"Čím to, že dívka, která byla osm let uzavřena před světem, je o tolik vzdělanější než většina mládeže, která užívá všech předností sociálního státu?" ptal se Österreich.

Spousta lidí se mě ptá, jak se vám daří. Je neuvěřitelné, že jste teď tady. Paní Kampuschová, jak se máte?
No, vzhledem k okolnostem dobře.

Jste dva týdny na svobodě. Jak ji prožíváte? Co pořád děláte?
V první řadě jsem se zotavovala z namáhavého útěku. Odpočívala. Telefonuju si s rodiči. Včera a předevčírem jsem se už setkala se svou matkou. Včera jsem se poprvé setkala se svou mladší a starší sestrou. Sabinou. Včera měl narozeniny můj synovec. Přál si, abych mu zavolala. Což jsem vyřídila. I když mám tolik práce.

Jste ve stresu!
Ano!

Vy jste teď dosti odříznutá od okolního světa. V dopise jste psala, že se cítíte trochu ovládaná.
Ano, to je opravdu těžké. Všichni lidé mě chtějí nějak ovlivňovat. Sice to myslí dobře, ale... První noci se mě snažili přimět, abych spala. Na začátku nechtěli pochopit, proč jsem už ve čtyři ráno vzhůru a spát chodím až v 11 nebo tak. Ale já jsem je přesvědčila o tom, že to zvládnu sama. A že se obejdu bez uspávacích prostředků nebo nějakých jiných léků.

Jste ranní ptáče?
Ano, jistě.

Byla jste už venku? Na procházce? Nakupovat?
Ano. Byla jsem inkognito na zmrzlině.

Jak to inkognito vypadalo?
Byla jsem s dr. Bergerem v ulici... Währinger Straße? V jedné kavárně. Ale nedělejme tu reklamu!

Dobře.
A tam jsme si objednali zmrzlinový pohár. Měla jsem sluneční brýle a na hlavě šátek. Také jsme jeli rychlodráhou nebo (poslouchá hlas po své levici)... cože? Dokonce metrem! Jeli jsme i metrem. A bylo úžasné usmívat se na všechny ty lidi. A nikdo z nich mě nepoznal!

Jaký je teď váš vztah s matkou? Dělí vás osm let.
Nedělí. Veřejnost si myslí, že nejsem dobré dítě nebo že moje matka není dobrá matka, protože mě nechce mít u sebe. Nebo že já ji nechci mít u sebe. Ale u nás je to spíš tak, jako by se vůbec... jako by se vůbec nic nestalo.

V těchto dvou týdnech jste určitě přemýšlela o budoucnosti. Jaké máte plány? Máte nějaké přání, co se týká profese?
No, konkrétní přání ještě nemám. Nejprve bych si chtěla dokončit vzdělání. Udělat maturitu. A možná studovat. Ještě nevím co.

Řekla jste, že byste chtěla na něco darovat část z výtěžku dobročinné sbírky. Co máte na mysli?
Jedná se o odvlečené, zneužité, mučené a zavražděné ženy, které mizí v Mexiku. Chtěla bych ty peníze použít na to, abych zabránila dalším případům. A dále plánuji pomoc hladovějícím. Chtěla bych vybudovat program, aby si tito lidé mohli sami pomoci.

Víte z vlastní zkušenosti, co je hlad?
Ano. Často jsem také ve svém vězení hladověla. A taky jsem zažila, co to s člověkem udělá: má problémy s krevním oběhem, problémy s koncentrací. Člověk je pak schopen jen nejprimitivnějších myšlenek. Vše je vysilující a bolestivé. Chci usilovat o to, aby alespoň děti měly co jíst. Nám se to lehce říká: oni kácí deštné pralesy a podobně. Ale když máte šílený hlad, co můžete dělat? Když nemáte nic k jídlu, nemůžete skoro ani myslet.

V dopise médiím jste symbolicky napsala, on (Wolfgang Priklopil) mě nosil na rukou a pošlapal.
Ano.

