Egyptský prezident Mohammad Mursí při sobotních jednáních (8. prosince 2012)

Egyptský prezident Mohammad Mursí při sobotních jednáních (8. prosince 2012) | foto: AP

Mursí - egyptský demokratický diktátor? Není to tak žhavé

  • 2
Následující text na první pohled již není aktuální: egyptský prezident Muhammad Mursí v sobotu zrušil dekret, jímž si 22. listopadu přisvojil mimořádné pravomoci. Anulovaný dekret Mursí nahradil novým výnosem, v němž již sporná ustanovení nejsou, ale který nadále chrání „ústavní prohlášení“ prezidenta před soudním přezkoumáním. Autor příspěvku ovšem ukazuje, že věci nejsou tak černobílé, jak se možná z letmo vnímaných zpráv o Egyptě jeví.

Muhammad Mursí, historicky první civilní volený prezident Egypta, si nedávno udělil rozsáhlé přechodné pravomoci, aby podle svých slov dosáhl cílů revoluce, která svrhla diktaturu Husního Mubáraka. Dekrety ale vyvolaly silný odpor mnoha revolučních sil, jež ke svržení Mubáraka (jakož i jemu věrných sil) přispěly, a na káhirském náměstí Tahrír znovu propukly protesty.
     Mursí se tak ocitl v prapodivné situaci, kdy své rozhodnutí musí obhajovat před demonstranty, a přitom s nimi má společný cíl. „Sdílím s vámi sen o ústavě pro všechny Egypťany, se třemi oddělenými mocemi: výkonnou, zákonodárnou a soudní,“ řekl svým odpůrcům. „Postavím se každému, kdo chce Egypťany o tuto příležitost připravit.“ Byl tedy Mursího „samopuč“ nutný k dosažení nesporně demokratických cílů revoluce?

Graffitti znázorňující Muhammada Mursího na venkovní zdi prezidentského paláce v Káhiře (8. prosince 2012)

Nová ústavní deklarace, zákon na ochranu revoluce a čerstvé prezidentské dekrety, mají několik cílů:

- odvolat státního prokurátora, který přesluhuje z Mubárakovy éry a nedokázal obžalovat desítky činovníků tehdejšího režimu, obviněných z korupce a/nebo zneužití pravomoci;
- ochránit zbývající volené a nepřímo volené instituce (ve všech mají většinu islamisté) před rozpuštěním z rozhodnutí ústavních soudců (většinou přesluhujících z Mubárakovy éry);
- vyvolat obnovu soudních procesů s generály Mubárakových bezpečnostních sil;
- odškodnit oběti represí během revoluce a po ní a poskytnout jim penze.

Přestože většina Egypťanů Mursího cíle nejspíš podporuje, dramatické rozšíření prezidentských pravomocí ve snaze dosáhnout těchto cílů zašlo podle mnohých příliš daleko. Vzhledem k extrémní polarizaci a nedůvěře mezi islamistickými a sekulárními silami v Egyptě měl Mursí protesty očekávat. Vždyť podezřívavost vůči mocným byla jednou z hybných sil revoluce. Další věcí je přístup založený na „hře s nulovým součtem“: každý Mursího úspěch si jeho odpůrci vykládají jako svůj neúspěch.

Opoziční demonstranti v Egyptě na cestě k prezidentskému paláci. Nelíbil se jim čtvrteční projev prezidenta Muhammada Mursího.

Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet

Síly vystupující proti Mursímu jsou ideologicky a politicky ostře rozdělené. Laureát Nobelovy ceny a liberální reformátor Muhammad al-Baradaj nemá mnoho společného s Ahmadem al-Zindem, předsedou Klubu soudců a Mubárakovým loajalistou. Síly namířené proti Mursímu, jež podporovaly revoluci, však mají za to, že cena za pročištění justice je příliš vysoká, a tvrdí, že ústavní deklarace povede k diktatuře.

Deklarace chrání prezidentské dekrety před soudním přezkumem (byť si Mursí vyhradil, že se vztahuje pouze k otázkám „suverenity“, a zdůraznil její přechodnou povahu). Rovněž prezidentovi jako za výjimečného stavu udílí pravomoc bojovat proti vágním hrozbám, například takovým, které „ohrozí život národa“. Tato ustanovení budou anulována, jedině bude-li 15. prosince ve všelidovém referendu schválen návrh nové ústavy.

