Charles Taylor hovoří na Loyola Univerity Chicago, rok 2007

Charles Taylor hovoří na Loyola Univerity Chicago, rok 2007 | foto: http://www.luc.edu

Naprostá absence pocitu solidarity mezi tolika lidmi podkopává dnešní demokracii

  • 73
Solidarita je nezbytnou součástí demokratických společností; bez ní se tyto společnosti rozpadají. Za určitou hranicí vzájemné nedůvěry nebo pocitu některých členů, že je jiní členové nechávají na holičkách, nemohou fungovat. Mnozí lidé pokládají za největší současné ohrožení solidarity rozvoj individualistického pohledu na svět. Ten však úzce souvisí se slábnoucím pocitem společné identity, začíná svůj text uznávaný kanadský filozof Charles Taylor.

Není například náhoda, že nejúspěšnější sociální státy v Evropě vznikly v etnicky homogenní Skandinávii. Lidé v těchto zemích měli pocit, že dokážou rozumět svým sousedům i spoluobčanům a že s nimi sdílejí úzké vazby. Úkolem dneška je udržet tento pocit intenzivní solidarity i ve stále rozmanitějších populacích. Existují dvě cesty, jak toho dosáhnout.

První spočívá v návratu ke starším módům solidarity. Například francouzská identita je založena na jedinečném pojetí republikánského sekularismu, známém jako laicité. Francouzské úsilí posílit solidaritu lpěním na laicité a budováním hráze proti muslimským přistěhovalcům je však neúčinné a současně kontraproduktivní, protože odepírá pocit plné sounáležitosti s národem mnoha lidem, kteří již ve Francii žijí.

Ženy v muslimských šátcích

Ženy v muslimských šátcích

Druhou cestou k zachování solidarity je předefinování identity. Všechny demokratické společnosti dnes stojí před úkolem předefinovat svou identitu v dialogu s elementy, z nichž některé jsou vnější a jiné vnitřní. Zamysleme se například nad vlivem feministických hnutí po celém Západě. Netvoří je lidé, kteří přišli do svých zemí zvenčí. Tvoří je lidé, kteří v určitých ohledech postrádali plné občanství, požadovali je a předefinovali politické uspořádání tím, že je získali.

Obrovským úkolem dneška je rozptýlit obavy, že naše tradice jsou podkopávány, podat ruku lidem, kteří k nám přicházejí z jiných zemí, a najít způsob, jak opětovně vystavět naši politickou etiku kolem jádra tvořeného lidskými právy, rovností, nediskriminací a demokracií. Uspějeme-li, můžeme vytvořit pocit, že patříme k sobě, přestože se naše důvody, proč si to myslíme, mohou lišit.

Obchod s hidžáby (ilustrační foto)

Obchod s hidžáby (ilustrační foto)

Oddanost není přepych, nýbrž nutnost

Sílící individualismus – zaměřenost na vlastní ambice a hospodářskou prosperitu – však v mnoha zemích představuje neústupnou překážku v realizaci této vize. Naprostá absence pocitu solidarity mezi tolika lidmi – která je otřesným způsobem patrná v debatě o zdravotnictví ve Spojených státech – dnes podkopává samotné základy moderní demokratické společnosti.

Pocit solidarity lze ve společnosti udržet pouze tehdy, pokud všechny její různé duchovní skupiny obnoví svou oddanost vůči ní: pokud budou křesťané chápat solidaritu jako stěžejní prvek svého křesťanství, muslimové jako stěžejní prvek svého islámu a nejrůznější druhy laických filozofií jako stěžejní prvek svého učení.

Náboženství představuje hlubokou a silnou základnu solidarity a jeho marginalizace by byla velkou chybou, stejně jako by bylo chybou marginalizovat ateistické filozofie. Demokratické společnosti v jejich nesmírné rozmanitosti žene vpřed mnoho různých motorů v podobě závazku vůči společné etice. Demokracie si nemůže dovolit kterýkoliv z těchto motorů vypnout a doufat v udržení politického společenství.

Indičtí katolíci se na Velký pátek modlí během mše v katedrále Svatého srdce v Dilí

Indičtí katolíci se na Velký pátek modlí během mše v katedrále Svatého srdce v Dilí

Historicky byla politická etika konfesijních společností zakotvená v jediném hlavním základu. V Evropě se různé druhy laických společností snažily nalézt cestu z trosek křesťanského základu, ale dopustily se jiným způsobem stejné chyby, když jakobínsky lpěly na občanském náboženství zvaném osvícenství.

Bezprecedentní výzva

Zkrátka a dobře už nemůžeme žádné občanské náboženství mít – ani založené na Bohu, ani na principu laicité, ani na právech člověka, ba dokonce ani na jakémkoliv konkrétním světonázoru. Dnes žijeme na nezmapovaném území. Stojíme před úkolem, který v lidských dějinách nemá obdoby: vytvořením silné politické etiky solidarity, která bude vědomě založená na přítomnosti a uznávání velmi odlišných stanovisek.

To může uspět pouze v případě, že se zapojíme do energické vzájemné výměny, abychom pro tato odlišná stanoviska vytvořili vzájemný respekt. Postupující síla islamofobie v Evropě a v USA je ve své snaze redukovat složité a rozmanité dějiny islámu na pár demagogických sloganů veskrze ignorantskou hloupostí – lépe to popsat nelze –, na níž demokratické společnosti troskotají.

To však platí pro jakýkoliv odmítavý názor na "ty druhé". Naše společnosti budou držet pohromadě, pouze když spolu budeme mluvit s otevřeností a upřímností a přitom probudíme jistý pocit solidarity vyvěrající ze všech našich odlišných kořenů.

Charles Taylor coby laureát Kyoto Prize

Charles Taylor coby laureát Kyoto Prize

Charles Taylor je emeritním profesorem McGillovy univerzity v Montrealu a stálým členem Institutu humanitních věd (IWM) se sídlem ve Vídni. Jeho nejnovější kniha nese název A Secular Age (Sekulární věk).

Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2010. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka, titulek a mezititulky jsou redakční.


Nejlepší videa na Revue