Festival představující aktuální dění evropské divadelní scény spielzeit’ europa (sezóna evropa) se posedmé konal v listopadu a prosinci v tradicí opředeném berlínském divadle Haus der Berliner Festspiele.
Zlatou éru toto divadlo zažilo v šedesátých letech, kdy v něm německý divadelní reformátor Erwin Piscator podnikal odvážné pokusy zachytit na divadle žitou realitu dokumentárním způsobem (premiéru zde měly i u nás dobře známé hry jako Přelíčení od Petera Weisse nebo Náměstek Rolfa Hochhutha). Tato variabilní budova patří k předním stavbám poválečné moderny, byla postavena v šedesátých letech architektem Fritzem Bornemannem uprostřed západního Berlína coby kulturní centrum otevírající se svými prosklenými zdmi všem příchozím. Ačkoliv v divadle v současnosti nesídlí stálý soubor a pouze se v něm hostuje, idea Erwina Piscatora, totiž vyburcovat diváky z letargie a donutit je zamyslet se nad stávajícími společensko-politickými poměry, jakoby se stále vznášela nade zdmi tohoto domu.
Intenzivně vás vtáhne
Obě činoherní inscenace byly přizpůsobeny vynikajícím výkonům hlavních přestavitelů. Francouzská inscenace Un Tramway je volnou adaptací hry Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha, kterou ve vlastní úpravě nastudoval polský režisér Krzystof Warlikowski pro pařížské divadlo Théâtre de l´Odéon. V roli životem zklamané Blanche DuBois exceluje francouzská herečka Isabelle Huppert a zdá se, že se celé dění točí kolem ní, jejích nervózních výpadů, koketních výstupů i psychických hroucení. Warlikowski do děje zapracoval i řadu jiných textů od Oscara Wildea až po Sofoklese a postavu Stanleyho Kowalského aktualizoval do podoby polského gastarbajtra ve Francii. Centrem dění je však Huppert, která je mistryní jemných nuancí, což dokázala i v podobné roli ve filmu Pianistka, který podle románu Elfriede Jelinek režíroval Michael Haneke.
Festival spielzeit’ europa - představení Un Tramway
Hned na začátku inscenace Un Tramway je Huppert v téměř desetiminutové scéně posazena režisérem na kancelářskou židli a za zády se na plátně nachází obrovská zvětšenina její hlavy. Je to žena, která je u konce sil, všechna hrůza se již odehrála: vyloučení ze školy, vražda manžela, útěk k sestře. Každým gestem nebo letmým nápěvkem nějaké odrhovačky však Huppert diváka neúprosně vtahuje do šíleného světa své postavy.
Hladovějícím se nekáže o půstu
Druhá činoherní inscenace festivalu je novodobou ukázkou toho, že Piscatorem kdysi protěžované dokumentární divadlo lze úspěšně provozovat i dnes.
Hru Mission napsal mladý belgický dramatik David Van Reybrouck na základě autentických rozhovorů s belgickými misionáři v Kongu. Van Reybrouck se rozhodl zbavit obraz misionářů kolonialistického patosu a postavit jejich aktivity do protikladu k často krátkým interpelacím nevládních organizací humanitární pomoci. Jeho monologickou hru inscenoval v Bruselu Raven Ruëll a v roli misionáře exceluje herec Bruno Vanden Broecke.
Festival spielzeit’ europa - představení Mission
Celé dění je koncipováno jako přednáška misionáře z Konga, který se právě nachází na krátké dovolené v domácí Belgii. Svému "západnímu" publiku popisuje každodenní aktivity své mise, kdy pomáhá lidem v boji s přírodními katastrofami nebo asistuje o porodů, ironicky komentuje výdobytky západní kultury (např. každodenní mytí) a vše prokládá černým humorem ("lidem, kteří nemají co jíst, přece nebudu kázat o půstu"). Nevládní organizace jako "Lékaři bez hranic" jsou pro něj pouhými turisty, sám žije v Kongu již desetiletí, zná všechny režimy a nutnost nejrůznějších kompromisů. Šíření biblického poselství pro něj není prioritou, svého boha zmiňuje až poté, co poskytne konkrétní pomoc v konkrétní situaci.
Líčení, které začíná jako zábavná estráda, se postupně dostává k popisu hrůz etnických čistek a vyvražďování. Na konci se hroutí zadní stěna jeviště a misionář se ocitá uprostřed trosek krajiny z bílých plastových židlí a vycpaných divokých zvířat. Střet kultur a světů prezentovaný optikou misionářství burcuje diváka ke kritické revizi pohledu na humanitární angažovanost.
