Nehodlám debatu přiostřovat a vehementně dokazovat, kdo má vlastně pravdu – spíš chci komentovat několik zavádějících tvrzení a možné zdroje nedorozumění. Považuji přitom za nutné opustit fotbalovou terminologii, která debatu jen zamlžuje – vůbec mi nešlo o něčí kotníky, nýbrž výhradně o hlavu (čili o způsob myšlení).
Jsem prý plný předsudků vůči novinářům. Není to pravda. Do několika periodik občasně přispívám a mám mezi novináři řadu přátel, mimo jiné i těch, kteří se Africe dlouhodobě věnují. Právě od nich mi shodou okolností přišel odkaz na zmiňované texty jako na příklady odstrašujícího psaní o Africe. Jde tedy primárně o rozdíl mezi kvalitní, poučenou žurnalistikou na jedné straně, a neinformovanou, narychlo spíchnutou na straně druhé, nikoli o rozdíl mezi "aktivistou, který žil ve slumu měsíce", a "novinářem, který je tam jen krátce".
Ravšan Irmatov řeší situaci, kdy německý útočník Miroslav Klose (vlevo) fauloval argentinského záložníka Javiera Mascherana. Přihlíží Nicolas Otamendi (vpravo).
Prý se dopouštím přezíravosti, žluče a faulů. Na článek mi přišlo několik reakcí – jak od krátkodobých turistů v JAR, tak od lidí pobývajících v Africe dlouhodobě. Všichni vítají korekci mediálního zpravodajství (a používají zpravidla ještě ostřejší slova). Dokonce i Trunečkův kolega, zpravodaj z MF DNES, zareagoval na kritiku velmi vstřícně a vyměnili jsme si následně několik e-mailů, které se pak prý promítly do dalších reportáží. Jediný Trunečka spatřuje v mé kritice "přezíravost, žluč a fauly". (Nemám k tomu sebemenší důvod.)
Klíčovým faktorem nepochopení je chronologie. Analyzoval jsem výslovně úvodní Trunečkovy texty (jiné jsem v době psaní ani nemohl znát), on argumentuje výlučně těmi pozdějšími – a z tohoto míjení vyvozuje ony domnělé "fauly". Zároveň se brání tím, že jsem ignoroval rozdíl mezi "subjektivním zápisníkem" a objektivizující "reportáží".
Malí fotbalisté se osvěžují během turnaje za Johannesburgem.
Rád mu přiznám, že jeho pozdější texty z JAR jsou o poznání kvalitnější, ale úvodní "zápisníky" měly zůstat právě jen v jeho notýsku. Pokud by byly jeho "zápisníky" na stránkách anonymního blogera, člověk nad tím mávne rukou. Ale na stránkách respektovaného média je třeba to kritizovat – zvlášť pokud iDnes bere vážně svůj vlastní slogan "nejdůvěryhodnější zpravodajský portál". I subjektivně laděný zápisník totiž může deformovat obraz reality a seriózní novinář by tuto hranici měl poznat.
Jádro mé kritiky spočívalo v tom, že někteří novináři (jejichž specializací není zrovna daná kultura) vyrazili do Afriky chatrně – případně jednostranně – připraveni. Ilustroval jsem to na jednom konkrétním příkladu, ale našlo by se jich víc. Jaromír Bosák byl už dlouho před šampionátem přesvědčen (a nijak se tím netajil), že organizátoři nestihnou dostavět stadiony. Když je dostavěli a začalo se hrát, čekal, že se nedohraje, protože přijde teroristický útok. Na šampionát si chtěl vzít neprůstřelnou vestu atd.
Bezdomovci v Johannesburgu se hřejí u zapáleného ohně.
Nechci popírat bezpečnostní rizika v JAR, ale v této podobě jde opravdu o přehnané strašení, které je ve vleku tradičních mediálních stereotypů. Opět platí – v běžné české hospodě by nad takovými názory člověk mávnul rukou, ale u klíčového komentátora a opinion-makera? Nepotřebujeme trochu všestrannější přípravu novinářů před podobnými událostmi, které na léta dopředu formují názory většinové společnosti o dané zemi, či dokonce kontinentu?
Zopakuju ještě jeden kulturní předsudek - "vždyť v té Africe ani nezvládnou postavit stadiony". Při troše soudnosti, můžeme si tuhle povýšenost dovolit zrovna my? Poslední hokejový šampionát, který Česko organizovalo, se o dva roky odkládal, protože jsme nestihli dostavět halu. A hlavní areál pro lyžařské mistrovství světa v Liberci jsme si postavili v nížině. Kdyby Jihoafričané začali nedej bože stavět stadion na bažině, to by byl poprask…
Ohňostroj na oslavu mistrů světa na stadionu Soccer City v Johannesburgu.
Je načase jihoafrickým organizátorům pogratulovat k dobře zvládnutému mistrovství a těšit se na to další. Na české mediální scéně byly kolem něj i nějaké přehmaty, ale je třeba říct, že kvalita se postupně zlepšovala. Jsem rád i za názorové polemiky s tím související, protože se tím zvyšuje pravděpodobnost, že za čtyři roky v Brazílii budeme v mediálním zpravodajství a mezikulturním poznávání zase o kousek dál.
Autor je ředitelem nevládní organizace INEX-SDA (zabývající se mezinárodním dobrovolnictvím a mezikulturním vzděláváním), je autorem knihy Jak se hraje fotbal v Africe.
