Na uhlí se snaží nemyslet, i tak jim nedopřává klidu

H o r n í J i ř e t í n - Výhled do širokého okolí, který se jindy otevírá ze zámku Jiřetín z úbočí Krušných hor, zakrývá podzimní mlžný opar. I tak však lze přes bílé moře v údolí rozeznat nekonečnou plochu hnědouhelného dolu. Kroutí se k Hornímu Jiřetínu a Černicím, ke vsím, kde hnědé uhlí nedává tamním lidem spát. Zastaví se rypadla těžebních strojů před obcemi, anebo nás smetou jako Libkovice? Pod svými domy totiž mají lidé z Jiřetína a Černic cosi jako časovanou nálož: obrovské množství uhlí, které v lidech vyvolává onu nejistotu. Co s námi bude?

"My takhle nemůžeme žít pořád," postěžoval si místostarosta Horního Jiřetína Lubomír Fryček novému ministrovi životního prostředí Miloši Kužvartovi, který směroval jednu z prvních cest mimo svůj úřad právě do severních Čech. "I já někdy uvažuju o tom, jestli dám peníze na opravy baráku, jestli to má vůbec cenu," popsal místostarosta pocity, které ho občas přepadají. Na první pohled si přitom lidé v Horním Jiřetíně a Černicích ležících kousek od Litvínova mimo jakékoli hlavní tahy - nepřipouštějí, že by jejich domovy mohly zmizet z povrchu země. Žijí jako kdekoliv jinde. Ráno dojíždějí do práce, na zahrádkách pěstují zeleninu, sekají trávu pro králíky, chlapi chodí do hospody, ženské v obchodech nadávají, jak je všechno drahé, ti, co na to mají, opravují své domy. "Do jejich pocitů, co s námi bude, se vžít nedokážu, ale určitě nejsou příjemné," uznal i ministr Kužvart, který místním obyvatelům slíbil, že udělá vše pro to, aby jejich domovy zůstaly stát. Zatím by to s obcemi nemělo vypadat nejhůř, protože těžební stroje by se před nimi měly zastavit. Pithartova vláda namalovala v roce 1991 na mapu čáru dál se těžit nesmí! V poslední době se však od těžařů, úřadů i politiků ozývá: toto rozhodnutí by se mělo zrušit, hranici vygumovat, obce srovnat se zemí a uhlí vyrubat. "Když se bouraly Libkovice, bráni l jsem se ří ci, že to j e poslední obec, která st ála v cestě hnědému uhlí. V případě Horního Jiřetína a Černic mohu prohlásit, že by už určitě byly poslední," prohlásil před časem generální ředitel Mostecké uhelné společnosti Oldřich Klimecký. Přitom právě na zámku Jiřetín, který leží nad povrchovým dolem, se za poslední roky vystřídal celý zástup politiků - od prezidenta Havla po posledního ministra životního prostředí Bursíka. Všichni ubezpečovali, že nedovolí, aby byla ochranná čára prolomena. "Šachta má dost peněz, aby se věci vyvíjely tak, jak potřebuje," míní kastelánka Hana Krejčová. Ví, o čem mluví. Narodila se v Albrechticích, které kvůli uhlí zmizely z mapy, když jí ještě nebylo dvacet. "Ztratila jsem vzpomínku na domov. Na to místo, kde jsem žila, se ani nemůžu jet podívat, protože už neexistuje, zmizelo," říká kastelánka. Dříve honosné šlechtické sídlo dnes připomíná spíše dům těsně před demolicí. I tak sem přijíždí stále více turistů a zámek se za pochodu opravuje. "Vůbec nevím, kolik návštěvníků by sem pak zavítalo," krčí rameny kastelánka. "Třeba sem kvůli těžbě dvě tři generace nepřijedou, ale nevidím důvod, proč to tady nezachovat pro generaci čtvrtou či pátou."