A přitom jste byla stejně silná.
Stejně si myslím, že jsem byla silnější. Hmm.

Do jaké míry?
On byl prostě labilní. Dříve jsem měla velmi zdravé sociální zázemí, ne zrovna šťastnou, ale zato láskyplnou rodinu. Tohle on neměl. Chybělo mu sebevědomí. A pocit bezpečí.

Paní Kampuschová, chcete nám vyprávět, co se stalo toho rána 2. března 1998?
Ano. Vstala jsem brzy ráno. Byla jsem velmi smutná. Večer jsem se pohádala s matkou, protože mě otec přivezl pozdě domů.

Stávalo se to častěji?
Ano. Matka byla naštvaná hlavně na otce. Ale tak nějak i na mě. Než jsem odešla z bytu, ještě jsem si vzpomněla na matčinu zásadu, která zní, že lidé by se neměli nikdy rozcházet ve zlém. Měli by spolu vycházet. Protože se jim může stát cokoli a už se nikdy neuvidí.

Což se málem stalo.
Ano. Ještě ve dveřích jsem si pomyslela, že se mi stejně nikdy nic nepřihodilo, takže se teď natruc s matkou neusmířím. Šla jsem do školy a na vzdálenost několika metrů jsem ho viděla stát u auta. Ještě jsem si pomyslela, že přejdu na druhou stranu ulice. Snad jsem měla nějaký pocit... Nevím. Prostě mi to bylo nepříjemné. Cosi nám ve škole říkali o "únoscích dětí". Ale pak jsem ten pocit svedla na emotivní náladu a řekla si 'ten tě neukousne'. A on mě popadl. Pokoušela jsem se křičet, ale nešlo to. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku.

Řekl vám něco? Mluvil s vámi?
Když startoval auto, řekl, že se mi nic nestane, když budu dělat to, co mi řekne. Že mám být klidná a nemám se hýbat. O pár minut později ještě řekl, že je to únos. A pokud moji rodiče zaplatí, mohla bych se ještě tentýž den vrátit domů.

Musela jste mít hrozný strach..
Vlastně jsem neměla strach. Říkala jsem si: Stejně tě zabije, takže můžeš cíleně využít posledních pár hodin, minut a alespoň o něco se pokusit. Utéct, nebo na něj tlačit, nebo tak něco.

Tlačila jste na něj?
Řekla jsem mu, že z toho nic nebude a že se mu to stejně nepodaří. A že ho policie chytne a tak.

Jak to pokračovalo v domě? Chcete o tom mluvit?
Myslela jsem si, že bych mohla vypátrat nějaké podrobnosti ohledně domu, možná bych mohla něco vyzvědět, abych to pak později řekla policii. Byla jsem si v tu chvíli ještě jistá, že mě policie najde a osvobodí. A že to bude mít dobrý konec.

A když jste poprvé viděla ten sklep?
Ano, tedy poprvé jsem ten sklep neviděla vůbec. Protože tam byla tma jako v pytli. Nebyla tam žádná lampa. Byla jsem velmi zoufalá a rozzuřená a zlobila jsem se, že jsem nepřešla na druhou stranu ulice nebo že jsem s matkou nešla do školy. Bylo to hrozné. Ta bezmoc Ten pláč z bezmoci, že člověk nemůže vůbec nic dělat.

Jak jste jako desetiletá dívka snášela to ticho, které tam muselo být?
Trpěla jsem v té malé místnosti klaustrofobickými stavy a tloukla jsem do zdí lahvemi od minerálky nebo pěstmi. Asi aby mě někdo slyšel. Nevím.

Kdy vás vzal prvně nahoru?
Bylo to po půl roce. Od tehdy jsem se mohla vždycky nahoru přijít umýt. Vykoupat do koupelny.