Festival spielzeit’ europa - představení Mission
Nejprve temnota, pak světlo
Další hostující inscenace festivalu patřily žánru tanečního divadla. Zdá se, jako by se právě tanec se svou univerzální sdělností stával na divadle stále důležitějším nositelem společensky-aktuálních poselství.
Zahajovací inscenací festivalu se stala nejnovější kreace německé hvězdné choreografky Sashy Waltz, která se svou společností Sasha Waltz & Guests úspěšně hostuje po celém světě. Waltz se v poslední době věnuje choreografiím inspirovaným konkrétním a svérázným architektonickým prostorem – za účasti její taneční skupiny byly v loňském roce slavnostně otevřeny dvě význačné budovy: Neues Museum (Nové muzeum) na berlínském Muzejním ostrově, které bylo rekonstruováno londýnským architektem Davidem Chipperfieldem, a muzeum současného umění MAXXI navržené architektkou Zahou Hadid.
Festival spielzeit’ europa - představení Continu
V inscenaci Continu navázala choreografka Waltz vědomě na tyto své kreace a do popředí postavila téma jednotlivce ve vztahu ke skupině. Dynamika davových scén v kontrastu s úsilím o svobodný projev vévodí jednotlivým výstupům. Waltz dělí inscenaci na dvě poloviny, první temnou, odehrávající se na černé scéně, a druhou bílou, kdy je podlaha scény pokryta bílým papírem a silně osvětlena. První půli vévodí skupinové scény, tanečníci se po scéně pohybují sborově jako strojky. Za doprovodu skřípavé a řinčivé hudby Iannise Xenakise se jednolitost davového pohybu pomalu rozklíží, až do sebe jednotlivé postavy narážejí a jsou odpuzovány jako dva stejné póly magnetu.Tanečníci jsou oděni do temných hábitů, převažuje tmavě modrá, hnědá a černá. V druhé půli se ponuré vize projasňují, scéna je jasně osvětlena a tanečníci přicházejí v tělových úborech, jakoby se osvobodili z područí skupinového útlaku. Ve zběsilém temporytmu skáčou po stěnách a atakují publikum, zdá se, jako by létali. Jedním z nejsilnějším výstupů je les rukou, který v závěru jeden z tanečníků přehrne papírem pokrývajícím scénu. Je to jemné kritické gesto Waltz vůči době, která je vždy připravena nereflektovaně "obrátit list".
Festival spielzeit’ europa - představení Continu
Moskva modernizaci uvěří?
Francouzský choreograf s albánskými kořeny Angelin Preljocaj se ve své aktuální inscenaci vyrovnával s apokalyptickými vizemi současného světa. Jeho kreace And then, one thousand years of peace (Création 2010) vznikla jako koprodukce taneční skupiny Ballet Preljocaj a členů baletního souboru moskevského Velkého divadla a měla v září svou premiéru v Moskvě. V týmu jeho spolupracovníků se ocitla řada významných současných umělců, scénografem byl indický výtvarník a konceptualista Subodh Gupta, hudbu napsal známý francouzský skladatel techna Laurent Garnier a kostýmy navrhoval ruský módní návrhář Igor Čapurin.
Festival spielzeit’ europa - představení And then, one thousand years of peace
Na základě improvizací, které ruští tanečníci popisovali v programu jako "vysvobození těla za zlaté klece" vznikl strhující taneční esej o mýtech a rituálech našeho světa. Mokrými vlajkami se tady hází o zeď jako starými hadry, osvobozujícím aktem je třeba dupot po knihách na znamení odvržení vnucené ideologie. Snové a magické scény, kdy se tanečníci pohybují po jevišti jako živé sochy zabalené do igelitu, střídají podmanivé rituální výstupy (jednou z inspirací byl i biblický motiv Janova zjevení).
Moskevské divadlo má tuto inscenaci převzít do repertoáru s plně ruským obsazením, je to jeden z důležitých kroků na cestě k modernizaci jinak momentálně spíše konzervativní ruské taneční scény.
Strojově a strojeně
Abstraktně a odosobněně působila naproti tomu inscenace čínského choreografa, zakladatele první moderní taneční skupiny v Číně a v současnosti žijícího v New Yorku, Shena Weie. Jeho Rite of Spring je taneční ilustrací Stravinského Svěcení jara. Tato hudba ve své klavírní úpravě doprovází strohé a matematicky přesné pohyby tanečníků, kteří se pohybují jako počítačově animované figurky po předem vytyčených drahách. Další součástí večera byla i krátká kompozice B.E.R.L.I.N. snažící se tanečně zachytit tep německého velkoměsta, a také scénka Re- (Part II) inspirovaná Shen Weiovou cestou ke kambodžským chrámům Angor Wat, při které tanečníci imitovali svět pralesních rostlin.
