Příhodná doba pro hodnocení mysli předsedy vlády nastala i z jiného důvodu. Před dvěma týdny relativně bez pozornosti uplynul rok ode dne, kdy Sněmovna umožnila bytí Topolánkovy koaliční vlády: ke sto vládním poslancům tehdy přešli od sociální demokracie dva zákonodárci Melčák a Pohanka.
Vzpomínka na tyto, jak by mohl říkat Paroubek, "dny zrady" letos zapadla uprostřed hádek, kdo bude v příštích letech větší pohroma v úřadu prezidenta, zda Klaus, či Švejnar. Když však ono výročí oprášíme – co se asi nyní po roce honí Topolánkovi hlavou? Lyže, Dalík, blondýna a asi ta prezidentská volba, nabízí se ironická odpověď. Přinejmenším však není dostatečná.
Topolánek může oprávněně cítit zadostiučinění. Mnoho lidí před rokem předvídalo, že jeho vláda nevydrží. Jiní varovali, že na přeběhlících postavený kabinet bude slabý, bez schopnosti prosadit nějaké kloudné změny. Já si například myslel, že lepší by byla spolupráce ODS s Paroubkovými socialisty. Tedy vláda, která by se opírala o širokou podporu Sněmovny a jako taková by byla silnější při prosazování alespoň nějakých, byť mírných reforem.
Omyl tohoto náhledu spočíval v přeceňování Paroubka; v očekávání, že právě on má vyšší šance dostat na svou stranu nějaké poslance a vytvořit větší zlo, tedy nevábnou antireformní vládu s podporou komunistů. Ještě závažnější chybou bylo podceňování Topolánka v jeho schopnosti získat přeběhlíky – a také v umění protlačovat změny.
Pravda, dá se lehce obhájit, že z věcného hlediska nešlo o kroky nikterak drsné; zde by však Topolánkova mysl oprávněně namítla, že lze dělat jen to, co koalice tří stran dovolí. Ale pak ho možná napadá další výmluva: co mi má co kdo říkat, vždyť popularita mi jde dolů, moje reformy vzbuzují odpor.
Právě zde narážíme na nebezpečí, k němuž mohou vést Topolánkovy pocity vítězství (které by mimochodem dále posílilo Klausovo znovuzvolení). Jistě platí, že každá vláda, a ještě spíše ta reformy provádějící, se uprostřed svého vládnutí zákonitě potýká s propadem obliby. Avšak těžko se bránit dojmu, že tak velký odliv přízně nutný nebyl.
Nebudu nyní vypočítávat všechny důvody: hodně však souvisí s povýšeným odmítáním některých členů této vlády změnit své komunikační návyky. Zůstanu- li u Topolánka, jeho logicky těžkou pověst u části veřejnosti mu zhoršují opakované výbuchy vzteku a vulgarity (viz čtvrteční „hovado“).
Avšak premiéra to zjevně, pokud se tedy do něj správně vciťuji, netrápí. Jeho útoky přece kritizují ti samí lidé, kteří mu předvídali pád, ten nenastal, takže co. Jenže když se někdo mýlí v jedné věci, ještě to neznamená, že se mýlí vždycky. A duše, která pro jeden úspěch propadne naprosté sebejistotě, se dříve či později nepříjemně srazí s realitou.
