Jenže temelínský reaktor je nesrovnatelně vyspělejší než černobylský. Za ukrajinskou katastrofu navíc spíš než atomový hardware může neschopnost umírajícího komunismu.
Bezpečnost Temelína lze zpochybnit. Ale pouze tak jako bezpečnost atomových elektráren, které čile běží v Německu, Francii nebo ve Spojených státech.
Dobré mravy ani právo nezakazují německé vládě apelovat na naši.
Právo i zdravý rozum však nechávají konečné rozhodnutí na suverénním státu. Německý protest je navíc zdvořilejší než předchozí rakouské. Ani Rakušané však nemají ambici spojit temelínskou otázku s otázkou vstupu České republiky do Evropské unie. Ve skutečnosti tedy nejsme ohroženi diplomatickou izolací.
Lze vsadit i na to, že jak rakouský, tak německý kabinet mluví hlavně ke svým voličům. Protijaderný kýč je dnes v těchto zemích velkou módou. Nedůvěra k těm divným novým lidem z Východu též.
Není nic jednoduššího než na Temelín lovit hlasy. Proč však ono "ale"? Naše postavení vůči Německu ani Rakousku není rovnoprávné. Na dlouho budou tito sousedé určovat naše ekonomické osudy.
Vztah k nim je více než křehký - po desetiletích poznamenaných nejprve okupací Československa, potom vyhnáním českých Němců a dál ostnatými dráty. Betonová obluda je možná jen zástupným symbolem tohoto vzájemného napětí.
Kdyby měla oběť jedné elektrárny vykoupit minulost, stálo by za to obětovat ne jeden, ale deset Temelínů. Seriózní odhady ukazují, že kdyby elektrárna nebyla spuštěna, nedošla by země žádné hospodářské újmy.
Elektřinu z Temelína nepotřebujeme. Odmítněme tedy Němce, ale naslouchejme jim.