Demokratické principy ovšem nedodržují ani opoziční frakce. Část těchto sil, složených povětšinou z voličsky neúspěšných skupin a ze zbytků Mubárakova režimu, se snaží Mursího nejen donutit k ústupu od dekretu, ale svrhnout. Baradaj například „očekává“, že armáda splní svou národní povinnost a zasáhne, „pokud se situace zvrtne“ – sotva přesvědčivý demokratický postoj, vzhledem k historii vlivu armády.

Příznivci prezidenta Mursího uspořádali obří demonstraci. Chlapec na snímku drží plakát s portrétem prezidenta, na kterém je napsáno: Podporujeme váš boj s korupcí.

Mursího dekrety egyptskou politiku nepochybně dále polarizovaly. Nejhorším scénářem jsou pouliční potyčky Mursího radikálních zastánců a odpůrců. V dějinách takové střety často vyvolaly občanskou válku (například ve Španělsku roku 1936 či v Tádžikistánu roku 1992) nebo brutální vojenský puč (například v Indonésii roku 1965 a v Turecku roku 1980).

Napínán dilematem

Z pohledu Mursího a jeho přívrženců bylo nezbytné zbavit vlivu ústavní soudce, jejichž červnové rozhodnutí rozpustilo první po revoluci svobodně zvolené lidové shromáždění (dolní komoru parlamentu). Podle Mursího tábora se zpolitizovaný ústavní soud chystal rozpustit poradní radu (horní komoru) a ústavní shromáždění, jak někteří jeho soudci veřejně naznačili. Odvolaný státní prokurátor zase nedokázal předložit solidní důkazy proti velitelům a funkcionářům Mubárakových bezpečnostních sil, obviněných ze zabíjení demonstrantů, což téměř u všech vedlo ke zproštění viny.

Coby prezident zvolený pouhou 51,7% většinou musí být Mursí vnímavý vůči požadavkům svých příznivců, zejména islamistů a revolucionářů, kteří se stali obětí bezpečnostních sil. Podle mnoha revolucionářů ale existovaly jiné způsoby jak odvolat poskvrněného prokurátora a očistit justici. Nový zákon, který by upravil fungování soudnictví, je kupříkladu požadavkem revoluce už od prvních týdnů.

Mursího dilematem bylo, že ústavní soud by takový zákon mohl zrušit, takže snažení by vyšlo naprázdno. Ustoupil už dvakrát: poprvé v červenci 2012, když se pod tlakem Nejvyšší rady ozbrojených sil vzdal svého úsilí o obnovení funkčnosti voleného parlamentu, a podruhé, když se chtěl zbavit státního prokurátora tím, že jej jmenoval egyptským velvyslancem při Svatém stolci.

Památník lidem, kteří zemřeli během protestů proti Mubarakovi v Káhiře (30. listopadu 2012)

Politická cena je vysoká

Mursího „ústavní deklarace“ byla rozhodným krokem k prolomení patu – třebaže krokem nedemokratickým a polarizujícím, za nějž platí vysokou politickou cenu. A přestože takovéto dekrety vedly v mnoha zemích k diktaturám, nikoli demokraciím, žádná z nich neměla zpolitizovaný soudní orgán, který by vystupoval jako bořitel demokratizačního procesu.

Po téměř dvou letech od začátku revoluce nebyly dosud žádným smysluplným způsobem reformovány egyptské bezpečnostní síly. Mursí, usilující o vypuzení prokurátora, se teď bude muset vyvarovat otevírání další fronty s generály bezpečnostních sil z Mubárakovy éry, jež bude potřebovat, aby chránili státní instituce a udržovali určitou minimální úroveň veřejné bezpečnosti.

Jako vítěz z této krize může vyjít zřejmě jedině bezpečnostní sektor. Bude zajišťovat vládu práva, ale jen za určitou cenu. Ta se promítne do ústavy, jakož i do nepsaných pravidel nové egyptské politiky. To představuje mnohem vážnější a trvalejší ohrožení egyptské demokratizace než Mursího přechodné dekrety.

Protesty Mursího odpůrců v Káhiře (23. listopadu 2012)

Omar Ašúr je vedoucím postgraduálního studijního programu zaměřeného na Střední východ na Institutu arabských a islámských studií Exeterské univerzity a hostujícím badatelem Brookingsova centra v Dauhá. Je autorem knih The De-Radicalization of Jihadists: Transforming Armed Islamist Movements (Deradikalizace džihádistů: Transformace ozbrojených islámských hnutí) a From Good Cop to Bad Cop: The Challenge of Security Sector Reform in Egypt (Od hodného ke zlému policajtovi: Náročný úkol reformovat bezpečnostní sektor v Egyptě).

Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Video