Prý jste se jako mladík "k smrti styděl“. Změnilo se to s úspěchem?
Změnilo se to s věkem. Zlom přišel, když mi bylo kolem třiceti a přednášel jsem před studenty. Předtím jsem ze sebe na veřejnosti nedokázal vypravit ani slovo.
Studoval jste na Kolumbijské univerzitě v bouřlivém konci šedesátých let. Patřil jste mezi radikální studenty?
Sympatizoval jsem se studentským hnutím, účastnil se ho a byl zatčen; i mě strhla nenávist vůči vládě, k válce ve Vietnamu a k rasismu v USA. Ale nikdy jsem nevěřil, že budeme dělat revoluci - ta samozřejmě nebyla možná. Bohužel se mnoho skvělých studentů nechalo zlákat myšlenkou, že americké občany vyburcují a svrhnou vládu. Nezní to dneska legračně?
Byl to čas nadějí, iluzí a touhy po změně...
A také čas třeštění. Pro mladého amerického muže byla samozřejmě určující válka ve Vietnamu. Jedni ji podporovali, druzí proti ní bojovali. Visela nad námi hrozba a v okamžiku, kdy jsme opustili univerzitu, dostali jsme se do spárů armády. Zdálo se, že existují jen dvě možnosti: jít do vězení, anebo utéct ze země. Pokud se takhle váš ocitl v troskách, pravděpodobně nebudete tak racionální, jako kdybyste před sebou viděli budoucnost.
A jaké jsou vaše naděje na začátku jedenadvacátého století?
Doufám, že svět bude lepší. Nikdy jsem neměl tak intenzivní pocit, že lidé dokážou být tak hloupí. Že nenávist a chamtivost přebijí velkorysost a soucit. Nadále vedeme války a ubližujeme si navzájem. Ale měli bychom s tím bojovat a doufat v lepší. Proč jinak ráno vstávat z postele? Věřím, že v Americe teď republikány vyženou z úřadů, že Barack Obama vyhraje a věci se začnou měnit. V posledních sedmi letech jsme hodně ztratili a zradili sami sebe - jako by se celá země zbláznila.
Ale váš nedávný román Brooklynské panoptikum, jenž k téhle tématice nemá daleko, není takhle útočný... Je to spíš komedie.
O téhle knize jsem přemýšlel mnoho let, byl to, tuším, režisér Billy Wilder, jenž řekl: "Pokud se cítíte báječně, je čas na tragédii. Ale pokud je vám mizerně, dejte se do komedie.“ A mně je teď hodně mizerně. V téhle knize píšu i o volbách v roce 2000... a posledním dnem románu je 11. září 2001. Brooklynské panoptikum vychází z podobného pocitu jako můj film Kouř - mezi tímhle scénářem a tímhle románem existuje vnitřní spřízněnost. Oba pojednávají o přátelství, o všednodenních radostech a obyčejných lidech. O tom, jak Newyorčané vytvářejí rodiny, i když nejsou příbuzní. Potřeboval jsem se upamatovat, že existuje něco jiného než realita, v které právě jsme.
Je New York pro spisovatele ideální dějiště?
Je to místo, kde rád žiju, které znám a o němž často přemýšlím. Liší se od všech dalších měst, patří celému světu - čtyřicet procent Newyorčanů se narodilo v jiné zemi. Není to ohromující?! V tomhle kvasícím prostoru žijí všichni a zázrak je, že New York většinou funguje. Zločiny se dějí, ale většinou se tu lidé snaží vzájemně vycházet.
Změnil se New York po 11. září 2001?
Ano, i ne. Po těch útocích se mezi lidmi vzedmula obrovská solidarita, jako bychom společně prožili rodinnou tragédii. Jako když vám rodiče zahynou při automobilovém neštěstí, a zdá se to být konec světa. Jenže to konec není. Byl to temný strašný den, v němž tolik lidí zemřelo tak nečekaně, ale nakonec stejně musíme do práce, děti do školy, život pokračuje. Cítím, že se New York zase stává tím, čím vždy byl: živým, intenzivním městem. Dokud jste tady, žijete, a to je myslím dnešní New York.
