Spisovatel Alexandr Kliment oslavil předposlední letošní lednový den osmdesátiny. Zcela stranou veřejného zájmu. Příčinou toho je nejspíš skutečnost, že jeho dílo se rozrůstá s pozvolností opravdu "marnotratnou“. Vždyť poslední prozaický titul mu vyšel roku 1997, kdy nakladatel Hynek, nyní již dávno nefungující, mu jako první (a nakonec jediný) svazek zamýšlených spisů vydal reedici povídkové sbírky z roku 1965 Hodiny s vodotryskem.
Romány, které Kliment napsal během normalizace, kdy nemohl publikovat – prózy Nuda v Čechách a Basic Love – našly své nakladatele hned roku 1990. A pak už následuje jediný samostatný knižní titul – v roce 2004 soubor autorových fejetonů pod názvem Piano v moři. Jak si tudíž nevšimnout Klimentova svazku Tři žíně, který vyšel minulý měsíc!
Zdrženlivost, ne však v alkoholu
Páteř Tří žíní tvoří interview. Z tuzemské hojnosti knižní rozhovorové produkce je vyděluje už motiv vzniku: vnuk Štěpán Kliment a snacha Jana Klimentová kladou Alexandru K. otázky související výhradně s ním, s jeho rodinou a tvorbou. Otázky formulují "jen tak,“ bez ambice spisovatele skřípnout, přichytit na švestkách, učinit přiznání. Vybízejí ho k vyprávění, laskavě umísťují návěští, kudy by se vzpomínky mohly ubírat.
o knizeAlexandr Kliment: Tři žíně. Fotografie Lukáš Kliment, Oldřich Škácha a archiv Alexandra Klimenta. Torst, Praha 2009, 136 stran, doporučená cena 145 korun. |
Zpovídaný zde nehovoří o ničem a o všem, nehodnotí kdeco. Kliment rozlišuje podstatné od okrajového a časné od trvalého. Znakem Klimentových odpovědí je koncentrovanost a stručnost, značné umění charakterizační a občas vynikající aforističnost: "V salónku, kde byla zrcadla ze všech stran, aby se zákazníci mohli prohlížet, stával vánoční stromeček. Když jsme přišli, stromeček už svítil. Jednou pod ním jezdila mašinka Märklin. Dokonalost sama. Ale – rozebráno, ztraceno, nezbyla ani kolejnice. Osud hraček. Vláček jezdí už jen ve vzpomínce.“
Jde o rozmluvu intimní, ovšem zdrženlivou, téměř cudnou. Například bez dalšího rozvádění jednovětě zmíní vážnou manželskou krizi, jíž si se ženou kdysi prošli, zato se rozvypráví o společně prožitém čase v jihočeském Hejdlově, v prostorném domě, kde on psal a ona výtvarničila a společně se také oddávali alkoholu. V popisu zkušeností s "chlastem“ Kliment neotevírá senzační či tajemnou třináctou komnatu, zkrátka jen svým blízkým vysvětluje, proč alkohol pije rád a nejednou i přes míru. Proč by to zapíral, když o této jeho inklinaci tazatelé jistě přece dobře vědí?
Fatálně zakotven v krajině
Tři žíně v Klimentově díle zastupují – a nejspíš to tak i zůstane – titul vzpomínkový, byť to memoáry v pravém slova smyslu nejsou, spíše neúplná bilance formou interview. Tato bilance je plná zámlk a neodpovědí. Spisovatel dodnes neví, zda udělal, či neudělal dobře, když neemigroval (v roce 1948 i 1968 měl takovou šanci), neboť nakonec celkem půlstoletí ze svého života prožil v nesvobodě a to na něho, uvědomuje si, nemohlo nemít vliv. S vysvětlením, proč se rozhodl zůstat, souvisí titul svazku. Po okupaci v srpnu 1968 byli Kliment s manželkou Jiřinou už téměř rozhodnuti republiku opustit. Vypravili se pro syny k Máchovu jezeru. Děti si balily věci, rodiče se mezitím vydali na procházku. Došli do hřebčína, kde jeden divoký kůň házel hlavou a do řetězu se mu zachytávaly žíně; tři z nich si vzal Kliment s sebou. Rodina dojela do Prahy. Celou noc si manželé povídali o tom, co dál podniknout. Ty tři žíně ležely před nimi na stole. A zafungovaly během oněch zlomových hodin jako provazy připoutávající Klimentovi k vlasti. "Krajina a pocit a domova. Pocit, že tady jsem a nemůžu být někde jinde,“ pojmenovává Kliment důvod neemigrace.
Každá ze čtyř částí, do nichž je rozhovor rozdělen, je otevřena vhodně vybranou nedlouhou partií z autorových předchozích knih, která vždy ukazuje na provázanost života a díla. Samostatnou součástí svazku jsou fotografie – z valné části od Oldřicha Škáchy – s poměrně rozsáhlými popisky, v nichž Alexandr Kliment přibližuje svůj vztah k zobrazeným lidem nebo evokuje situaci, za níž byl snímek exponován.
Základním dojmem po dočtení Tří žíní je lítost nad tím, že kniha nepokračuje, že Štěpán Kliment a Jana Klimentová "nezdrželi“ dědečka, respektive tchána u zpovědi déle. Což je hodnocení pochopitelně příznivé. Na druhou stranu právě stávající stručnost činí ten svazek cenným. Řadí se – zůstaneme-li u produkce nakladatelství Torst - k takovým titulům, jako jsou vzpomínkové svazky Josefa Schwarze-Červinky Trpělivě obnošené tělo (2003), Ivana Medka Děkuji, mám se výborně (2005) či k Svědectví, které nemohlo být vysloveno od Marie Rút Křížkové.
Úryvek ze Tří žíní"Otec byl Rus ze Sankt Peterburgu. Vstoupil po revoluci do Československých legií na Rusi, byl jeden z nejmladších legionářů, sloužil jako kulometčík u prvního úderného praporu, přišel s legiemi přes Sibiř, Japonsko, Kanadu a Německo do Čech a po demobilizaci se dostal do Turnova, kde získal stipendium na odborné škole pro zpracování drahokamů a diamantů. Tu absolvoval a založil si dílnu. Mám doma ještě kartičky na kterých je napsáno 'Alexandr Ivanovič Klimentijev – Broušení a zpracování diamantů a drahokamů – i dle vlastního návrhu'. To fungovalo velmi krátce, protože už v roce 1928/1929 se začala objevovat silná hospodářská krize a první, co bylo dotčeno, byly věci, které nejsou tak úplně nezbytné k životu. A ačkoliv v okolí turnovském, a zvláště v Liberci, bylo hodně bohatých lidí, tak jedna z prvních věcí, kterých se krize dotkla, byly šperky. Otec byl nezaměstnaný, přišel o dílnu, přišel o všechno. Snažil se u někoho zaměstnat, ale nešlo to. Žili jsme z matčina platu a z toho, co otec příležitostně vydělal. Byl výborný šachista, dovedl hrát i zády k soupeři a někdy hrál o peníze – pokud to není legenda. Prohrál jsem všechno, na šachovnici nic, říkal. Jednou statoval jako doktor ve filmu Bílá nemoc. Pamatuji si, že za ten den přinesl devadesát korun, což bylo tenkrát velmi mnoho.“ |
