V lednu 2004 se má rozšířit Evropská unie o deset zemí včetně Česka. Zde však vstup podporuje pouze 47 procent obyvatel. "Lidé si mysleli, že připojení k unii bude něco jako zázrak, který jim zvedne životní úroveň, upevní nové demokracie, zavede nové zvyky a nové mravy. Tato mytologie je dnes v troskách, a proto ten pokles zájmu," říká politolog Rudolf Kučera.
Podle Kučery navíc hrozí - jako už nejednou ve střední Evropě - výbuch negativních emocí. "Nad osvícenstvím zde totiž stále ještě často převažuje emotivní romantismus. Kdyby střední Evropa byla oblastí s převažující racionalitou při zvažování možností a následném jednání, bylo by to lepší," říká politolog, který se obává i možnosti, že vstup Česka do unie lidé odmítnou.
"Rovněž mám obavy z toho, že v EU dnes převažuje koncepce ekonomického rozšíření. Hovoří se o tom, kolik rozšíření bude stát. Přitom HDP na hlavu v celé unii po rozšíření klesne asi o 16 procent. K tomu stoupne nezaměstnanost. Jinými slovy, rozšíření bude znamenat částečné zchudnutí EU. V EU by proto mělo být rozšíření pojato jako investice do budoucnosti Evropy, jejího bezpečí a blahobytu," dodává.
Západ nepočítá s jinou kulturou ve střední Evropě
Myslíte, že pokles životní úrovně a zvýšenou nezaměstnanost politicky tyto státy unesou a ustojí?
Rozšíření bude zřejmě postupně vyžadovat zvýšené příspěvky od stávajících členských zemí, přitom největší platič, Německo, už v žádném případě své příspěvky zvyšovat nechce.
Podobně se Francie nechce vzdát přímých plateb pro zemědělce. To je jistě problém. Musíme si hlavně počkat na dlouhodobý reálný program financování tak obrovsky zvětšené Evropy, jak se dnes plánuje. Tady bych chtěl připomenout, že v jisté iluzi žije i EU, když si myslí, že rozšířením se jí zvýší trh zhruba o 75 milionů lidí téměř na 500 milionů spotřebitelů, což povede k oživení hospodářské výroby a spotřeby a ke konjunktuře.
Nové spolkové země, tedy bývalá NDR, ukazují, že tomu tak není. Německo přesunulo do bývalé NDR přes bilion marek (tedy zhruba 18 bilionů korun) a nové spolkové země mají stále ještě zhruba poloviční hospodářskou výkonnost než tradiční spolkové země. Nezaměstnanost je tam velká a mnoho lidí odešlo a stále odchází do západní části Německa. A možná většina z nich je na tom mentálně jako za komunismu.
To již kdysi předvedl třetí svět, že příliv zboží v jiné kultuře nemotivuje jako na Západě, nezvyšuje výkon, ale vede často jen k frustraci...
Na Západě nepočítají ve svých úvahách s jinou kulturou, i když již vědí, že v této části Evropy panují - jemně řečeno - jiné mravy a zvyky, a proto hovořím o iluzi. Navíc se domnívají, že je tu velice levná pracovní síla, zhruba pětinová proti EU, a to už je dnes také iluze. Výhody, se kterými se původně počítalo, se najednou ukazují jako rizika. A to za situace, kdy v Evropě aktuálně existuje neočekávaně nízký hospodářský růst.
Podívejme se na rizika v sousedních kandidátských zemích a začněme u Polska. Protože nezvládne-li připojení Polsko, unie se zřejmě nerozšíří...
Polsko je největší problém kvůli zemědělství. Má největší podíl lidí zaměstnaných v zemědělství, téměř 30 procent, v unii je to pět procent. Polská vláda je zatím neústupná a nechce přijmout dlouhé přechodné období, kdy přímé platby budou omezeny na 25 procent plateb v unii. To by se ovšem musela do roku 2006 změnit celková agrární politika unie. Její zemědělské výdaje jsou totiž mandatorní a do roku 2006 nezměnitelné.
EU chce přece naopak těmito nižšími platbami Polsko a další země přinutit k rychlejší restrukturalizaci...
Samozřejmě, je to nástroj, jak snížit počet lidí v zemědělství, co nejvíc ho přiblížit těm asi pěti procentům v unii a zavést hlavně do tohoto sektoru rentabilitu a efektivnost. Podaří-li se to v zemědělství, může se to podařit i v dalších sektorech a pozvednout dnešní velmi malý hospodářský růst v této velké zemi. Zemědělství se přitom podílí na HDP Polska necelými pěti procenty. Na Západě je produktivita na hlavu mnohonásobně vyšší.