V ten den jste byl doma?
Ano, byl jsem v Brooklynu a z domu jsme měli vyhlídku na věže World Trade Centra. Přímo z oken jsme viděli, co se stalo. A ještě ten den - a pak i tři dny po něm - se zvedal vítr a všechen ten prach hnal směrem na Brooklyn. Lidé chodili s maskami a rouškami. Byl to ten nejhorší pach na světě: kusy kovu, plastu a lidských těl, vše smícháno do černého smogu padajícího na město.
Zmínil jste snímek Smoke. Svou filmovou kariéru jste před deseti lety prohlásil za skončenou. Jak si tedy vysvětlit, že jste do Prahy přijel představit svůj autorský film Vnitřní život Martina Frosta?
Asi už nikdy nebudu nic předpovídat (smích). Film jsme točili předloni, pak jsem musel pracovat na DVD. Teď je vše hotové, a jsem rád, že jsem se do toho pustil. Je to film se čtyřmi herci a třemi dějišti, natočený takřka z ničeho. Vypráví o muži, který píše příběh o muži, který píše příběh o muži píšícím příběh... Ale nevím, zda ještě někdy něco natočím, filmový byznys je čím dál tvrdší. Kdybych nemusel tolik bojovat o peníze, možná bych to zkusil znovu. Žádný nápad teď však nemám, sedím ve svém pokoji, píšu a je mi dobře.
Jste považován za jednoho z nejevropštějších amerických autorů. Odkud pramení ty evropské reflexe?
No, lepí na mě různé nálepky, ale nevím, co znamenají, neuvažuji v těchto pojmech. Jsem Američan, píšu anglicky, všechny mé knihy se odehrávají v Americe.
Možná to souvisí s existenciální tématy vašich děl a pobytem ve Francii.
Tam jsem byl počátkem sedmdesátých let s tím , že tam zůstanu rok - a setrval tři a půl roku. Věděl jsem, že chci být spisovatelem, a když jsem se vracel, už jsem spisovatelem byl. Tvrdě jsem na tom pracoval; nějak jsem věděl, co se svým životem chci udělat.
Začínal jste s psaním poezie. Co způsobilo obrat k próze?
Vlastně jsem dělal obojí současně, ale má próza se mi nelíbila a nevydával jsem ji. Trvalo mi roky, než jsem se naučil, jak psát román, jak kontrolovat prózu, jak najít vnitřní rovnováhu. Poezie je kratší, deset, dvacet řádek, které vždycky nějak dotáhnete. Zatímco próza se mi rozutíkávala.
Nemáte rád nálepky - OK. Nicméně holým faktem je, že vaše kořeny jsou evropské. Máte na starém kontinentě ještě nějaké příbuzné?
Rodina mého otce pocházela z oblasti dnešní Ukrajiny, žila ve městě Stanislav (dnešní Ivano-Frankivsk, pozn. red.). Myslím, že to bylo roku 1943, kdy tam nacisté povraždili všechny Židy. Ale moji prarodiče tomu unikli, do Ameriky přijeli už někdy kolem roku 1905. Na Ukrajině zůstalo pouze několik příbuzných. Ti byli pak zabiti, jen jeden muž se zachránil. Pamatuju si ho z dětství, z rodinných oslav - prudce elegantní muž s cigaretou. Zlikvidovali mu celou rodinu, manželku, dcery. Před válkou byl právníkem a jedinou práci, kterou dostal ve Státech, byl prodavač knoflíků. Elegantní prodavač knoflíků.
Jak vnímáte své židovství?
