Zaprvé: Američané právě účtují s neúspěšnou érou neokonzervativní zahraniční politiky, která na jedné straně spočívala v exaltovaném idealismu šíření demokracie a na druhé straně ve snaze potvrdit globální vojenskou hegemonii USA.
Poté, co tato maximalistická zahraniční politika selhala, neboť narazila na hranice fyzických a politických možností jejich země, si většina Američanů přeje zahraniční politiku méně ambiciózní a nákladnou, která bude lépe vyvažovat cíle s dostupnými prostředky. Zdravá dávka zahraničněpolitického realismu, proti kterému autoři dopisu brojí, je dnes v USA všeobecně pokládána za nezbytnou.
Je proto zvláštní psát americkému prezidentovi, který byl zvolen částečně díky svému dlouholetému odporu proti válce v Iráku, sentimentální dopis odvolávající se na šrámy společně utržené během irácké invaze. Středoevropané jsou určitou částí washingtonského zahraničněpolitického establishmentu paušálně pokládáni za komplice zdiskreditovaných neokonzervativců. Není to úplně spravedlivé, ale dopis takový dojem posiluje.
Zadruhé: Dopis reprodukuje zastaralý stereotypní obraz střední a východní Evropy. Autoři dopisu se dožadují zvýšené americké pozornosti za pomoci argumentu, že jde o region politicky a ekonomicky nestabilní, ve kterém se staří démoni v podobě extremismu a antisemitismu opět derou na povrch.
To je nostalgický návrat do poloviny devadesátých let. Lidé jako Václav Havel a Lech Walesa tehdy před americkým publikem poněkud účelově dramatizovali situaci v "nestabilní střední Evropě" s cílem urychlit rozšíření NATO. Nechtěně tím poskytli početným americkým odpůrcům rozšíření užitečný argument: právě proto, že je střední Evropa tak nestabilní, by se jí Spojené státy měly obloukem vyhnout a rozhodně nezvat tento konfliktní region plný agresivních nacionalistů na spořádaný alianční dvorek.
Autoři dopisu navíc svým důsledným vydělováním regionu "střední a východní Evropy" sami činí to, proti čemu chtějí bojovat – oslabují hodnotu našeho členství v NATO a EU a kredibilitu amerických bezpečnostních garancí. Jestliže v roce 2009 stále líčí své země – navzdory jejich členství v NATO a EU – jako křehké útvary na pokraji pádu do chaosu a ruské sféry vlivu, potvrzují jejich fundamentální odlišnost od "starých" členských zemí. Pokud je však něco skutečným zájmem Čechů či Maďarů, je to pravý opak – tedy odstranění stále méně relevantní nálepky "střední a východní Evropa" ve prospěch pohledu, který v souvislosti s bezpečností nečiní rozdíl mezi Maďarskem a Dánskem nebo Českem a Belgií.
Zatřetí: Způsob, jakým dopis podává ruskou hrozbu střední Evropě, jej řadí do žánru "sebenaplňujících se proroctví". Je jistě pravda, že ve střednědobém horizontu nelze vyloučit ohrožení suverenity pobaltských států ze strany Ruska, a že je proto nutné usilovat o maximální věrohodnost spojeneckých závazků v rámci NATO. Ale tvrdit, že ruská moc ve středoevropském regionu dramaticky narůstá, je přehnané. A naznačovat, že sami Středoevropané nedůvěřují aliančním garancím, pak hraje Rusku přímo do not.
Je to totiž přesně to, po čem kremelská diplomacie nejvíc touží. Nejenže taková prohlášení snižují význam našeho členství v NATO a Unii, ale představují i mezinárodní uznání toho, že je Rusko znovu globální velmocí, před kterou se Evropa třese – což je hlavním cílem ruské politiky. Tím, že přehánějí "ruskou hrozbu", západní politici a komentátoři pomáhají Putinovi a Medveděvovi demonstrovat před ruskými voliči úspěch jejich sice sebevědomé, ale na hliněných nohou postavené zahraniční politiky, a tím i legitimizovat jejich režim v době ekonomické krize.
Dopis středoevropských státníků je uzavřen sadou velmi rozumných doporučení týkajících se budoucnosti americko-středoevropských vztahů. Je proto škoda, že své poselství rozředili tak rozporuplnou omáčkou.
