ČTĚTE TAKÉ:
Šaron po mrtvici bojuje o život
Jenže psát Šaronovi nekrolog znamená psát současně nekrolog nadějím na mír na Blízkém východě.
Vidět Šarona zblízka byl zážitek. Dalo to víc než semestr přednášek o Blízkém východě. Šaron se valil pomalu a nezastavitelně jako tyranosaurus v Jurském parku. Člověk měl pocit, že se kolem při každém Šaronově došlápnutí otřásá země.
Teď Šaron naposledy roztřásl celý Blízký východ. Není to jen prázdný obrat. Starý válečník odchází jako jediný člověk, který mohl přinést mír. Prosadil by ho stejně, jako když předtím vyhrával války. Pěstí.
Jenže mír se právě odkládá na neurčito. Šaron padl a zpola rozestavěné kulisy, v nichž se mělo všechno odehrát, se řítí spolu s ním. Vítejte do zlých časů.
Problém není v tom, že by Šaron neměl nástupce. Izrael je demokratická země. Problém je v tom, že nikdo tam momentálně není jako on. Teď opouští scénu ve chvíli, kdy strhl tradiční politickou mapu země a na její místo pověsil úplně jinou.
Vytuneloval dva tradiční rivaly, Stranu práce a Likud, a z nich vytvořil novou sílu, v níž spojil Izraelce, kteří byli připraveni vyměnit s Palestinci mír za území. Kvůli tomu se stal asi prvním politikem v dějinách, který založil vzdorostranu proti té, kterou sám vedl.
Bylo to izraelské tsunami, politické salto mortale - a také bystrý čin. Říká se, že když se sejdou tři Izraelci, zastupují názorově aspoň čtyři politické strany. Šaronovi se podařil zázrak: ve věčně rozdělené zemi objevil velkou skupinu lidí, navíc procházející napříč existujícím politickým spektrem, která se dokáže sjednotit v pohledu na věc života a smrti.
Jenže to už je zřejmě minulost. Nová Šaronova strana, to byla show jednoho muže. Stála na něm. Teď s ním padla. Protože Izraelci téměř nikdy nezažili mír, jsou obzvláště ostražití vůči těm, kteří jim slibují, že je k němu dovedou. Bude trvat dlouho, než Izrael najde podobně silného vůdce, jímž se nechá do nejistých mírových krajin vést. Po Šaronovi tak zůstává hluboký kráter.
Tohle všechno neznamená, že Šaron byl andělíček. Jako takový by v realitě biblické krajiny dlouho nepřežil. Má na krku nepřímou odpovědnost za masakry v palestinských táborech v Libanonu v roce 1982, je otcem politiky osad, které nyní sám rušil, a před pěti lety vyprovokoval druhou intifádu, když vyrazil na špacír na posvátná místa islámu v Jeruzalémě.
Arabové mu zřejmě nikdy neodpářou starou přezdívku Řezník libanonský. Ale měli by mu také přiznat, že doba tehdy byla jiná a že teď to byl už jiný Šaron. Ano, nikdy se s ničím nemazlil, ale jedině někdo takový může zavést na Blízkém východě mír.
Šaron jej chtěl takový, jak si ho sám představoval. Jeho podoba byla nejasná a hodně stála na síle. Proto Šaron nebyl ideální mírotvorce. Ale nikdo lepší prostě nebyl. Jakou měl cenu, pochopíme až během let čekání na jeho nástupce.
