Zaprvé: Mýtus o nepotopitelné lodi
Ve velkofilmu Jamese Camerona z roku 1997 vzhlédne matka Rose (neboli Kate Winsletové) k obrovské lodi a pronese: "Tak to je ta loď, o které říkají, že je nepotopitelná!" Jeden z největších mýtů okolo Titaniku tvrdí, že společnost White Star Line chvástavě spouštěla Titanic na vodu jako nepotopitelnou loď, připomněl ve svém materiálu portál BBC News. Jenže to se nikdy nestalo.
"Není pravda, že by si to tenkrát lidé mysleli," vysvětluje britský historik Richard Howells. "Je to zpětně vytvořený mýtus, který dodává příběhu atraktivitu. Mýtus o tom, jak člověk ve své donebevolající pýše postavil nepotopitelnou loď, kterou pak Bůh nechal na první plavbě klesnout ke dnu na důkaz lidské domýšlivosti."
White Star Line nikdy nevydala prohlášení, že by Titanic měl být nepotopitelný, upozorňuje BBC. "A nikdo o tom ani nespekuloval, dokud nedošlo ke katastrofě," doplňuje Howells.
Sága Titaniku OBRAZEM:čtrnáct dobových zastavení  Pozůstatky z obrovské lodi jsou dodnes ceněnovou součástí světových sbírek.  Výstavba Titaniku v docích Belfastu  Nouzové volání zachytil ruský parník Birma.  Dva záchranné čluny přivážejí přeživší katastrofy. |
Důkazem je i velmi malý počet filmového materiálu, který by vyplutí lodě zachycoval. Rok po plavbě sesterského Olympiku totiž Titanic nebyl takovou senzací, která by fascinovala celý svět. Titanic měl stejného kapitána jako Olympic, plul stejnou trasou a byl jen o málo lépe vybaven. První obří parník společnosti White Star Line prostě sebral Titaniku onen lesk senzace. Ten ho získal až svým potopením.
Zadruhé: Poslední slovo lodního orchestru
Silný motiv všech filmových Titaniků ukazuje lodní orchestr, jak hraje, zatímco se loď nezadržitelně potápí. Poslední skladbou, kterou se hrdinní muzikanti loučili se světem, měla být Nearer, My God, To Thee (Blíž k tobě, Bože můj), náboženská píseň známá z pohřbů.
Svědci potvrdili, že kapela skutečně do posledních chvil působivě hrála. Nesouhlasili však v tom, že by evakuaci pasažérů doprovázela zmíněná tklivá píseň. "Přeživší se shodují, že palubou zněl ragtime a populární šlágry té doby. Hudba měla naopak dodat vyděšeným cestujícím kuráž," vysvětluje Simon McCallum z britského archivu.
"Už se nedozvíme, jaký byl osud všech sedmi muzikantů, ale jejich čin se stal poetickým motivem. A v kombinaci s pohřební znělkou rezonuje na filmovém plátně o to víc," dodává Brit.
Zatřetí: Hrdinná smrt kapitána Smithe
Nejsou známy ani poslední minuty kapitána Edwarda J. Smithe. Do historie ale vstoupil jako statečný muž, který do posledních chvil organizoval záchranu a nakonec klesl ke dnu spolu se svěřenou lodí. Muž, který nesl plnou zodpovědnost za Titanic, jeho posádku, pasažéry a tedy i potopení a počet obětí, tak z toho vyvázl velice dobře.
Podívejte se:Sonary zmapovaly ponurý hrob Titaniku  Přední část vraku leží asi 600 metrů od zádi. Klesala relativně pomalu, zatímco záď mířila ke dnu mnohem rychleji a zaryla se do něj hlouběji. |
"Kapitán věděl, kolik je na palubě pasažérů a kolik má k dispozici míst na záchranných člunech, a přesto je nechal spouštět na vodu poloprázdné," nebere si servítky historik Paul Louden-Brown z britské Společnosti historie Titaniku.
