My dva jim špiníme věkový průměr

Příroda je mocná čarodějka. Festivalové "manželství" prezidenta Jiřího Bartošky a programové ředitelky Evy Zaoralové trvá jen osm let, přesto už přivedli na svět asi dvanáct "stálých" a desítky "sezonních" dětí. Nejde o potomky biologické, nýbrž o mladé lidi pracující ve festivalovém týmu. "Rodina se nám utěšeně rozrůstá," libuje si Bartoška. "Na chodbě vedle našich kanceláří míval doktor Uzel poradnu pro plánované rodičovství: jako odborník pochopil, odstěhoval se a my jeho místnosti změnili na další tři dětské pokojíky."

* Kolik těch děti spolu vlastně máte?

J. B. - Ve Varech to vypadá, že celé hejno, a během roku že je pak odkládáme do pasťáku. To proto, že některé najímáme jen pro služby během festivalu, základní jádro, které s námi pracuje celoročně, tvoří asi dvanáct lidí. Když máme poradu v plném počtu na terase Thermalu, říkáme s Evou, že my dva jim špiníme věkový průměr. Jinak by se pohyboval mezi pětadvaceti a třiceti.

* Odcházejí vaše děti z domova?

E. Z. - Stává se, že odejdou, zpravidla si myslí, že za lepším, třeba do televizí. Ale je to pochopitelné, protože práce pro festival jim nedává sociální jistoty ani pevnou pracovní dobu. Proto se náš tým rekrutuje vesměs z mladých, kteří ještě nemusí živit rodinu nebo vyzvedávat děti ze školky. Tuhle práci mohou dělat opravdu jen hodně mladí - anebo zase staří jako my.

* Jak vám té drobotiny přibývalo?

J. B. - Začínali jsme jako bezdětné manželství, nicméně jsme živoucím důkazem, že plodnost může být zachována do pozdního věku. Zase čekáme nové přírůstky. Holky a kluci, kteří patří do rodiny pět šest let, se postupně nabalovali, vychovávali jsme je od krátkých kalhot, jiné jsme adoptovali jako dospělé, ti už mají vlastní miminka, takže vlastně máme i festivalová vnoučata.

* Kdo z vás na potomky křičí a kdo jim fouká bolístky?

J. B. - Občas si člověk musí děti trošku držet od těla, jako v každé rodině, aby nezvlčily, někdy vás i naštvou, ale jinak nám dělají vesměs radost. Já na ně neječím, to spíš máma...

E. Z. - To není pravda, táto, já křičím jenom na tebe!

* Co vaše děti umějí nejlépe?

J. B. - Jazyky. Počítače. A hlavně je to úplně jiná generace, na rozdíl od nás. My pořád nosíme na zadku tu skořápku čtyřiceti let komunismu, tyhle děti jsou už od toho osvobozené.

E. Z. - Někdy si říkám, že se svými jazykovými schopnostmi by se uplatnily v mnohé firmě líp. Ne že by byly u nás špatně placeny, ale tady vydrží jen člověk, který festival nebere jako výdělečný projekt a odrazový můstek ke kariéře. Zůstanou ti, které film baví, kteří poznají, že každý rok je jejich práce stejná, a přitom znovu jiná. A my zase za ty roky už víme, kolik na ně můžeme naložit, co jim svěřit a nač se plně spolehnout.

* Nepochytily děti od tatínka neuctivý, drsnější slovník?

E. Z. - Ten jsem pochytila spíš já, doma si musím dávat pozor, abych nekazila vlastní vnuky.

J. B. - Ty jsi holt z nóbl rodiny, můj děda byl dřevorubec. Ale festivalové děti mé silné výrazy nepřejímají, aspoň ne ve styku s námi. Jenže znáte to, děti se rády ukazují z té lepší stránky. Nerad bych slyšel, co si o nás povídají, když u toho nejsme.

* Drží vaše děti pospolu opravdu jako sourozenci v rodině?

E. Z. - Ale ano, pokud víme. Vodí si sem psy, koukají se na hokej a na festivalové znělky, pořádají společné oslavy, občas mezi nimi propukají i lásky...

J. B. - O tom já radši nechci nic vědět. Sexuální výchova je věcí matky.

E. Z. - No jistě, a tatínek je ten dobrák, co přimhouří oči.