Chybí občanská společnost
To je však závažná změna. Nejde přece jen o zásah do ekonomiky, ale především do mentality?
Unie je nesmírně dynamický konstrukt, který mění dějiny. Dokazuje to vývoj mnoha členských zemí. Původně zaostávající země, jako jsou Irsko či Finsko, se dostaly díky členství v unii na špičku ekonomického vývoje v Evropě. V Německu velice mnoho lidí odešlo ze zemědělství, v bývalé NDR bylo zaměstnáno v zemědělství téměř milion lidí, dnes je to něco přes sto tisíc, a i ve Francii se udržují jen některé sektory zemědělství, ty konkurenceschopné. Stojí to peníze, ale výsledkem je vynikající kvalita francouzských výrobků. Ve Španělsku je už dnes zaměstnáno přes 60 procent lidí ve službách atd. Unii proto nic jiného nezbývá než na kandidátské země tlačit, aby se novým pravidlům přizpůsobily. Jestli se to povede, nebo ne, to je velká otázka, protože tyto tlaky budou provokovat síly, které budou proti vstupu do Evropské unie. A k tomu je třeba připojit fakt, že s vyrovnáním mezd se počítá teprve za 15 až 20 let.
To je dost optimistické. Vždyť vyrovnání mezd znamená zvýšení výkonnosti, a tedy nejen lepší technologii a logistiku, ale i právní a technologickou kázeň. A to už jde o mentalitu, a ta se mění až za několik generací...
EU se podle mne soustředila na ekonomické a právní problémy, ale zanedbala proměnu společností na občanskou společnost, která by umožnila vytvoření nových mravů a zvyků, nové mentality, jak říkáte, jakožto nezbytného základu skutečně fungující tržní ekonomiky.
Lze toto z Bruselu zemím střední Evropy naordinovat?
Naordinovat těžko, ale podíváme-li se na Německo po druhé světové válce, tak vidíme, že Amerika poskytla velkou finanční pomoc v podobě Marshallova plánu, ale současně přivezla do Německa miliony knih a dala si velkou práci, aby si Němci osvojili jisté demokratické principy. Byla to velká investice do vzdělání k demokracii. I dnešní unie má řadu programů podporujících občanskou společnost, demokracii a lidská práva v kandidátských zemích. Jejich efektivita - která patrně souvisí se systémem rozdělování finančních prostředků - však není příliš vysoká.
Marshallův plán 1948-51 znamenal pomoc osmi zemím 13,5 miliardy dolarů, což je více než dnešních 40 miliard eur pro deset zemí. A lze vůbec srovnávat Německo, kde byl nacismus u moci jen 11 let, a střední Evropu, kde vládly totalitní systémy 40 let a kde statisíce lidí včetně elity národa emigrovaly nebo byly zabity? V Čechách lze dnes říct jakoukoli hloupost, aniž se proti tomu postaví akademická obec, to v Evropě nelze...
Bohužel je to tak, neboť Západ se spokojuje s formálními indikátory změn. Dívá se na to, jestli se vytvořily demokratické instituce, jak fungují volby, jak jsou přepsány ústavy... Domnívají se, že samo zavedení tržní ekonomiky a demokratických institucí stačí a že dál se to bude samo vyvíjet správným směrem. Toto pojetí u nás demonstroval Václav Klaus...
... který byl i největším nepřítelem vytvoření občanské společnosti a chtěl moc pouze pro politické strany.
Otázka je, proč se EU těmto otázkám nevěnovala víc, proč třeba řadu let vůbec nemluvila o korupčním prostředí, které je silně rozšířeno ve všech kandidátských zemích a má výrazně negativní vliv na hospodářský růst a celkovou kulturu v zemi.
Politická idea se vytratila
Co je občanská společnost?
V západním pojetí vzniká společnost na základě společenské smlouvy, v níž občané sami zřizují nad sebou státní moc, aby jim lépe garantovala jejich přirozená a občanská práva, než toho jsou schopni sami. Je důležité, aby si občané i nadále určité své zájmy, například prostřednictvím autonomních sdružení, hájili sami. A od dob Alexise de Tocquevilla (tedy od první půlky 19. století), který to zjistil na příkladu USA, nikdo nepochybuje, že kvalita demokracie je odvozena od kvality občanské společnosti. A konečně: pro vývoj demokracie jsou nejdůležitější demokratické mravy a zvyky - a ty vznikají především v prostředí občanské společnosti, a nikoli politických stran, ty musí být naopak kontrolovány. Podíváme-li se na původní projekt sjednocování Evropy, zjistíme, že to byla politická idea a k ní se vytvářely adekvátní ekonomické a sociální nástroje. Dnes, když chybí bezprostřední vojenské ohrožení, společný nepřítel, chybí i nová politická idea.