Co jste věděla o okolním světě?
Zpočátku ne zrovna hodně. První dva roky jsem se nesměla dívat na zprávy. Myslel si, že by se tam snad ještě mohlo objevit něco o mně. Potom jsem směla číst normální noviny. On si je přečetl, pak jsem si je přečetla já. Pak prolistoval každou jednotlivou stránku, aby se přesvědčil, zda jsem tam něco nenapsala. To byla jeho paranoia. A vůbec, on vždycky všechno kontroloval. Zda nepolykám nějaké zprávy, nebo tak nějak. On byl velmi paranoidní.

Slavila jste narozeniny, Vánoce, Velikonoce?
Och, ano. Slavila jsem narozeniny, Vánoce i Velikonoce.

S panem Priklopilem?
Samozřejmě, že jsem to slavila s panem Priklopilem! Pobízela jsem ho k tomu. Daroval mi hodně věcí. Velikonoční vajíčka nebo vánoční dárky a tak. On byl zřejmě toho mínění, že mi alespoň na tento způsob poskytne určité odškodnění nebo zrovnoprávnění s ostatními lidmi, kteří jsou venku v normální realitě.

Myslíte si, že mohl mít špatné svědomí?
Myslím si, že měl hodně špatné svědomí. Ale pokoušel se to násilím v sobě potlačit. A právě tohle tak říkajíc ukazovalo, že má špatné svědomí.

Často jste opouštěla dům s panem Priklopilem. Jak se v takovém případě choval?
Dával pozor. Držel se těsně u mě, sotva kdy připustil menší odstup. Začal panikařit, když jsem od něj třeba jen na tři centimetry odstoupila. Vždycky chtěl, abych šla před ním a nikdy za ním. Stále mi hrozil tím, že když někomu něco řeknu, sprovodí toho člověka ze světa. Že odstraní každého, kdo by se o jeho tajemství dozvěděl.

Skutečně jste byla v jednom obchodě a pokoušela jste se s prodavačem navázat kontakt?
Ano, s mnoha lidmi. Ti milí prodavači v hobby marketu například. Oni se člověka táží stylem: Mohl bych Vám nějak pomoci? A já stojím před nimi, plná paniky, sevřená, pořádně mi tluče srdce a mám poruchy krevního oběhu. Jen jsem bezmocně přihlížela, jak on toho prodavače odbyl. A přitom jsem se stále pokoušela usmívat přibližně stejně, jak se usmívám na těch dětských fotkách, aby si lidé vzpomněli. Protože na fotkách se člověk většinou usmívá.

Jakou měl pan Priklopil vlastně osobnost?
Sem tam mi jistým způsobem dokonce radil, jak bych ho mohla oklamat a uprchnout. Takové věci ho napadaly, když byl paranoidní. V tu chvíli to skutečně vypadalo tak, jako by chtěl, abych jednou byla zase volná. Aby spravedlnost zvítězila, nebo něco takového.

Co se změnilo v den útěku?
V předchozích měsících jsem mu řekla: Takhle už dále nemohu žít. Určitě se pokusím od tebe utéci. Měla jsem ale šílenou obavu, že jeho matce a blízkým přátelům, sousedům a známým zničím jejich představu o světě. Protože koneckonců... víte, on byl přece takový hodný chlapík, vždy ochotný pomoci. Přátelský, korektní. Nechtěla jsem, aby jeho matka poznala druhou stránku svého syna. I mně došlo, že ho velmi milovala a také on ji měl rád. A paní Priklopilové je mi i teď strašně líto. Že ztratila víru ve spravedlivý obraz světa. Víru v syna. A toho dne.. byla jsem si plně vědoma, že ho útěkem odsoudím k smrti, protože mi stále vyhrožoval sebevraždou. Nepřímo udělal vrahy jak ze mne, tak i z toho pána, který ho vezl na nádraží, a také ze strojvůdce rychlíku.

Jak jste se za těch osm let vypořádala s osamělostí?
Přísahala jsem si, že budu jednoho dne dost silná na to, abych se vysvobodila. V podstatě jsem se svým pozdějším já uzavřela takovou dohodu. Že to já jednou přijde a vysvobodí tu malou dvanáctiletou holku.

