Egyptská armáda se spolu s policií pokouší uklidnit demonstranty před ministerstvem vnitra.

Egyptská armáda se spolu s policií pokouší uklidnit demonstranty před ministerstvem vnitra. | foto: AP

Může se Egypt stát skutečnou demokracií? Odpověď teprve přinese čas

  • 7
Americký profesor politických věd Michael Mandelbaum v následujícím textu vypočítává, jaká je vůbec startovní pozice Egypta po odstoupení prezidenta Husního Mubáraka, zda tato země má šanci být demokratickou zemí a co může být na cestě k tomu vážnou překážkou.

Rezignace Husního Mubáraka na post egyptského prezidenta představuje začátek významného stadia přechodu země k novému politickému systému. Dospěje však nakonec tato politická transformace k demokracii? S jistotou to vědět nemůžeme, ale na základě dějin demokratického vládnutí a zkušeností jiných zemí – což je téma mé knihy Dobré jméno demokracie: Vzestup a rizika světově nejoblíbenější formy vlády – dokážeme na cestě Egypta k budování politické demokracie rozeznat překážky, před nimiž země stojí, jakož i výhody, jimž se těší.

Představitelé Muslimského bratrstva Essam el-Erian (uprostřed vpravo) a Saad el-Katatní (uprostřed vlevo) ne protivládní demonstraci v Káhiře (30. ledna 2011)

Nebezpečí Muslimského bratrstva

Snaha porozumět demokratickým vyhlídkám té či oné země musí vždy vycházet z definice demokracie, která je hybridní formou vlády, směsí dvou odlišných politických tradicí. První je suverenita či vláda lidu, která se uplatňuje prostřednictvím voleb. Druhou, starší a neméně významnou, je volnost – čili svoboda.

Svoboda existuje ve třech podobách: politická svoboda, která má formu individuálních práv svobody projevu a sdružování, náboženská svoboda, z níž plyne svoboda konfese pro všechny víry, a ekonomická svoboda, která se materializuje právem vlastnit majetek.

Volby bez svobody nezakládají pravou demokracii a právě tady Egypt čelí vážné výzvě: jeho nejlépe organizované uskupení, Muslimské bratrstvo, odmítá náboženskou svobodu a práva jednotlivce, zejména práva žen. Odnož Bratrstva, palestinské hnutí Hamás, nastolila v pásmu Gazy brutální, netolerantní diktaturu.

Za stavu chaosu, jemuž by Egypt mohl čelit, kontrolu nad vládou často získá nejlépe organizované a nejbezohlednější uskupení. Právě takový byl osud Ruska po tamní revoluci roku 1917, která k moci vynesla Leninovy bolševiky a zemi odsoudila k 75 rokům totalitní vlády. Podobným způsobem by v Egyptě mohlo uchvátit moc Muslimské bratrstvo a zavést mnohem represivnější režim, než jaký kdy byl ten Mubárakův.

Návštěvníci si v Kyjevě prohlížejí výstavu o Leninovi

Země svázaná kmotrovstvím

I když se Egypt vyhne nadvládě náboženských extremistů, dvoudílná anatomie demokracie svižný a hladký vývoj směrem k demokratickému systému komplikuje. Uspořádat volby je relativně snadné, kdežto zavést a udržet svobodu už je těžší, neboť to vyžaduje instituce – kupříkladu právní systém s nezávislými soudy –, které Egyptu schází a jejichž budování trvá roky.

V jiných zemích, které se staly demokraciemi, často instituce a postupy svobody vzešly z fungování volnotržního hospodářství. Obchodování tříbí zvyklosti důvěry a spolupráce, na nichž stabilní demokracie závisí. Není náhodou, že v mnoha zemích Latinské Ameriky a Asie ve druhé půli dvacátého století demokratické politice předcházela právě volnotržní ekonomika.

I v tomto je Egypt v nevýhodě. Jeho ekonomika je jistou odrůdou kmotrovského kapitalismu, v němž úspěch závisí na politických konexích podnikatele, nikoli na meritokratické soutěži na volném trhu, z níž vyrůstá svoboda.

Kde vezmou nápodobu?

Egypt postihuje ještě další politický handicap: jde o arabskou zemi a žádná arabská demokracie neexistuje. To má svou váhu, jelikož země, stejně jako jednotlivci, mají sklon napodobovat ostatní, jimž se podobají a k nimž vzhlížejí. Po svržení komunismu v roce 1989 národy střední Evropy tíhly k demokracii, protože právě tato forma vlády převažovala v zemích západní Evropy, s níž se silně ztotožňovali. Egypt žádný takový demokratický model nemá.

Jiří Dienstbier stříhá v prosinci 1989 železnou oponu na rakouských hranicích

Egypt má ovšem lepší předpoklady stát se demokracií než jiné arabské země, poněvadž překážky na cestě k demokracii jsou v Egyptě menší než jinde v arabském světě. Ostatní arabské státy – například Irák, Sýrie a Libanon – jsou ostře rozštěpené podél kmenových, etnických a náboženských linií. V rozdělených společnostech často nejmocnější skupina postrádá ochotu dělit se s ostatními o moc, což vede k diktatuře. Egypt je naproti tomu poměrně homogenní. Jedinou početnější menšinou jsou křesťané, kteří tvoří asi deset procent populace.

Kolik je tam demokratů?

Ropa, v arabských zemích Perského zálivu hojná, hraje také v neprospěch demokracie, neboť se pro vládce stává pobídkou, aby si moc udrželi napořád. Zisky z ropy jim dávají možnost uplácet obyvatelstvo, aby zůstalo politicky pasivní, a současně bránit vzniku takového volnotržního systému, z něhož se rodí demokracie. Egypt má, naštěstí pro jeho demokratické vyhlídky, jen velmi skrovné zásoby zemního plynu a ropy.

Skutečnost, že rozsáhlé protestní hnutí, které se znenadání objevilo, bylo doposud nenásilné, je pro budování demokracie také přínosem. Když vláda padne násilím, nový režim obvykle nevládne demokratickými postupy, ale silou, i kdyby jen proto, aby si od těla udržel ty, které porazil.

Těžba ropy.

Demokracie jako meta má v Egyptě ještě jedno plus, nedůležitější ze všech. Demokracie potřebuje demokraty – občany přesvědčené o hodnotě svobody a suverenity lidu a odhodlané prosadit je a ochraňovat. Politické smýšlení mnoha set tisíc lidí, kteří se v uplynulých třech týdnech shromažďovali na káhirském náměstí Tahrír, nenechává nikoho na pochybách, že demokracii chtějí a že jsou ochotni o ni usilovat, a dokonce jí něco obětovat. Zda jsou dost početní, vynalézaví, trpěliví, moudří a stateční – a zda jim bude dostatečně přát štěstí –, aby demokracie dosáhli, to je otázka, na niž může odpovědět jedině egyptský lid.

Michael Mandelbaum je profesorem americké zahraniční politiky na Škole pokročilých mezinárodních studií (SAIS) Univerzity Johnse Hopkinse ve Washingtonu a autorem knihy Democracy’s Good Name (Dobré jméno demokracie) s podtitulem Vzestup a rizika světově nejoblíbenější formy vlády.

Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulek jsou redakční.


Video