K nejviditelnějším signálům náležel spíše smířlivý a mlčenlivý postoj Ruska k pozvání dalších 7 zemí bývalého socialistického tábora, včetně Pobaltí, do NATO.
Rusko sice až do podzimu 2002 vyjadřovalo svůj nesouhlas s dalším rozšířením NATO poukazem na zbytečnost takového kroku, tato pozice však ostře kontrastovala s rétorikou někdejší Jelcinovy administrativy, provázející první rozšíření a prohlašující, že se jedná o zásadní ohrožení Ruské bezpečnosti.
Svou roli sehrála zřejmě i skutečnost, že první rozšíření NATO přineslo spíše zlepšení než zhoršení vztahů tří nových členů aliance a Ruska. Na straně ČR, Maďarska a zejména Polska, narostla zvětšením bezpečnostních záruk, o které tyto země usilovaly sebedůvěra a důvěra v samotnou vstřícnost Ruska, s nímž tyto země již mohou jednat jako členové aliance.
Rusko se přesvědčilo, že první rozšíření aliance spíše uvolnilo prostor pro pěstování jiné, zejména ekonomické dimenze vztahů s těmito zeměmi, které se v květnu 2004 stanou také členy EU a mohou napomoci Rusku pěstovat užitečné vazby i tímto směrem.
Pobaltí je citlivé téma
K podobnému posunu může dojít v případě vztahů Ruska a pobaltských států, které představovaly a stále představují zvláště citlivou otázku z geopolitického a strategického hlediska, z hlediska někdejších úzkých ekonomických vazeb, postupně zanikajících se stále větším příklonem Pobaltí k EU, i z hlediska otázky početné ruské menšiny žijící na těchto územích.
Současné Rusko sice nebrání integraci Pobaltí do NATO, snaží se však poukazovat na přetrvávající diskriminaci své menšiny v Estonsku a zejména Lotyšsku či na skutečnost, že tyto země jako nezávislé státy dosud nepřistoupily ke Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě z roku 1990, což může vést po vstupu do NATO k narušení rovnováhy a podle Ruska možné nekontrolované proliferaci konvenčních zbraní v této části Evropy.
Vůči pobaltským zemím také (opět s poukazem na vlastní bezpečnostní obavy) používá někdy provokativních vystoupení (viz obvinění v roce 2002 z dislokace amerického radarového zařízení na lotyšském území), jeho bezpečnostní doktrína z roku 2000 pro jistotu ponechává volné ruce i pro možné užití nukleární síly proti masivnímu konvenčnímu útoku na vlastní území.
Kaliningrad jako předsunutá bašta
Specifickým problémem je otázka Kaliningradu, kde má Rusko stále dislokovány značné vojenské síly pro zabránění případným separatistickým snahám, úvahy o rozšíření NATO provázela i obava, že by Rusko mohlo využívat Kaliningradu jako základny svých jaderných sil v rámci této "předsunuté bašty" do nitra budoucího NATO a EU.
Postoj současné Putinovy zahraniční politiky k politicko-bezpečnostní budoucnosti postkomunistických států střední a východní Evropy je nutno vnímat v kontextu celkové proměny vztahů Ruska a Západu.
Rusko si je vědomo vlastní vojenské, politické i ekonomické bezmocnosti vůči procesům typu východního rozšiřování NATO, odmítá se ale uzavírat do izolace a využívá nabídek aliance na vlastní úzké zaangažování do jejích aktivit (viz vnik Rady NATO-Rusko).
Současná ruská zahraniční politika je charakterizovaná vysokou mírou pragmatičnosti, realismu a také snahou o obratnost tváří v tvář skutečnosti, že značná část veřejného mínění i vlivných struktur v armádě a na politické scéně nesouhlasí s některými Putinovými kroky včetně jeho reakce na další rozšiřování NATO a pěstuje mnohem konzervativnější postoj k zahraniční politice.
Putinova dvojí zahraniční tvář
V Rusku však vždy hrálo po personální stránce značnou roli, představitelé které názorové skupiny momentálně převládají mezi držiteli reálné moci.
Putinova zahraniční politika navíc nabízí vedle vřelých vztahů s USA a NATO také snahu o realizaci původních myšlenek mnohostranné diplomacie (Čína, bilaterální vztahy se zeměmi západní Evropy) či upevnění vlivu v rámci SNS pomocí revidovaného smluvního rámce na politickém i vojenském poli, včetně vztahů s Ukrajinou či posílení vlivu např. v Gruzii.
Zároveň se zdá, že se snaží zaměřit především na úroveň bilaterální velmocenské diplomacie, rétorika doprovázející současné rozšiřování NATO spíše než nervozitu nabízela zdání lhostejnosti s poukazem, že Rusko ponechává volný průběh rozhodnutí bývalých satelitních zemí vstoupit do organizace, měnící se z vlastní vůle v rozšiřující se bezpečnostní uskupení s klesajícím významem.
Státy střední a východní Evropy se tak postupně přesouvají z ruského pohledu do určité masy vnímané skrze západní integrační uskupení, NATO a EU, a Rusko se zdá s touto skutečností smířeno.
Pobaltí Moskva bedlivě sleduje
Současně se snaží zachovat si tvář, příliš nepřipomínat určitou negativní symboliku fenoménu rozšíření NATO, která hrála velkou roli hlavně v případě prvního rozšíření, a prezentovat doma svůj kooperativní rozměr vůči Západu jako pomalé naplňování starého cíle: aby se významné politicko-bezpečnostní otázky světa neodehrávaly za jeho zády.
Může k němu napomoci i na první pohled negativní událost typu rozšiřování euroatlantických politických a vojenských struktur na východ.
Střední a východní Evropa včetně Pobaltí, které Rusko nehodlá a z geografického hlediska ani nemůže zcela ztratit ze svého zřetele, tak může skutečně fungovat jako jakýsi most, který pomalu propojuje Rusko, vědomé si dnes vlastních zájmů i limitů, vitálními vazbami se Západem.
Další analýzy a komentáře čtěte na portále natoaktual.cz ZDE