O čem pak jste ještě snila?
Myslela jsem na to, co mi všechno uniklo: první láska, všechno možné. Pokoušela jsem se vyrovnat lidem venku. Především pokud jde o vzdělání. Vždycky jsem měla pocit, že zaostávám. Proto jsem se pokoušela vzdělávat se sama. A přiučit se dovednostem.

Máte nějaký vysněný cíl?
Zjistila jsem, že já a moje sestry si nejsme zrovna nepodobné. Na policii jsem se svoji sestrou, když jsem ji viděla poprvé, mluvila o tom, že bych chtěla jednou nasednout na vlak a vystoupit v Berlíně. Ona říkala, že takovou cestu také ještě nepodnikla, protože se starší sestře nechtělo. A nyní se radovala, že má konečně někoho, s kým to může uskutečnit.

Takže se jede do Berlína!
Ano.

Autoři:


Hlavní zprávy

Nejčtenější

Dvanáctiletý chlapec se nebál říct pravdu. Zachránil tím kamarádovi život

Dvanáctiletý Jaroslav Šísl (vpravo) zachránil život o rok mladšího kamaráda...

Dvanáctiletý Jaroslav Šísl pomohl zachránit život svého o rok mladšího kamaráda Jiřího Kadlece, který si při pádu těžce...

USA nad Koreu poslaly raptory. Evakuujte Američany, zní z Washingtonu

Jižní Korea a USA zahájily masivní společné letecké cvičení.  Na snímku stroj...

Jižní Korea a USA zahájily masivní společné letecké cvičení. Manévry odsoudila jako provokaci Severní Korea, která...



Severokorejské lodě duchů připlouvají k Japonsku, jsou symbolem bídy KLDR

Jeden ze člunů, které v uplynulých týdnech připluly k pobřeží Japonska.

Kritický nedostatek potravin a zahraniční měny přispívá k tomu, že je na pobřeží Japonska vyplavováno stále více silně...

VIDEO: Skladníci obklíčili ujíždějící zloděje vysokozdvižnými vozíky

Skladníci v akci. Zloděje obklíčili vozíky

Zaměstnanci ostravské prodejny stavebnin společnými silami zadrželi trojici zlodějů, která se pokusila vykrást...

Němečtí piloti se bouří. Odmítají létat s deportovanými migranty

Do Afghánistánu se vrátila skupina 34 běženců, kteří byli deportováni z...

Piloti po celém Německu odmítají odvážet neúspěšné žadatele o azyl zpátky domů. Vadí jim zejména létání s migranty do...



Další z rubriky

OBRAZEM: Laureáti Nobelovy ceny si převzali ocenění

Šéfka Mezinárodní kampaně za zrušení jaderných zbraní (ICAN) Beatrice Fihnová...

Laureáti si v neděli na slavnostním ceremoniálu v Oslu a ve Stockholmu převzali Nobelovy ceny. S cenou se pojí i...

Jižní Korea uvalila další sankce na severokorejské subjekty

Severokorejský vůdce Kim Čong-un sleduje test rakety Hwasong-15 (29. listopadu...

Jižní Korea uvalila sankce na dvacet dalších severokorejských subjektů a 12 jedinců. Informovala o tom agentura Jonhap....

VIDEO: Vyzáblý medvěd na pokraji smrti. Odraz změn klimatu, míní experti

Vyzáblý lední medvěd

Smutný pohled se naskytl členům výpravy na kanadský Baffinův ostrov, který leží poblíž Arktidy. Natočili tam na kost...

Vánoce potomků slavných: Žádné dárky i vila za miliony
Vánoce potomků slavných: Žádné dárky i vila za miliony

Jak vypadají Vánoce slavných? Někteří dodržují tradiční zvyky, jiní si svátek uzpůsobí podle sebe.



Najdete na iDNES.cz