4. Ženy jsou v islámských zemích utlačované a mají nižší postavení
„Ženy v islámu považuji za oběti (viz. hidžáb) se Stockholmským syndromem, a tudíž jejich výpovědi o islámu nemohu brát vážně. (...). Ladislav Jaroš v diskusi iDNES.cz
Tvrzení o potlačování práv žen nelze zcela označit za mýtus, jelikož je v případě mnoha islámských zemí pravdivé. I zde ale platí, že jsou v přístupu k ženám mezi jednotlivými státy obrovské rozdíly. „Dávat nějaké jednoduché soudy je zavádějící. Zcela jinak je na tom žena z horské oblasti Afghánistánu, indonéského velkoměsta nebo muslimka žijící v Londýně či Brně,“ říká Topinka.
Na jedné straně existují země jako Saúdská Arábie, kde ženy například nesmějí vycestovat ze země bez svolení manžela a až do konce června tohoto roku nemohly ani řídit auto. „Strach z toho, že by došlo ke kontaktu mužů a žen ve veřejném prostoru, je tam dokonce tak velký, že když na univerzitách vyučuje studentky muž, přenáší se lekce z vedlejší místnosti přes počítač,“ popisuje Ostřanský.
Existují ale také země jako třeba Tunisko či Turecko, kde zapojení žen do veřejného života velice pokročilo. Ženy tu najdete například i v policejních složkách. V řadě muslimských států dokonce pronikly do těch nejvyšších funkcí. Příkladem může být pákistánská premiérka Bénazír Bhuttová, která ve funkci strávila více než šest let, či třeba bangladéšské premiérky Chálida Zijáová a Šajch Hasína Vadžídová. Zatímco například Česko na svou první premiérku teprve čeká.
Málo se také ví o emancipačních a feministických hnutích muslimek. „Muslimky, které se tomu věnují, tvrdí, že diskriminační postavení muslimských žen v muslimských zemích nevyplývá z islámu, ale z jeho nepochopení,“ říká Ostřanský.
V teologické rovině jsou si totiž muž a žena v islámu svou hodnotou před Bohem rovni. Jenomže zároveň platí, že jejich práva a povinnosti nejsou totožné v rámci islámského práva. „Například svědectví ženy váží méně než svědectví muže, a stejně tak je nižší i třeba jejich dědický podíl,“ vysvětluje orientalista.
V různých muslimských zemích je však islámské právo aplikováno v rozdílné míře. Od vysoce sekularizovaných zemí, kde se udržuje jen ve zbytcích rodinného práva, až po země, které se skutečně snaží řídit islámskými předpisy i ve věcech trestního práva, jako například Írán nebo Saúdská Arábie.
S tím se pojí i často skloňované zahalování žen. „Korán jej přímo nepřikazuje, pouze vyzývá k tomu, aby obě pohlaví cudně klopila zraky a aby se ženy i muži oblékali slušně, skromně a nechovali se vyzývavě vůči okolí,“ říká Topinka. Korán tak podle něj zahalování pouze doporučuje, ale nestanoví jeho přesnou formu. Ta už je výtvorem kulturní tvořivosti a pojí se s obecným přístupem k ženám v daném státě.
Zahalování tak může být v jedné zemi či komunitě symbolem útlaku a v jiné naopak symbolem emancipace a hrdosti na svou víru. „Muslimky často poukazují na dobrovolnost zahalování. U mladé generace se pak jedná v řadě muslimských zemí o jakousi revoltu a veřejné a viditelné přihlášení se ke své příslušnosti, identitě a víře,“ dodává Topinka.