JENOM NE DO MĚSTA

Dům rodiny Vochomůrkových stojí při cestě z Jezeří hned za cedulí s nápisem Černice. "Rekonstrukce nás přišla na pět set, možná šest set tisíc korun," vyklání se z okna Květa Vochomůrková a dodává: "Jak se nám asi může žít na hnědém uhlí, když jsme se tu nadřeli jako koně a teď by to tu chtěli zbourat!" Důchodkyně žijící v sousedním domku, který začátkem třicátých let postavili její rodiče, přizvukuje: "Jednou nám říkají, že nás zbourají, jednou zase, že ne. Já ale nechci, aby nás zbourali," vyhlašuje odhodlaně. "Ale jinak se mi tu žije dobře - až na to uhlí." Jedenadvacetiletá Květoslava Poštová na druhé konci vsi vynáší z domu na vzduch své malé dítě. Když slyší slovo uhlí, dělá si nejprve legraci. "My si s ním topíme!" směje se. Pak však zvážní a připouští, že těžba může zcela změnit její představu o budoucnosti. "Tady je mému dítěti dobře," ukáže na zahradu. "Rozhodně bych nešla zpátky do města, kdyby nám ale dali baráček za baráček...," přemýšlí nahlas. "Když byl na Jezeří ministr Mlynář, říkal, že se nic bourat nebude," chytá se naděje. Hrozba, že by se lidé zvyklí žít nespoutaní paneláky a silnicemi měli stěhovat do města, se nad Jiřetínem a Černicemi vznáší jako černý mrak. "Do města by mě nikdo nedostal!" tvrdí rezolutně nad rozpitým půllitrem piva asi čtyřicetiletý muž v hospodě v Horním Jiřetíně. Před hostincem se pošťuchují dvě malé děti, které se snaží zkrotit jejich matka: "Doufám, že se tu bourat nebude, nechci do města. Tady si mají děti kde hrát." Vedení uhelné společnosti nicméně obyvatelům dvou vsí už několikrát vzkázalo: Když byste chtěli bydlet v domku, postavíme vám jiný, pozemků máme dost.

PODNIKATELÉ SE NEHRNOU

Místostarosta Horního Jiřetína Lubomír Fryček si pochvaluje, jak se obec od roku 1991 vzmohla. "Postavily se tři nové rodinné domky, dalších dvacet jich je rozestavěno," připomíná. "Lidé si opravují střechy, modernizují koupelny, už se objevily nové fasády." Zároveň přiznává, že všechno není tak růžové, jak by se mohlo zdát. "Nejistota v lidech je," souhlasí. O likvidaci Horního Jiřetína a Černic, které úředně spadají pod radnici v Jiřetíně, se mluví už od konce padesátých let. Obyvatelé mají v paměti, že si v minulých desetiletích těžař vždy udělal, co chtěl, že nebyla síla, která by ho zastavila. Přes to všechno se lidé snaží černé myšlenky na případnou těžbu uhlí zatlačit do nejnižších pater svého vědomí. A žít. "U nás je teď dokonce více narozených než zemřelých, ačkoli celostátně je to právě naopak," pochvaluje si místostarosta Fryček. Jiřetín a Černice mají dnes téměř dva tisíce obyvatel, většina z nich za prací dojíždí. Ačkoli obec má dost parcel, kde by mohly vyrůst různé výrobní haly, žádný podnikatel se sem nehrne. Hrozba těžby totiž nedává jistotu, že se jim vynaložené peníze vrátí. "Investorů je tu málo, vlastně žádný," konstatuje Fryček. "Není tu zemědělský podnik, mezi podnikateli je asi ještě větší nejistota než mezi ostatními." I tak Fryček nevidí budoucnost Horního Jiřetína a Černic v temných barvách. "Musíme být optimisté. Kvůli těžbě uhlí se v severních Čechách zrušilo šestadevadesát obcí. Nemusíme být devadesátá sedmá zlikvidovaná, ale první zachráněná," doufá místostarosta.