Munch o Křiku Malíř popsal zážitek z mostu v norské metropoli takto: Šel jsem se dvěma přáteli. Slunce zapadalo a obloha zkrvavěla. Cítil jsem hluboký smutek. Stál jsem bez pohnutí, k smrti unaven, nad modrým |
Pod neklidnou, krvavou severskou oblohou stojí na mostě k smrti vyděšená postava, svírá si hlavu a řve zoufalstvím. Je to obraz beznaděje, chaosu a úzkosti – který s údivem nacházíme v kalendářích, na hrníčcích i pouzdrech na iPady, píše BBC. Munchův Křik, hluboce osobní svědectví o duševní trýzni, se stal jedním z nejznámějších obrazů planety – a kvůli své astronomické ceně byl také terčem čtyř profesionálních pokusů o krádež.
Obraz, který vznikl ve čtyřech originálech, je všeobecně známý, což lze pochopit, ale je také nesmírně populární, a to se už vysvětluje obtížněji. Symbol zoufalství a utrpení není zrovna dekorativní dílo, které by si člověk pověsil do obýváku. Počtem reprodukcí se však téměř vyrovná Moně Lise, takže to vypadá, že zoufalství Křiku přitahuje a fascinuje miliony lidí.
Obraz jako popový hit
Samozřejmě nalezneme mnoho uměleckých – a nejen výtvarných – děl, která se proslavila veskrze depresivním tónem, a přesto jejich autoři získali věhlas. Stačí si vzpomenout na Hamleta či Neblahého Judu. Spisovatel Nick Hornby v románu Všechny moje lásky poznamenává, že bez zoufalství a depresí by nemohla existovat ani značná část populární hudby. „Lidem vadí, když si kluci hrají se zbraněmi a dívají se na násilnické filmy, ale nikoho neznepokojuje, že mládež poslouchá stokrát denně songy o zlomených srdcích, odmítnutí, smutku, ztrátě a beznaději.“
BOUŘE. Žádný optimismus.
Také Křik je jako dobrý popový hit, živý, srozumitelný a ihned rozpoznatelný. Profesor ruské a skandinávské literatury z univerzity v Leedsu David Jackson tvrdí, že Křik umožňuje lidem s nulovou znalostí expresionismu zažít totéž, co ti, kteří obraz uviděli před více než sto lety. „Je to katarze. Obraz oslovuje prakticky každého, protože všichni si v určitém okamžiku života připadáme osamělí a zoufalí. A všichni známe nutkání ohledávat mezní situace. Celý byznys kolem Vincenta van Gogha je postaven na zdůrazňování nejtemnějších tónů jeho života. Z téhož důvodu jsou oblíbené obrazy Francise Bacona a jeho série křičících papežů nebo Picassova Guernica,“ dodává profesor.
Umění na pokraji zhroucení má větší váhu
Munch v letech 1893 až 1910 namaloval dvě plátna a dva pastely s motivem Křiku, a přidal ještě litografii. Rachel Campbellová-Johnstonová, která píše o umění do londýnských Timesů, však nemá z Křiku dobrý dojem. „Popularita obrazu ukazuje, že máme tendenci nadřazovat temná, mezní a znepokojivá díla těm klidným a krásným. Teenageři také poslouchají pochmurnou hudbu, a když dospějí, přesedlají na Boba Dylana, který se zabývá komplexnější výpovědí. Křik je ve své jednoznačnosti bezmála infantilní. Proto také visí v tolika studentských kolejích. To, co z obrazu získáte, se v čase nemění. Neprohlubuje. Proto Křik odpovídá nezralému vkusu. S věkem pak vyjadřování extrémních lidských emocí přestane přitahovat,“ dodává kritička.
Nikdo přitom nezpochybňuje, že Munchovy vlastní emoce při práci na obraze byly autentické. Zhroutil se, bojoval se sebevražednými sklony i s rodinnou tragédií – matka a sestra zemřely předčasně na tuberkulózu - a „křik“ na obraze byl jeho vlastní. Autorka jeho ceněného životopisu Sue Prideauxová, tvrdí, že bez kontextu nelze Muncha pochopit. Pod tlakem Darwinových a Nietzcheových myšlenek se začala rozpadat ideologie starých časů, a Munch dokázal jedinečně propojit univerzální náladu 19. století s osobní tragédií. „Na obraze není tvář, nýbrž jen lebka bez rysů, a proto si do ní můžeme promítnout všichni své pocity,“ míní Prideauxová.
Přitahováni katastrofami
VAMPÝR. Severská chmura dávno před Stiegem Larssonem.
Psycholog Eugene McSorley z univerzity v Readingu upozorňuje, že jde o známou zákonitost, že se lidé od znepokojivých výjevů nedokáží odvrátit. „Záběry zavražděných lidí, následků tsunami a další hrůzy v televizi nelze ignorovat. Nelze se od nich dokonce ani odtrhnout, což je zřejmě dáno evolučním vývojem – člověk potřebuje rozpoznat a určit to, co mu může ublížit, proto je k takovým výjevům přitahován. Jednoduchá emoce je navíc srozumitelnější než složitá.“
To by dávalo za pravdu kritikům, kteří považují Křik za příliš prvoplánový.
„Na pevném místě Munchovy polosmrtky ve veřejném povědomí to však nic nezmění,“ končí BBC.
Překlad: Rostislav Matulík, editor MF DNES