V klidných a tichých vodách té noci navíc ani nehrozilo příliš velké nebezpečí, že se čluny převrhnou. Přesto první člun s kapacitou 65 míst dosedl na hladinu pouze se sedmadvaceti lidmi. Nikdo ani nerozkázal, aby se čluny vrátily pro ty, kdo zůstali v ledové vodě plavat.
Kapitán Smith však hlavně vůbec nevydal oficiální povel k opuštění lodi, kvůli čemuž si mnoho pasažérů vůbec neuvědomovalo vážnost situace.
Historici se shodují, že Smith v dramatických momentech Titaniku vůbec neoplýval jistotou a rozhodností. Nechal například nelogicky spouštět čluny z uzavřené promenády druhé paluby.
"Jako by byl na jiné lodi," popisuje historik John Graves. "Nejasný stav kapitánovy mysli by možná mohl objasnit fakt, že sloužil předtím i na Olympiku. Mohly se mu tak pomíchat představy obou lodí a splynout těch několik odlišností, jako je právě uzavřená promenáda Titaniku."
Začtvrté: Ničemný byznysmen
J. Bruce Ismay, prezident společnosti, která Titanic postavila, je ve filmech vykreslen jako největší zloduch celé tragédie. Nejen že údajně kvůli vidině většího zisku nutil kapitána k vyšší rychlosti, ale prý měl i zbaběle prchnout z lodi v době, kdy se na palubě nacházela spousta vyděšených žen a dětí.
Ismay neštěstí skutečně přežil. Podle svědectví však napomáhal s evakuací pasažérů do posledních chvil a záchranu našel až v posledním spuštěném člunu.
Jeho špatnou pověst přiživil zejména americký mediální magnát William Randolph Hearst, který měl s Ismayem dlouhodobé spory. V novinách ho nechal vykreslit jako zloducha, jenž dbal jen o svůj prospěch a zisk.
Hearstova média například uvedla dlouhý sloupec jmen obětí a hned vedle sloupec přeživších. Do druhého však výmluvně vepsala pouze byznysmenovo jméno.
Jeho zlodušská postava je tak další vděčný motiv do jakéhokoliv filmu o nepotopitelné lodi. Ismay se přes ostudnou pověst už nikdy nepřenesl a zemřel v ústraní jako zlomený muž.
Zapáté: Bitá třetí třída
Dalším srdceryvným motivem filmového plátna je moment, kdy posádka zamyká přístup pasažérům třetí třídy k záchranným člunům. Dává tak větší možnost bohatším cestujícím k záchraně životů. Ani tento motiv však není založen na nějakém svědectví.
Je pravda, že třetí třída lodi byla oddělena zábranami od zbylých dvou. Bylo to však plně v souladu s tehdejšími americkými zákony o imigraci. Mezi pasažéry třetí třídy se vesměs nacházeli Arméni, Číňané, Nizozemci, Italové, Rusové, Skandinávci i Syřané, kteří mířili do USA za vidinou lepšího života.
Mix chudých z celého světa s sebou do Ameriky vezl potenciální hrozbu šíření nejrůznějších nemocí. "Podle amerického imigračního práva té doby měli být pasažéři třetí třídy odděleni od ostatních až do doby přistání lodi na Manhattanu," potvrzuje historik Howells.
Prostor pro třetí třídu měl disponovat i vlastními záchrannými čluny, takže se ani při evakuaci neměli nejchudší cestující setkat se zbytkem. Nedostatek člunů se však projevil právě zde. Všichni tak museli prokličkovat bludištěm chodeb a schodišť, aby se dostali ke zbylým třídám a mohli být evakuováni. Pod zámkem je však nikdo cíleně nedržel.
Čísla obětí navíc hovoří jasně: 115 mužů z první třídy a 147 mužů ze druhé uvolnilo dobrovolně své místo na člunu ženám a dětem napříč všemi třemi třídami.
Sto let od nejslavnější námořní katastrofy nám tak spíše než lidskou domýšlivost připomíná onu obyčejnou fascinaci velkými příběhy a dojemnými motivy.
