Na jedné straně jsou ve mně proto, že je to už dlouhých dvanáct let, co jsem si 15. listopadu 1989 kolem půlnoci otevřel tehdy populární červený maďarský sekt a vypil ho, abych oslavil bezgólovou remízu československého národního mužstva v Portugalsku a postup na mistrovství světa do Itálie. A jsou ve mně proto, že od roku 1990 reprezentace na šampionátu chyběla. A bude chybět dál. A že v roce 2006 mně už bude pětačtyřicet. A bůhví jestli se nějakého mistrovství světa, kam se dostanou i čeští fotbalisté, ještě někdy dožiju. Ale tohle všechno není nic víc než sport.
Důležitější je ona druhá strana. Způsob, jakým naši hráči, náš trenér a další lidi kolem svůj zápas prohráli.
Trenér Chovanec, který nedokázal z nadprůměrných evropských hráčů postavit soudržný, dobře spolupracující tým, se po zápase vymlouval na rozhodčího Friska. Prý nám pískal moc útočných faulů, prý dokonce nezapískal penaltu.
Fauly pomiňme (rozhodčí přece pískal pro oba týmy stejně), ale proboha, jakou penaltu? Za to, že odražený míč nešťastně spadl Belgičanovi na ruku v situaci, která nebyla pro brankáře de Vliegera ani trochu nebezpečná? Ubohé nářky.
Trenér Chovanec navíc v sobě nenašel ani trochu odvahy, aby řekl milionům nešťastných fanoušků: "Promiňte, nedokázal jsem postoupit s mužstvem, jaké dlouho český fotbal neměl a mít nebude. A proto končím." Místo toho tvrdil, že hráči byli dobře připraveni (tři vyloučení ve dvou zápasech, to je opravdu "nadprůměrná" trenérská práce) a že postoupil šťastnější. Svůj další osud pak přenesl na výkonný výbor Českomoravského svazu. Je "hanba" dostatečně silné slovo pro jeho alibismus?
Kapitán - manekýn Nedvěd se nechal vyloučit za dvě žluté karty. První dostal za stupidní faul poblíž poloviny hřiště, druhou za nesmyslnou nadávku. Jinak na hřišti kromě již klasického divení se a divoké, psychopatické gestikulace neukázal skoro nic. Také on - stejně jako Chovanec - viděl hlavní problémy v rozhodčím. Ať již v Belgii nebo v Praze.
Jistě, v paměti zůstane procházka belgického obránce po Barošových zádech bez jakékoliv karty (já Belgičanovu záludnost přímém přenosu neviděl, pravdu odhalila až zpomalená opakovačka - zato Řepkův úder vyzněl jasně už napoprvé). Vybaví se i surový faul na Srníčka, po němž nejspíš mělo přijít Belgičanovo vyloučení. A jak připomenul trefně Ladislav Vízek, nelze opomenout i Františka Chvalovského, který ve vazební věznici ztratil jakýkoliv vliv na zákulisí světového fotbalu. Takže, koneckonců, za fiasko národního týmu může sociálně-demokratická vláda a její akce Čisté ruce...
Ale kdepak, rozhodla jiná věc. Mužstvo. Jeden tým držel při sobě víc, druhý až příliš často připomínal nesourodé, byť hvězdné ostrůvky zoufalců, nakopávajích dopředu bezhlavě jeden míč za druhým. Ze stejného důvodu jako Češi nepostoupili ani Nizozemci. Jako jednotlivci byli přitom o tolik lepší nežli podceňovaní Irové a o něco lepší než Portugalci.
Když si vybavím fiaska na Maltě, Islandu nebo v Dánsku, do hlavy mně naskočí loňská beseda bývalého reprezentanta Milana Fukala s žáky základní školy v jeho rodném Kokoníně. Vzpomínal na svoje první reprezentační zkušenosti v roce a říkal, jak strašně mu tehdy dávaly současné hvězdy ze západních klubů najevo, jaký je proti nim vesničan.
Myslím, že i tahle velkopanština vztahy rozhodla baráž s Belgií. Nedvěd, Poborský a spol se po ní rozjeli do svých klubů. Najdou tam své desítky a stovky milionů korun ročně. Skvělé vozy, krásné domy, imige hvězd, obdiv fanoušků.
Nám tady v Čechách po nich zůstala ostuda, jakou už dlouho nepamatujeme. Ať prominou, jestli jim ubližuju. Možná, že jeden den byl na ten smutek, beznaděj a vztek moc málo.