Definuju se jako Žid, protože jím jsem. Ale o náboženství, jakékoli, se nezajímám. Spíše mě poutá židovská historie, filozofie judaismu, která se zábavným způsobem blíží ideálům americké demokracie. Judaismus totiž vyzývá k univerzální spravedlnosti, nejen pro Židy, pro kohokoli. Dokonce i myšlenka sabatu, šest dní práce a jednoho dne volna, je revoluční; pracovat nemuseli ani otroci. Nádherné myšlenky, které změnily svět. Má žena je křesťanka, takže srovnávám. Křesťané mají pravidlo: čiň druhým stejně, jak bys chtěl, aby oni činili tobě. Když o tom přemýšlím, vyžaduje to povahu skutečného světce. Judaismus to říká nepatrně jinak - nečiň druhým to, co nechceš, aby činili tobě. Je to myslím mnohem lidštější.
Psaní je, řekl jste někde, dlouhá, temná cesta. Jak byste popsal tu temnotu?
Pokud psaní berete vážně, musíte jít do sebe způsobem, který často není příjemný ani pohodlný. Musíte najít část sebe, která je možná špatná, a tak trpíte. Ale psaní je zároveň nádherné, nedělal bych to, kdybych je neměl rád. A čím jsem starší, tím je mám raději. Je mi dokonce lépe, když s psaním zápasím. Přestože za celý den ničeho nedosáhnu, vstávám od stolu s pocitem, že jsem tomu dal vše, co jsem mohl. Možná že takhle žít je lepší, než dělat něco méně vysilujícího, avšak nedávat tomu vše. Což praktikuje většina lidí - mají práci, která je nebaví a tíhnou k lenivosti. Ale spisovatel líný být nemůže.
Stále píšete psacím perem?
Pořád. Všechno píšu v ruce a pak to přepisuju na stařičkém stroji. Počítač jsem použil jen jednou, když jsem psal scénář podle svého posledního románu - a nenáviděl jsem ten computer: protiví se mi způsob těch uhlazených úhozů a to, jaké jsou klávesy na dotek. Vlastně jsem si přitom zranil ruku. Mám rád, když mohu do psacího stroje mlátit, pocítit odpor kláves, potrápit svaly a pěstovat si silnou ruku. Nedokážu psát bez svého pera, nedokážu přemýšlet, aniž bych ho takhle nedržel v ruce. Mám svůj systém - často se říká, proč měnit věci, když slouží.
Můj americký kamarád, výtvarník, byl mým psacím strojem tak okouzlen, že ho začal v nejrůznějších podobách malovat. Vzniklo snad dvě stě ilustrací, z nichž každá je jiná - můj psací stroj má osobnost, mění se obraz za obrazem. Kamarád chtěl své dílo vystavit, a poprosil mě, zda bych k tomu něco nenapsal. Tak vznikl příběh o psacím stroji.
Jak začíná a končí?
Když jsem žil ve Francii, měl jsem takový krásný miniaturní psací stroj, tu nejlehčí a nejpřenosnější mašinu, kterou si dokážete představit. Ale když jsem se vracel letadlem do Států, nenapadlo mě nic chytřejšího, než ho přibalit do svého kufru. Když jsem ten kufr pak otevřel, můj ubohý stroj byl naprosto mrtvý, všechno se zničilo a nešlo to spravit. O pár dní později jsem večeřel se svým známým z univerzity a vyprávěl mu jímavý příběh o svém psacím stroji. On měl stroj nový, ale také jeden starý, Olympii, západoněmecké výroby, kterou dostal ve svých patnácti letech, kolem roku 1962. Koupil jsem ji za čtyřicet dolarů a vše, co jsem od té doby napsal, vzniklo na ní. Dokážete si to představit? Třicet čtyři let! Jsme spolu sezdáni déle, než s mojí manželkou.
Nejednu z próz jste postavil na detektivním půdorysu. Co vás na tomto žánru, někdy označovaném za "nízký“, láká?
