Dramatický střet tehdy nikdo nečekal. Natož revoluci. Studentská demonstrace 17. listopadu 1989 byla oficiálně úřady povolena a Marie Borsová na ni přišla poklidně se svými syny. Jednomu z nich byly tři roky, druhému pět.
"Bylo mi jedenatřicet a šla jsem s malými syny podpořit manžela. Nepřišlo mi, že tam bylo tolik studentů, byli tam lidé všech věkových kategorií," vzpomíná žena, kterou svým objektivem zachytil fotograf Tomki Němec.
Demonstrace se konala na Albertově, nedaleko centra Prahy, poblíž Vyšehradu. Právě tam její muž studoval - o rok dřív zde ukončil přírodovědeckou fakultu. A tam to také začalo. Účastníci vyrazili na vyšehradský hřbitov k hrobu Karla Hynka Máchy a potom na nábřeží Vltavy a do centra města.
"Šli jsme s průvodem se zapálenými svíčkami. Panovala dojemná atmosféra, jako když byly lampionové průvody," vzpomíná Marie Borsová. "Bylo to velké, šli jsme k Máchovi, tříletý syn mával vlaječkou. Manžel ho vysadil na ramena, pamatuje si to ještě dnes, i jako dvacetiletý," popisuje.
Borsovi šli s ostatními z Vyšehradu do centra spíše náhodou. Bydleli tehdy na Žižkově a průvod šel přibližně tím směrem. Vůbec je nenapadlo, že by policisté mohli začít někoho mlátit. Nanejvýš, že budou demonstrantům bránit v průchodu do středu města.
Osudné nábřeží
Už na nábřeží se však situace změnila. Cestu podél Vltavy dokonce Borsová považuje za nejsilnější moment toho dne. Alespoň tak to cítila. "Když se šlo po nábřeží, lidé byli najednou spontánní, nadšení. Připomínalo to takovou májovou atmosféru v zimě. Já si přitom vzpomínám, že byla hrozná zima, i když lidé si toho nevšímali," vzpomíná Borsová.
Průvod šel podél řeky směrem k Národnímu divadlu. Cestou demonstranty zdravili kolemjdoucí, řidiči troubili ... "V budově divadla stáli herci. Vzpomínám si na Rösnera a Hrušínského. Všichni asi už tušili, o co se jedná. Bylo to nádherné," popisuje Marie.
A zapamatovala si i jeden čistě osobní moment: totiž, že ji pálily oči. Měla místo brýlí nové kontaktní čočky a ty jí nesedly. "I takovou vzpomínku mám se 17. listopadem spojenou," říká. Borsovi šli s průvodem až na Národní třídu. Tam čelo průvodu zarazil kordon policistů.
"Tak jsme si sedli na zem. Bylo úplné ticho, ticho jako v kostele, nikdy na to nezapomenu," vypráví. Už neví, jestli seděli minutu, nebo pět.
"No a potom se najednou ozvaly povely a my jsme s dětmi vstali a šli rychle do Mikulandské ulice. Ale to už začali policisté demonstranty mlátit. Byl tam i kolega mého muže z Národního muzea a ten dostal pořádně obuškem do hlavy," vypráví Marie Borsová.
Museli se dostat rychle pryč. Podařilo se jim to. Surový zásah policistů viděli naštěstí jen zezadu, přes nastoupené policejní jednotky. Stačili se dostat do metra.
"Přijeli jsme v pořádku domů a pak už jsme vše sledovali v televizi," popisuje Borsová. Vše se jí vrylo do paměti. Vždycky totiž doufala, že režim padne. Její dědeček byl za komunistické éry ve vězení, ona sama se účastnila akcí proti komunismu už dříve.
Možnosti jsou dnes báječné
Nová doba přinesla nové možnosti: manžel Marie Borsové se zapojil do Občanského fóra, stal se dokonce starostou jedné pražské části. Zdálo se, že jí nová doba přeje.
Přesto není Marie Borsová úplně spokojená. S manželem sice měla celkem čtyři děti, ale jejich manželství se nakonec rozpadlo.
Ona sama dnes pracuje jako daňová specialistka a dálkově studuje. "Pro mladé lidi jsou současné možnosti samozřejmě báječné," říká rozhodně.
