Naše pevninská kra drží, moře nemáme žádné, etnické nepokoje jsou nám vzdáleny tisíce kilometrů, ani pro teroristy nejsme zajímaví.
K tomu roste ekonomika, nehladovíme, nástrojem k řešení sporů se přinejmenším v evropském měřítku stalo jednání.
A teď nás chce Světová zdravotnická organizace probudit z blahobytného polospánku pandemií.
Máme opravdu uvěřit, že jsme v ohrožení? Máme opravdu důvod bát se, že struktury naší civilizace, ony pilíře našich jistot, mohou být podkopány ničivou nemocí? Máme se připravit na bezmoc, s níž budeme přihlížet smrti našich blízkých nebo svému vlastnímu umírání? Proč ano, ale také proč ne? I v historii bychom jistě našli nějaká ta desetiletí klidu a bezpečí. Bezpečně si připadali možná i mnozí Židé v roce devatenáct set třicet dva, když trávili prázdniny v evropských letoviscích a lázních.
Člověku často trvá, než si připustí, že jistoty, na nichž vystavěl svůj život, už neplatí. Přiznejme si, že víra ve věčný blahobyt a mír nemá jasné opodstatnění.
Na druhou stranu však: k tomu, abychom si toto uvědomili, nemusíme být strašeni pandemií.
Trochu pochybovat o svých (tedy našich) jistotách, trochu být ve střehu a vždy připravený by měl být každý.
Avšak stejně jako bychom neměli přeceňovat schopnost lidstva udržet na zemi snesitelný život, neměli bychom ani přeceňovat naši schopnost předpovědět, kdy a proč tento snesitelný život skončí.
Jsem toho názoru, že to nejspíš nebude v důsledku pandemie ptačí chřipky, která se možná blíží. Nevěřím totiž, že se nám podaří tak přesně předpovědět dobu a způsob vlastní zkázy.
Nejsme tak všemocní, ani tak chytří.
Udělejme tedy alespoň to, co udělat můžeme. Nakupme nadějné léky a podporujme opatření proti nákaze. Jinak však žijme klidně, neboť naše možnosti jsou tak jako tak omezené. V kterémkoliv okamžiku plynoucího času se může stát něco, po čem náš lidský svět už nikdy nebude takový, jaký byl předtím.