Detektivky nečtu čtyřicet let, ale jednu dobu jsem jim propadl - když jsem psal poezii. Přečetl jsem jich tolik, že jsem je pak nemohl vystát. Záhady mohou být zajímavé, i když jsem vlastně nikdy nenapsal skutečnou detektivku - používám žánru, abych se dostal někam jinam. Detektivka dává odpovědi, já samé otázky, vše je dvojznačné. I Don Quijote, jedna z mých nejoblíbenějších knih, používá nízké formy, rytířských romancí, avšak ve výsledku je promění. Myslím, že detektivky používám podobně - jako most k něčemu dalšímu.
Klíčovou roli má ve vašich románech náhoda. Zažil jste někdy osudovou náhodu?
Mívám pocit, že Auster bývá považován za synonymum náhody. Tenhle aspekt se v mých knihách přeceňuje. Nepředvídatelné je s námi všemi neustále - na schodech uklouznete, zlomíte si nohu a budete do konce života kulhat. Hamlet si myslí, že jeho otec byl zavražděn, drama začíná. Všechny příběhy určuje náhoda - něco je musí rozhýbat, něco se musí stát. Ať už se to týká vašeho okolí - váš otec je zastřelen, anebo vás - potkáte nejkrásnější ženu na světě, a budete ji stíhat po zbytek života. To jsou příběhy, ale také život.
Vaše autobiografická knížka Vynález samoty pojednává o životě a smrti vašeho velmi uzavřeného otce. Dokázal jste se mu lidsky nakonec přece jen přiblížit?
Byl to složitý vztah... Většinu svého života byl mimořádně odtažitý, což jak se později ukázalo, mělo velmi dobré důvody. Měl strašlivé dětství. (Austerova babička zastřelila roku 1919 jeho dědečka při potyčce v kuchyni, vraždě byl přítomen jejich malý syn Sam, Austerův otec - pozn. red.). Ne že bych jej neměl rád, a on neměl rád mě. Měli jsme se hodně rádi a jak jsem dospíval, začínali jsme si i dost rozumět. Když jsem se narodil, nebyl to již úplně mladý otec, nýbrž pětatřicátník - a najednou tu měl docela zvláštního syna... Ale jak šel čas, akceptoval to a kdyby žil déle, asi bychom se ještě více sblížili. To se bohužel nestalo, zemřel v pouhých šestašedesáti.
Mluvili jste spolu o vraždě, jíž byl otec svědkem coby dítě?
To bylo nemožné. Tajemství jsou tajemství a pokud je někdo nechce sdílet, nemůžete říct: Podívej, znám odpověď. Nebyl to strach - spíš jsem cítil, že nemám právo; sotva by z toho vzešlo něco dobrého. Vědělo se to i v širší rodině, přesto o tom nikdo nikdy nemluvil. Přestavte si tu náhodu, když moje sestřenice letěla na dovolenou do Evropy a dostala místo vedle muže, který žil ve stejném městě, kde dříve žil můj otec s rodinou. Takhle jsme zjistili pravdu o dědečkově smrti!
Píšete, že váš otec byl téměř neviditelný, vaše sestra nervově labilní. Takže ani vy jste asi neměl zrovna lehké dětství...
Má sestra je stále hodně nemocná, nikdy se to úplně nezlepšilo. Dokonalé dětství pro spisovatele!
. Paul Benjamin Auster (1947)Narodil se v Newarku židovským rodičům polského původu. Studoval historii na Kolumbijské univerzitě. Poté odjel na více než tři roky do Francie; překládal francouzskou poezii - a poezii také sám psal. Jeho první prózou se stal Vynález samoty, autobiografická kniha o Austerově otci. Plejáda překladů Austerových děl do češtiny byla zahájena roku 1998, vydáním románu Za pokus nic nedáte (originál 1990). Následovaly zde tituly Vynález samoty (2000, orig. 1982), Newyorská trilogie (2000, orig. 1987), Mr. Vertigo (2001, orig. 1994), Leviatan (2002, orig. 1992), Kniha iluzí (2005, orig. 2002) a Brooklynské panoptikum (2007, orig. 2005). Kromě prvního ze jmenovaných titulů všechny další překlady publikovalo nakladatelství Prostor. |
