Přesouvala totiž riziko na finanční trhy, zatímco přijímání vkladů a udílení a sledování úvěrů - kompetence tradičních bank - se považovalo za těsné a staromódní. Moderní banky naproti tomu hledaly finance hlavně na mezibankovním trhu a svá úvěrová portfolia sekuritizovaly.
Teoreticky takové banky měly být imunní vůči nájezdům klientů, kteří v panice vybírají vklady, protože mezibankovní trh se považuje za mimořádně účinný a riziko se přesune na investory ochotné jej převzít.
Vklady nahradí vzájemné fondy, které, jak víme, nájezdům nepodléhají, a riziko strukturovaných investičních nástrojů (SIV) pečlivě vyhodnotí ratingové agentury. Všechny tyto finanční konstrukce se vyhnou zastaralým požadavkům na kapitál, které působení bank zatěžují.
Když zavládne nedůvěra
Přítomná krize výše načrtnutý optimistický scénář zahubila. Mezibankovní trh málem zkolaboval, protože banky si dnes vzájemně nedůvěřují, podobně jako člověk obvykle nedůvěřuje tomu, kdo chce s vervou prodat ojeté auto.
Jde o učebnicový příklad tržního selhání. Jádrem problému je nejistota ohledně zapojení bank do podřadných hypoték, jejichž rizika ratingové agentury kvůli střetům zájmů vyhodnocovaly ledabyle. Ve Velké Británii se obětí této moderní bankovní strategie stala Northern Rock, stejně jako Bear Stearns ve Spojených státech. Další mohou brzy následovat.
Instituce, které se domnívaly, že převedly rizika na trh, navíc zjistily, že zánik jimi zaštítěných SIV by nevratně poškodil jejich dobré jméno. To je přimělo tyto SIV zachránit. Želbohu neukládaly si stranou dostatek kapitálu na nepředvídané události a na pomoc tak musely přijít externí investoři, třeba fondy svrchovaného majetku z Číny, Singapuru a Středního východu.
Nakonec jsou v ohrožení i vzájemné fondy, protože jejich údajně bezpečné investice mohou zklamat a pojištění, jež je podpírá, teď vypadá vachrlatě. Nákaza fondů peněžního trhu podřadnými hypotékami by vyústila v katastrofu a důsledky by zasáhly mnohem dál, než jsme dosud zažili. Údajný přenos rizika by se ukázal jako přelud.
Hledání viníka
Jsou na vině banky, trhy nebo regulátoři? Odpověď možná napoví, jaká budoucnost banky čeká. Někteří regulátoři byli nezodpovědní, neboť u institucí, které podle zakládacích listin ručí omezeně, ani u manažerů, již jsou prakticky chráněni před neúspěchem, nepředvídali racionální chování zaměřené na maximalizaci zisku.
Co mají ostatně banky dělat, když místo aby si podřadné hypotéky ponechávaly v účetnictví, kontrolovaly jejich plnění a přivodily si požadavky na kapitál, mohou je výhodně sekuritizovat (protože ratingové agentury mají na obchodování zájem), vyhnout se kapitálovým nárokům a těžit z nezkušenosti investorů s těmito produkty.
Ba i kdyby se věci zhatily a utrpěl vlastní kapitál bank, manažeři věděli, že jejich štědré prémie a penzijní balíčky to s největší pravděpodobností nepoškodí. Za této situace se měli regulátoři pořádně zamyslet, než bez dalších výhrad povolili mimobilanční transakce.
Zásadní otázka dnes spočívá v tom, kdo dohlíží na neprůhledné úvěry, ať už podřadné hypotéky či jiné odrůdy. Tradiční odpovědí bylo, že banky. Jenže v sekuritizovaném světě zůstává otazník.
Existuje tedy ke staromódnímu dohledu bank nad úvěry nějaká alternativa? Možná že kdyby byly sekuritizované balíčky řádně rizikově ohodnocené, jejich mateřská instituce by byla nucena si díl ponechat, aby dala trhu signál, že riziko je pod kontrolou. A ovšemže byla mylná představa, že u mimobilančních aktivit bank nejsou kapitálové požadavky nezbytné (protože banky nenesou riziko).
Dostatečná regulace - včetně regulace ratingových agentur - by s největší pravděpodobností tradičním bankám opět zajistila popularitu. Ještě větším krokem k obnově věrohodnosti by bylo přehodnocení stanov bank zakládající omezené ručení.
Princip je jednoduchý: když jde o vaše vlastní peníze, dáváte si obvykle pozor. Když ale můžete hrát s penězi ostatních a očekávat mimořádně vysokou odměnu za úspěch a žádný postih za neúspěch, pokušení nezodpovědného hazardu je obrovské.
© Project Syndicate
