V relativně rychlém sledu a ve správném pořadí máme díky nakladatelství Prostor přeložena dvě na sebe volně navazující díla existencialistického myslitele Jeana Améryho - vloni zde vyšla jeho kniha O stárnutí - Revolta a rezignace, nyní práce Vztáhnout na sebe ruku - Rozprava o dobrovolné smrti. V originále první z titulů autor publikoval v roce 1968, druhý o osm let později. Asi nebylo v Evropě druhé poloviny minulého století člověka, který by s perem v ruce uvažoval o procesu stárnutí a možnosti sejít se světa vlastní rukou důsledněji než právě Jean Améry.
V knize O stárnutí Améry výslovně upozorňoval, že nejde o teoretické pojednání, nýbrž o příspěvek, jenž by nemohl vzniknout bez sebepozorování, bez osobní zkušenosti. Jiná věc je, že v textu citoval řadu autorů, zkrátka do úvah neokázale prosakovala jeho nemalá vzdělanost.
To všechno platí i o Vztáhnout na sebe ruku. "Snažil jsem se pozorovat dobrovolnou smrt ne zvenku, ne ze světa žijících nebo přeživších, ale z nitra těch, o nichž mluvím jako o sebevrazích (suicidantech), nebo o těch, kteří se k sebevraždě chystají (suicidérech)."
O knizeJean Améry: Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti. Přeložila a doslov napsala Daniela Petříčková. Prostor, Praha 2010, 192 stran, doporučená cena 280 korun. |
Jean Améry odmítal jak zobecňující psychologizování, tak pozitivistický sběr dat. Jako ten, kdo zažil hrozné věci (byl vězněm koncentračních táborů, podstoupil mučení), kladl důraz na individuální prožitky. Jedinec u něj stál proti společnosti v tom smyslu, že společnost si jedince vždy nějak nárokuje; Améry tento vnější nárok zásadně neuznával. Jestliže člověk se rodí a zejména umírá vždy osamocen (je na to v poslední instanci přece sám), pak také patří sám sobě a může rozhodnout o sobě. Sebevrah by neměl mít stigma nedostatečnosti či vyšinutosti - tím spíš, že otázka normality je vždy věcí společenské dohody, jejíž obsah se proměňuje v čase.
Můžete pochopitelně namítnout, že Améryho psychika byla hluboce poškozená, že jeho nevolnost ze života, potažmo text je projevem setrvale depresivního rozpoložení, které by bývalo stálo za to o léčit. Viz třeba tato citace: "Fenomenální skutečnosti se pramálo starají o logiku. Život - zde chápán jako ,bytí‘ stejně jako ex-sistere - je břemeno. Nastupující den je stísňující tíže. Tíží je vlastní tělo, které nás sice nese, které ale také musíme nést - nikdy jsem nechápal, jak to mohou tlustí lidé sami se sebou vydržet. Břemenem je práce, obtížný je volný čas. Mít byt s nábytkem je tíživé. Musíme vydržet a snášet hluk z ulice a lidské hlasy - jak chytrá je každodenní řeč. V erekci je penis těžký, když visí, je ještě těžší. I ta nejněžnější ňadra je nutné s sebou stále nosit. K tomu se na nás neustále řítí čtyři k sobě se blížící stěny."
Nadto z té knihy-rozpravy vane samota, kterou žádný (existencialistický) román snad ani nemůže obsahovat už proto, že Améryho text je především samomluvou, neobsahuje jedinou zmínku o někom žijícím a blízkém, pisatel nezmiňuje žádný kontakt, natož útěšný, s druhou žijící osobou.
Zkusme to však obrátit: Co když člověk typu Améryho, navíc posedlý formulováním, může poukázat na "prapůvodní po skutečnosti existence", na jejichž maskování a potlačování si civilizace nachází stále sofistikovanější prostředky? Nejsme od améryovských náhledů druhými i sami sebou raději odháněni, abychom zůstali použitelní a trochu si "to tady" užili?
Ačkoliv autorovo existencialistické založení je nesporné a vymezování se vůči Jeanovi-Paulu Sartrovi v obou zde zmíněných knihách zřetelné, Jean Améry byl myslitelem neodvislým. A naprosto neideologickým. Jeho publikace O stárnutí a Vztáhnout na sebe ruku nestárnou a žijí! Tyto prožité a "protělesněné" práce totiž vybízejí k niterné a bolestné konfrontaci a člověk k nim, když už se odhodlá vzít je do ruky, přistupuje natolik vážně, nakolik bere vážně své tělo a svoji existenci, přičemž stále silnější uvědomování si těla, jeho "fungování", patří k našemu civilizačnímu vývoji.
