Podle nacistické doktríny šlo o "nežádoucího život", "zatěžující existence", "méněcenné a zbytečné jedlíky". Tyto děti byly v rozmezí let 1942 až 1944 s pomocí morfia-hydrochloralu, luminálu a vyhladovění v rámci nacistické akce hromadné eutanazie povražděny - v celkovém počtu kolem 8000 - za účelem umožnění vědeckých pokusů.
Špalírem vídeňských dětí se zvětšeninami fotografií jejich přibližně stejně starých, ale méně šťastných kamarádů prošli rodinní příslušníci malých obětí a oficiální hosté k připravené čestné hrobce. Symbolicky do ní uložili za téměř osm tisíc ostatních nevinných obětí poslední dvě urny.
Těsně po skončení druhé světové války byl za to popraven ředitel ústavu, v němž se tato činnost odbývala, dr. Ernst Illing, ale brzy poté začal boj rakouských politických stran o přízeň a hlavně o volební hlasy bývalých nacistů.
Toho využil primář vídeňské dětské kliniky Spiegelgrund dr. Heinrich Gross, hlavní vykonavatel pokusů na dětech, který se stal členem sociálnědemokratické strany a Svazu socialistických akademiků. Byl sice postaven před soud, ale líčení bylo brzy zastaveno, v roce 1954 byl dr. Gross jmenován vedoucím referátu pro ústavy péče o mládež, v roce 1966 byl dokonce vyznamenán "za zásluhy o rakouskou republiku" čestným křížem 1. třídy.
Pracoval nadále ve vedoucí funkci instituce, kde za války konal své pokusy nejdříve ještě s živými dětmi a po jejich usmrcení s jejich preparáty. Když ho po válce jeden z jeho přeživších "pacientů" potkal na vídeňské ulici a udal za jeho činnost, postaral se dr. Gross o znovuinternaci bývalého pacienta v uzavřené nemocnici na šest let a o následné zavření v cele věznice pro nebezpečné recidivisty.
Po náhodném nálezu dětských preparátů ve formalinem naplněných lahvích ve sklepích nemocniční prosektury rozvířil tisk - po téměř padesáti letech - znovu celou záležitost. Klinika Spiegelgrund, kde se činnost dr. Grosse odvíjela, se stala světoznámou a někdejší primář, který mezitím napsal 36 vědeckých pojednání o svých pokusech - samozřejmě bez zmínky o způsobech dětských úmrtí -, byl znovu postaven před soud.
Ovšem dnes 86letý nacistický vědec už trpí na takové potíže stáří, že byl částečně neschopen účasti na přelíčeních a nakonec vyjde pravděpodobně bez trestu. Před čtrnácti dny byl pohřben obsah šesti set nádrží v čestném hromadném hrobě bez přítomnosti obecenstva a v neděli došlo k symbolickému oficiálnímu uložení posledních dvou uren, k němuž se sjeli do Vídně i dosud žijící členové rodin umučených dětí.
Byla mezi nimi také paní Antje Kosamdová z Německa, jejíž sestřička Irma byla tehdy mezi oběťmi, a byl mezi nimi i vedoucí finančního úřadu v Badenu u Vídně Walter Zehetne, jehož bratr Gerhard se dožil před svým usmrcením věku pouhého jeden a půl roku.
Dr. Gross ho kdysi diagnostikoval jako "patrně idiotického". Matka své dítě odnesla dvakrát z nemocnice domů, ale byla pokaždé přinucena ho tam znovu vrátit. Zůstala jí jen fotografie a plavá lokýnka jejího miláčka Gerliho, jehož jméno nese jedna z pohřbených dvou uren.
