Fotograf pak vytvořené dílo v zásadě už pouze rozmělňuje a snímky variuje. Ačkoliv se výtvarné disciplíny asi zejména díky digitálním technologiím stále více prolínají a sbíhají, ačkoliv fotografické médium nyní bez předsudků a hojně využívají tzv. nefotografové, jen výjimečně nacházíme v umělecké fotografii - tedy minimálně v té české - tvůrce, kteří by svůj fotografický jazyk v určitém okamžiku proměnili například tak, jak svoje výrazivo změnil výtvarník Karel Malich nebo o generaci mladší malíř Michael Rittstein.
Respektive: existují u fotografů takové posuny, ale jejich "nový jazyk“ vesměs nebývá tak přesvědčivý jako díla z rané zralosti. Zřejmě bude příčinou fakt, že při veškeré možné subjektivnosti fotografie se fotograf musí nějak dívat "ven“ a vnější zrak se pod náporem vjemů u člověka snáze opotřebovává (jinými slovy: jak stárneme, stále častěji nacházíme kolem sebe to, co jsme už někdy spatřili), zatímco kupříkladu malíř může hledět "do sebe“ a vynášet své vize na světlo, zhmotňovat je v kresbě či v malbě – jako třeba právě Malich.
Med se táhne dál
Ta úvodní slova jsou sice obecná, ale psána byla s myšlenkami na dílo Vojtěcha V. Slámy (1974), který prakticky přes celé léto vystavuje v Leica Gallery Prague (LGP). Sláma na podzim 2004 připravil do Galerie Brno retrospektivu Čtvercová léta a tatáž galerie autorovi vydala reprezentační monografii Vlčí med. O rok později Sláma v interview pro časopis DIGIfoto řekl: "Fotografování je velké štěstí, ale zároveň bolí. Když jsem uzavíral soubor Vlčí med, oddechl jsem si. Zažil jsem krásná léta, ale také se toho spousta zničilo. Nechci se litovat, ale hodně jsem za to zaplatil. Ale na druhou stranu, když něco příliš neprožívám, nejsem schopný fotit. Proto se ten cyklus jmenuje Vlčí med, a ne Med.“
Vypadalo to tedy, že fotograf v roce svých třicátých narozenin uzavřel jednu tvůrčí kapitolu; ostatně publikovány byly informace, že pracuje na cyklu Z deníku vlka a na barevných souborech India Tourist a Krasohled/Colorjoy. Ale nyní se píše rok 2009 a výstava v LGP se opět jmenuje Vlčí med a k výběru z těch děl, které zahrnovaly brněnská retrospektiva a kniha z roku 2004, jsou v expozici připojeny snímky s novějšími letopočty, včetně letošního. Med se tudíž "táhne“ dál a Sláma nepřeťal onu linii ve své tvorbě, která je zatím nejznámější, divácky nejvděčnější a podle všeho i umělecky nejnosnější.
Výhodou Slámova vizuálního jazyka, který setrvává v klasické dikci – čtvercový formát, černobílá tonalita, snímání na filmový materiál dávno již nevyráběnými dvouokými zrcadlovkami značek Flexaret či Rolleiflex – je to, že snímky působí dojmem bezčasí. Jednak je to dáno výběrem motivů, které téměř nikdy nenesou znaky konkrétní doby, jednak právě už poetikou obrazu, která u Slámy vědomě navazuje na fotografickou tradici táhnoucí se až někam do třicátých let minulého století.
Sláma tedy i přes vyhlášené zaklapnutí jedné kapitoly může Vlčí med rozmnožovat. Otázka je nabíledni: rozhojňuje svůj erbovní cyklus pouze početně, anebo i kvalitativně?
Amerika už byla objevena
Odpověď na to není jednoznačná. Tu "pravou“, asi nejautentičtější odpověď byste získali tehdy, kdybyste neznali dataci jednotlivých prací a bez časového vodítka si určili, co považujete z předložených Slámových prací za nejsilnější. Tak se ostatně často postupuje u retrospektiv nebo monografií kdysi zemřelých tvůrců, kdy je akcent na určitou kapitolu z díla položen bez ohledu na datum jejího vzniku. U Slámy se ovšem bez datace neobejdete. A ještě vám to "ztěžuje“ instalační tah, kdy při prohlídce výstavy v LGP narazíte nejprve na nejnovější práce a teprve poté se propracováváte až do devadesátých let, kdy na sebe autor upozornil zprvu okruh obeznámený s brněnským děním, kde působilo generační fotografické uskupení Česká Paralaxa, v němž Sláma rychle vynikl.
Dá se říci, že Sláma neztratil schopnost vidět, vyprávět, překvapovat a oslovovat a nejeden snímek z posledních let se přiřadí k těm, které tvoří knihu Vlčí med. Zároveň u některých jiných nových záběrů nabýváme dojmu, že se už díváme nejen na našeho "starého dobrého“ Slámu, ale ještě na někoho dalšího, že například snímky z New Yorku už jsou příliš tamější, něčím obligátní, že autor "objevoval Ameriku“, což se mu kdysi u Paříže nestalo – tu ostatně označil za jediné velkoměsto, které má rád. Nejméně vhodné, co by Sláma mohl učinit, by bylo, kdyby začal být takzvaně světový. Ve světě se o tomto fotografovi už ví, ale díky tomu, co vzniklo v Brně a kdesi jinde v moravské krajině a na periferiích. Protože ty "malé“, rodinné, intimní náměty Vojtěcha V. Slámy souzní s obrazovou poetikou jeho čtvercových černobílých fotografií.