A co taková politická idea: zajistit prostor střední Evropy jako bezpečný, klidný a fungující, bez nacionálních vášní, kde bude platit právo...?
Když vypukly boje na Balkáně, doufal jsem, že EU dá znovu větší váhu politickým krokům. Oni se sice lekli, ale neoživili politické úsilí. Ani tváří v tvář neschopnosti uhájit si mír doma, v Evropě, nebyli schopni například okamžitě rozvinout společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a podepřít ji adekvátně vojensky. Její dnešní postoje vůči válce s terorismem považuji pak za ostudné.
Vraťme se ke kandidátským zemím...
Jeden z hlavních problémů je v nedostatečném zpracování minulosti. Sjed nocení Evropy žádá novou reflexi vlastní historie a vzájemných vztahů mezi státy a národy a vyvození jistých závěrů pro současné chování. Tento proces v žádné z těchto zemí nepokročil v té míře, jakou by to v integraci mělo mít. Polsko šlo nejdále, v polsko-německých vztazích se toho hodně odehrálo, Poláci se dokonce dopracovali i ke své antisemitské minulosti a zkoušejí ji nově nahlédnout. Ostatní země včetně naší republiky zaostávají. Vidíme to nejlépe na nás, jak snadno se tu oživil nacionalismus, jak snadno jsme se vrátili ke starým stereotypům a klišé jak ve vztahu k Němcům, tak Rakušanům. A - zdůrazňuji - téměř výhradně z vnitropolitických důvodů! A nejen to: my sousedům svým chováním potvrzujeme jejich stará klišé a stereotypy v pohledu na nás, místo abychom sebevědomě předváděli, že už nejsme těmi hulváty z XIX. století.
Ještě jednou bych se vrátil k sousedům: co Maďarsko a Slovensko?
V Maďarsku je to podobné jako u nás, tam je nacionalismus rovněž velice silný, a to ne jen v periferních politických uskupeních, ale i u Orbánových občanských demokratů. Tam se třeba říká, že Viktor Orbán je věčným premiérem maďarského národa, neboť jeho duši nejvíc rozumí. Navíc na území maďarského státu žije jen část národa a druhá žije v postavení menšin v okolních státech. Projevy sounáležitosti obou částí tohoto národa nelze věčně potlačovat, problém je v tom, aby měly podobu odpovídající dnešní politické kultuře v EU. A na Slovensku, protože je to stát nový, se nezměnilo téměř nic. Slovensko je ve fázi hledání takové minulosti, která by je spojila. U nás a v Maďarsku by se mohlo mnohé změnit pod tlakem EU, když nám budou stále opakovat, že s šovinistickými názory na vlastní minulost do Evropy nemůžeme a že jedinou cestou je demokratické řešení problémů.
Není hlavním problémem Maďarska i Česka, že jde o zbytkové státy, které se nacionalismu chytají v nouzi, protože jim chybí jiná státní identita?
Společný jmenovatel je v tom, že obě země svou moderní státní nezávislost získaly jakožto národní státy (ačkoli Československo nebylo čistě národním státem a Maďarsku zas chyběly miliony Maďarů). A teď najednou tyto národní státy, jež se osvobodily z komunismu a získaly zpět suverénní práva, mají vstoupit do společenství, kde tyto suverenity už neplatí nebo jen ve velmi omezené míře. V EU státy řadu znaků vnější suverenity ztrácejí, vytváří se takzvaná sdílená suverenita. A náš problém spočívá v tom, že chybí politická elita, která by veřejnost přesvědčila, že jistá část suverenit je zbytečná. Že jejich ztrátou získáme mnohem větší možnosti pro vlastní rozvoj, třeba pro mladé Čechy. Neumíme lidem říct, že takzvané národní zájmy se snáze prosazují prostřednictvím integrace. V Maďarsku se to daří lépe.
A jde skutečně o národní zájmy? Není tento pojem posunut překladem z angličtiny? Přesnější překlad National interest je asi státní zájem...
Při každé příležitosti tento etnickýsmysl zpochybňuji. Místo nacionalismu bychom měli pěstovat patriotismus, jenže to je těžší. Patriotismus může vznikat jen v občanské společnosti, tam, kde politické elity jednají v rámci vyšší než stranické racionality. Na Západě vyrůstá každé závažné politické rozhodnutí z širší intelektuální diskuse, ze společenského konsenzu. To vše tady chybí, a strany se dokonce domnívají, že nic takového ani nepotřebují, že jim stačí průzkumy veřejného mínění. Takto budeme druhořadými členy EU tak jako tak.