Festival spielzeit’ europa - představení Tristi tropici
Kritická studie o vykořisťování původních obyvatel tropů Smutné tropy Clauda Lévi-Strausse z roku 1955 se stala námětem inscenace Tristi Tropici, kterou přivezl italský choreograf Virgilio Sieni. Pět tanečnic různého věku se jakoby vynořuje z mlžného oparu, jejich intimní dotyky mají připomínat svět nezasažený civilizací. Důležitou roli hraje světlo, které vyřezává jednotlivé výjevy ze ztemnělého prostoru. Celkově však inscenace působí strojeně a divák jen marně hledá současné konotace.
Orientace v babylonském zmatení
Pravým opakem a tanečním vrcholem celého festivalu byla inscenace Babel [words]. Belgický choreograf s vlámsko-marokánskými kořeny Sidi Larbi Cherkaoui ji vytvořil společně s hudebním etnologem Damienem Jaletem pro bruselský Cirque Royal.
Na této inscenaci je zřejmé, že žánrová synkrese pronikla již dávno i do tanečního divadla, v inscenaci Babel se mluví a vedou dialogy, na jevišti je přítomná živá kapela a některé monologické výstupy připomínají čísla kabaretu.
Festival spielzeit’ europa - představení Babel
Celé dění krouží kolem témat stýkání a potýkání se kultur. Herci oděni v pestré směsi kostýmů zobrazující nejrůznější typy lidí si rukama vymezují prostor jeviště, bojují o něj a hlídají si ho. Ústředním scénickým prvkem jsou ocelové kvádry, které se přesouvají po scéně, takže tvoří tu vězení, tu se z nich staví pomyslná babylonská věž, po níž se herci rozprchnou do všech stran. Mezinárodní soubor tanečníků a hudebníků pochází ze třinácti zemí světa a repliky zaznívají v nejrůznějších jazycích. Sled scén nesleduje lineární děj, naopak se snaží ze všech možných stran osvětlit determinovanost osudu jednotlivce na základě jeho původu a příslušnosti ke státu a jazyku. Jsme tak svědky groteskně pojaté selekce imigračního úřadu na letišti, nebo se ocitáme na přednášce, kde jsou nám kabaretním způsobem osvětleny výhody angličtiny jako světového jazyka. Na začátku vystoupí vysoká švédská tanečnice Ulrika Kinn Svennson (která několikrát sklízí potlesk na otevřené scéně) se svým monologem o tom, že na počátku nebylo slovo, nýbrž gesto, a vztahuje k nám ruce. Tanečníci ve svých kreacích pracují s řadou vědomě rozehrávaných klišé, v rychlém sledu a za doprovodu neustále se měnící živě produkované hudby citující středověké písně nebo africké rytmy, se živelně pohybují po scéně.
Festival spielzeit’ europa - představení Babel
"Kultura nenachází svůj odraz v národu, má pouze toto jedno tělo a to tělo je moje", tvrdí Cherkaoui a dává divákovi nedvojsmyslně najevo: cesta ke vzájemné úctě a porozumění mezi jednotlivými kulturami je možná jedině bez předsudků a s respektem vůči individualitě jednotlivce. Jeho třináct performerů a pět hudebníků vyvolalo u berlínského publika bouřlivé ovace.
Sedmý festival spielzeit’ europa tedy představil evropské divadlo potýkající se s apokalyptickými tématy politicky a sociálně rozděleného světa a hledající nové možnosti vytvoření spravedlivé společnosti. V době "babylonského zmatení jazyků", kdy jsou světové události na základě zájmových preferencí velmi rozdílně interpretovány, festival ukázal, že právě gesto tanečníka dokáže být spojitým a všeobecně srozumitelným prvkem na cestě k porozumění mezi jednotlivými kulturami.
Festival spielzeit’ europa - představení Babel
Přehled festivalových představeníspielzeit’ europa CONTINU UN TRAMWAY (podle hry Tenneseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha) AND THEN, ONE THOUSAND YEARS OF PEACE (CRÉATION 2010) MISSION (David van Reybrouck) BABEL [WORDS] RITE OF SPRING TRISTI TROPICI (volně podle Tristes Tropiques, Smutných tropů, od Clauda Lévi-Strausse) |
