Není například náhoda, že nejúspěšnější sociální státy v Evropě vznikly v etnicky homogenní Skandinávii. Lidé v těchto zemích měli pocit, že dokážou rozumět svým sousedům i spoluobčanům a že s nimi sdílejí úzké vazby. Úkolem dneška je udržet tento pocit intenzivní solidarity i ve stále rozmanitějších populacích. Existují dvě cesty, jak toho dosáhnout.
První spočívá v návratu ke starším módům solidarity. Například francouzská identita je založena na jedinečném pojetí republikánského sekularismu, známém jako laicité. Francouzské úsilí posílit solidaritu lpěním na laicité a budováním hráze proti muslimským přistěhovalcům je však neúčinné a současně kontraproduktivní, protože odepírá pocit plné sounáležitosti s národem mnoha lidem, kteří již ve Francii žijí.
Ženy v muslimských šátcích
Druhou cestou k zachování solidarity je předefinování identity. Všechny demokratické společnosti dnes stojí před úkolem předefinovat svou identitu v dialogu s elementy, z nichž některé jsou vnější a jiné vnitřní. Zamysleme se například nad vlivem feministických hnutí po celém Západě. Netvoří je lidé, kteří přišli do svých zemí zvenčí. Tvoří je lidé, kteří v určitých ohledech postrádali plné občanství, požadovali je a předefinovali politické uspořádání tím, že je získali.
Obrovským úkolem dneška je rozptýlit obavy, že naše tradice jsou podkopávány, podat ruku lidem, kteří k nám přicházejí z jiných zemí, a najít způsob, jak opětovně vystavět naši politickou etiku kolem jádra tvořeného lidskými právy, rovností, nediskriminací a demokracií. Uspějeme-li, můžeme vytvořit pocit, že patříme k sobě, přestože se naše důvody, proč si to myslíme, mohou lišit.
Obchod s hidžáby (ilustrační foto)
Oddanost není přepych, nýbrž nutnost
Sílící individualismus – zaměřenost na vlastní ambice a hospodářskou prosperitu – však v mnoha zemích představuje neústupnou překážku v realizaci této vize. Naprostá absence pocitu solidarity mezi tolika lidmi – která je otřesným způsobem patrná v debatě o zdravotnictví ve Spojených státech – dnes podkopává samotné základy moderní demokratické společnosti.
Pocit solidarity lze ve společnosti udržet pouze tehdy, pokud všechny její různé duchovní skupiny obnoví svou oddanost vůči ní: pokud budou křesťané chápat solidaritu jako stěžejní prvek svého křesťanství, muslimové jako stěžejní prvek svého islámu a nejrůznější druhy laických filozofií jako stěžejní prvek svého učení.
Náboženství představuje hlubokou a silnou základnu solidarity a jeho marginalizace by byla velkou chybou, stejně jako by bylo chybou marginalizovat ateistické filozofie. Demokratické společnosti v jejich nesmírné rozmanitosti žene vpřed mnoho různých motorů v podobě závazku vůči společné etice. Demokracie si nemůže dovolit kterýkoliv z těchto motorů vypnout a doufat v udržení politického společenství.
Indičtí katolíci se na Velký pátek modlí během mše v katedrále Svatého srdce v Dilí
Historicky byla politická etika konfesijních společností zakotvená v jediném hlavním základu. V Evropě se různé druhy laických společností snažily nalézt cestu z trosek křesťanského základu, ale dopustily se jiným způsobem stejné chyby, když jakobínsky lpěly na občanském náboženství zvaném osvícenství.
Bezprecedentní výzva
Zkrátka a dobře už nemůžeme žádné občanské náboženství mít – ani založené na Bohu, ani na principu laicité, ani na právech člověka, ba dokonce ani na jakémkoliv konkrétním světonázoru. Dnes žijeme na nezmapovaném území. Stojíme před úkolem, který v lidských dějinách nemá obdoby: vytvořením silné politické etiky solidarity, která bude vědomě založená na přítomnosti a uznávání velmi odlišných stanovisek.
To může uspět pouze v případě, že se zapojíme do energické vzájemné výměny, abychom pro tato odlišná stanoviska vytvořili vzájemný respekt. Postupující síla islamofobie v Evropě a v USA je ve své snaze redukovat složité a rozmanité dějiny islámu na pár demagogických sloganů veskrze ignorantskou hloupostí – lépe to popsat nelze –, na níž demokratické společnosti troskotají.
To však platí pro jakýkoliv odmítavý názor na "ty druhé". Naše společnosti budou držet pohromadě, pouze když spolu budeme mluvit s otevřeností a upřímností a přitom probudíme jistý pocit solidarity vyvěrající ze všech našich odlišných kořenů.
Charles Taylor coby laureát Kyoto Prize
Charles Taylor je emeritním profesorem McGillovy univerzity v Montrealu a stálým členem Institutu humanitních věd (IWM) se sídlem ve Vídni. Jeho nejnovější kniha nese název A Secular Age (Sekulární věk).
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2010. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka, titulek a mezititulky jsou redakční.
