Subtilní černovlasá žena vede za ruku chlapce. Je v něm její veškerá naděje. Jedině syn jí může pomoci rozehnat přízraky temného dětství a minulých let. Lucii – říkejme jí třeba tímto jménem – potkalo to nejhorší, co si jen dovedete představit. Otec, sám narkoman, jí dával drogy. A potom ji znásilňoval.
„Máma se mnou otěhotněla v sedmnácti. Chvíli žila s mým tátou, ale utekla od něj, protože ji psychicky týral. On mě pak v mých devíti měsících ukradl z kočárku. Když mě po třech týdnech našla, musela mě odstavit od prsu, protože mi dával kravské mléko. Od té doby jako bych byla prokletá,“ líčí mladá žena.
Zprvu vyrůstala u babičky, profesorky chemie, a dědečka matematika. Matka v jejich stopách nešla. Začala pít, našla si dalšího problematického partnera a nechala péči o dceru na svých rodičích.
„Pamatuju si moment, jak jsem jednou přes dveře u babičky volala: Chci k tobě, mami. Odpověděla: Tak na to zapomeň. Pak si mě přece jen na čas vzala. U ní se strašně pilo. Když jejího manžela zavřeli, opíjela se takovým způsobem, že jsem ji večer musela sbírat ze schodů a ukládat do postele. Ve dne to zvládala, pracovala jako zdravotní sestra. Tehdy jsem začala trochu vyvádět, chodila jsem s pankáčema, vyzkoušela trávu... V sedmé třídě mi učitelka napařila dvojku z chování za kouření v hodině,“ vzpomíná Lucie.
Mluví rychle. Bez emocí si rovná v hlavě události, jimž je napěchováno třicet dva let jejího života. Je zvyklá vyprávět o nich svým terapeutům. Její synek mezitím rozpustile pobíhá po dětském hřišti. „Mami, pojď mě pohoupat.“
Ukrytá v nočních klubech
Lucie momentálně žije na Vysočině, část jejího příběhu se odehrává v Brně, přesnější reálie si raději přeje vynechat. Teď do něj vstupuje otec. Matka i prarodiče ji tátou vždycky strašili, zakazovali jí ho vídat. Prý psychopat. Natruc ho chtěla poznat. Se svou třetí manželkou zprvu úspěšně podnikal. Lucie za ním občas přijela na víkend.
„Když se vrátil mámin manžel zkriminálu, utekla jsem k otci. V patnácti. To jsem ještě nevěděla, že je závislej na drogách. Jednou zkolaboval na heroinu, manželka ho našla v koupelně a po měsíci v kómatu se horko těžko dával dohromady. Já v té době nastoupila na učňák, kde mi kamarád dal šňupnout pervitinu. A už to jelo, kamarádi, parta, zkoušely se další drogy. Jednou jsem v nouzi poprosila tátu o půl gramu pervitinu. Nejprve mi udělal přednášku. Pak mi toho půl gramu dal.“
Víkend spolu profetovali. Raději odešla ke kamarádce, ale naložil ji do auta a přivezl zpátky do své vily. A pak se stalo něco, co Lucii dodnes pronásleduje.
„Táta mě zavolal do ložnice, tam už byly nachystané dvě injekční stříkačky. Řekl, že drogy brát můžu, ale pod jeho dohledem. Nejdřív mi dával nízké dávky, pak mě párkrát předávkoval. A v tom stavu mě začal znásilňovat. Mezi patnácti a šestnácti jsem zhubla o dvacet kilo. Neměla jsem kam utýct. Zkoušela jsem to u kamarádky, ale vždycky mě tam našel. Vydělával tehdy šedesát tisíc, všude měl špehy. Prarodiče už se mnou nechtěli mít nic společného. Ani máma ne.
Trvalo to tři roky. Párkrát jsem ho udala, ale pokaždé mě přemluvil, ať to stáhnu. Že to bude jiný. Pomohla mi až jeho manželka. Poznala na mně, co se děje. Jí prý dělal to samé. Odvezla mě do psychoterapeutické komunity Pastor Bonus v Bruntále. Otec mě ale pořád hledal. Používal různé finty, aby se ke mně dostal. Nemohla jsem se před ním nikde schovat. Až jsem přišla na to, že se nejlíp ukryju v nočních podnicích. Tam byla ochranka a třeba ho i zmlátili. Tak se ze mě stala prostitutka.“
Lucie pracovala v nočních klubech i na privátech. Ve Znojmě, Brně i ve Zlíně. Mezitím se snažila přestat s pervitinem. Detox absolvovala podle vlastních slov dvanáctkrát, ale sotvaže se dala trochu dohromady, pokaždé zvítězila chuť na drogu. Za to, co jí dělal, strávil otec nakonec několik let ve vězení.
Honil mě po lese s nožem
Přestala se prodávat. Ale muži, kteří jeli v drogách, se jí pořád pletli do cesty. „V Brně jsem potkala jednoho feťáka, vypadal jako zombie. Měli jsme v lese stan. Chtěl se mnou spát, ale já nechtěla. V noci mě honil po lese s nožem. Měla jsem z toho noční můry celé měsíce. Chvíli jsem bydlela u mámy, pak jsem otěhotněla s jedním klukem na ubytovně. Každý mi říkal, že musím na potrat. Že to nezvládnu. Ale ve mně se něco zlomilo. Viděla jsem v tom šanci na normální život. Už nebudu sama.
Tři měsíce jsem se léčila v Červeném Dvoře, pak v terapeutické komunitě v Karlově a v Českých Budějovicích na doléčení. Celé těhotenství a skoro dva roky to zvládla bez drog. „Dnes jsou Filípkovi čtyři roky, strašně ho miluju. Je pro mě velkou motivací.“
Otce do synova rodného listu nenechala zapsat, nestýkají se. Lucie se přestěhovala do jednoho města na Vysočině, nejprve do azylového domu. Odstřihla se od bývalých „kamarádů“, udělala si sanitářský kurz a začala se starat o staré nemohoucí lidi. Konečně se jí podařilo najít si přátele, kteří nefetují. Dnes se synem bydlí v podnájmu a pracuje v supermarketu. Jenže stíny minulosti dotírají a odolat je nesdělitelně těžké.
„Chuť na drogu se mi rozjíždí po alkoholu. Slavila jsem narozeniny, trochu se pilo a barmanka mi povídá: Tak, Lucinko, všechno nejlepší. Podala mi stříkačku a byl z toho jednorázovej úlet. Relaps. Udělalo se mi strašně zle. To bylo po několika letech abstinence. Ale už jsem zase čistá. Spolupracuju s terapeutickou komunitou, vymýšlím Filípkovi program a pořád někam jezdíme. Vím, že nemám vyhráno…“
Lucie si zapaluje další cigaretu. Ochladilo se, a tak zavolá na syna a oblékne mu bundičku. Stal se středobodem jejího života. Partnera nechce. Po anabázi v nočních podnicích si k mužům vypěstovala odpor. Jak říká, dlouhodobé vztahy jí nejdou. Když se s někým seznámí, vždycky si myslí, že mu jde jen o to jedno. S otcem už se nevídají, prý přišel o všechno a je z něj troska. Zato matka přestala pít. Volají si, a dokonce vnuka občas pohlídá.
Lucie dochází na terapie, a když je jí úzko, zavolá psychiatričce z léčebny v Jemnici. „To je můj anděl strážný, zná mě od mých sedmnácti. Nahradila mi rodiče a pomohla mi z nejhoršího. Že už to na mně není vidět?“ ujišťuje se. Tím myslí mizerii minulých let. Ne, vůbec ne. Jen to chce vydržet.
