Českotřebovská smuteční síň byla zaplněna k prasknutí, přesto se davem snažili s květinou prodrat stále další lidé. Bílou rakev malé Marcely vyzdobily hračky a vzkazy od jejích spolužáků ze základní školy. Kromě smutku a zoufalství bylo na všech příbuzných a známých rodiny vidět, jak nenávidějí člověka, který dokázal zabít dítě a jaký trest mu všichni přejí.
„Mezi námi se tohle nestává. Stále nemohu uvěřit, že cikán dokázal zabít cikánské dítě. Nemůže to být člověk,“ opakovala několikrát před začátkem obřadu Romka z České Třebové Adéla Miková.
Lidé z místní romské komunity ještě ostatním líčili barvitě to, co se v Třebové po celý týden dělo.
Výkřiky a pláč pozůstalých přerušoval často vzlykot vyděšených nemluvňat a malých dětí, kterých na pohřbu byly desítky. „Je to náš zvyk. Děti z toho sice nemají rozum, ale patří k životu. Nedáváme je někomu na hlídání, nebylo by ani komu. Všichni jsou tady,“ říká žena s dítětem v náručí, sama ve vysokém stupni těhotenství. Děti však nechápaly, proč by měly vydržet tiše sedět během obřadu a po chvíli je rodiče, nebo určené „chůvy“ raději odváděly ven.
Během zhruba půlhodinového obřadu v krematoriu v České Třebové zazněly české i romské písně. K nejsilnějším momentům patřila chvíle, kdy zazněla oblíbená skladba malé dívky.
Romská píseň přivedla všechny k hysterickému pláči a zoufalou matku téměř ke zhroucení. Pořadatel ji na pokyn rodiny raději zastavil ještě před koncem.
Po civilním obřadu uložila rodina a všichni přítomní bílou rakev do hrobu na místním hřbitově za účasti faráře a se společnou modlitbou. Matka malé Marcely již nevydržela nápor a při závěrečném spouštění rakve do hrobu omdlela.
Postupně pak téměř všichni zúčastnění chodili k hrobu, házeli květiny a loučili se s dívkou. „Neříkám to jen tak, byla opravdu oblíbená a šikovná, dotáhla by to daleko,“ řekla Anna Kimová z České Třebové.
Cestou ze hřbitova se skupinky Romů zastavovaly u jiných hrobů svých příbuzných a známých. Neustále však hovořili o brutální vraždě, která všemi otřásla.
„Trest za vraždu je směšný, dala bych mu na krk ceduli se jménem a pustila ven,“ rozčiluje se starší žena. „Má to stejně spočítané. Budu se divit, jestli dožije soudu,“ dodal její partner.
Romové rovněž ocenili veřejnou sbírku, kterou obyvatelé města uspořádali na pomoc rodině.
„Šla jsem něco nakoupit, měla jsem sto padesát korun a dala jsem do kasičky úplně všechno. Co jiného mohu pro ně udělat. Je dobře, když si tady umějí lidé pomáhat,“ uvedla slovensky mluvící Romka.
 Pohřeb Marcelky Ferkové (31. května 2002) |
