Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Modlil se k němu Coelho, znal ho Saint-Exupéry. Proč o něm ví jen 20 procent Čechů, když je tady doma?

Doporučujeme   9:26aktualizováno  9:26
Sotva vystoupí z letadla, povedou papežovy kroky na pražskou Malou Stranu, do kostela Panny Marie Vítězné. A někteří Češi zjistí, že tady máme něco, co zajímá velký kus světa. Papež přijíždí, aby Pražské Jezulátko objevil i pro Čechy.

Jeden neznámý Brazilec si u Jezulátka vyprosil, aby se stal velkým spisovatelem. Jmenoval se Paolo Coelho a dodnes na to vzpomíná. | foto: iDNES.cz

Místo, kde si lze vyprosit zázraky, leží v Praze jen kousek od Malostranského náměstí a jede k němu tramvaj dvaadvacítka. Je tam už celá staletí, přesto o něm našinci většinou vůbec nevědí. Zato cizinci je znají dobře.

"Ročně sem přijde asi milion návštěvníků," říká Petr Šleich, s nímž sedíme ve vnitřním dvoře kláštera Pražského Jezulátka. "Z toho je asi devadesát procent cizinců. Jen deset procent jsou Češi."

Nikdo by to neměl vědět lépe než on. Je totiž převorem karmelitánského kláštera Pražského Jezulátka. Dodává, že Pražské Jezulátko je ve světě stejně známé jako třeba francouzské Lourdy. Mezi Čechy však paradoxně vedou spíše Lourdy.

Proč ho neznáme?

Sešla se spousta důvodů: podle některých expertů za to může český antikatolicismus a programový ateismus minulého režimu. Podle jiných byla církev vytěsněna z veřejného prostoru. U mladých lidí hraje roli nezájem o náboženské otázky a historii.

Jenže sem, do srdce Prahy, směřují modlitby z Jižní Ameriky, Fidži, Filipín, Ameriky, Středoafrické republiky, Číny, Španělska, Konga, Itálie... "Kostely zasvěcené Jezulátku jsou i na Srí Lance, hodně je jich v Indii," říká převor.

Je to místo, které inspirovalo také Antoina de Saint-Exupéryho k napsání Malého prince, jeho nejkrásnější knihy. Je to místo, kde si jeden neznámý Brazilec vyprosil, aby se stal velkým spisovatelem. Jmenoval se Paolo Coelho a dodnes na to vzpomíná.

Dnes přijíždí papež, aby teď Pražské Jezulátko objevil i pro Čechy, protože v patách bude mít les televizních kamer.

Najednou kdekdo zjistí, že tady máme něco, co zajímá velký kus světa. Něco, kvůli čemu do kostela Panny Marie Vítězné zaskočí přímo z letiště i papež. Sotva vystoupí z letadla, jeho první kroky povedou sem. A spousta Čechů bude překvapena, kam to vlastně jde.

Jeden Čech na devět cizinců

Pár hodin předtím to uvnitř kostela vypadá jako v každém jiném chrámu. Trochu chladno, trochu šero, ve vzduchu je cítit kadidlo. Ale něco je přece jinak. Tady, na pravé stěně chrámové lodi, je to, kvůli čemu sem všichni jezdí. Malá, půlmetrová soška oblečená do šatečků jako panenka. Ale je to nejuctívanější posvátné jméno, jaké daly Čechy světu. Vypadá na první pohled spíš jako hračka než relikvie, k níž se modlily a modlí stamiliony lidí.

Čtyři z nich právě klečí na purpurovém klekátku pod Jezulátkem, ruce sepjaté a hlavy pokorně svěšené na prsou. Dvě tmavovlásky kolem čtyřicítky. Italky. Dva Irové, chlapec s dívkou. "Jezdíme sem se sestrou skoro každý rok," říká Flavia Mariniová. "Do Prahy a za Jezulátkem. Je to pro mě důležité." Také Irové berou modlitbu velmi vážně. Trekkingové boty, mapy v kapsách. Sepnuté ruce, brady sklopené na prsou.

Z místa, kde lidé klečí, vyslechlo Jezulátko v průběhu staletí již mnoho příběhů bolesti, zoufalství a naděje. Jejich stopy zůstaly zaznamenány na kamenných dlaždicích, jež lemují výklenek kolem božského děťátka.

Karmelitky oblékly Pražské Jezulátko kvůli papežské návštěvě do červených šatů s hermelínovým rouchem (25. září 2009)

Jedna z dlaždic nese datum 13. listopadu 1947, podpis M. K. a nápis: Děkujeme ti, Ježíšku, za vyslyšení a prosíme o další ochranu. Jiná připomíná jakési staré neštěstí, jež málem skončilo tragédií: Ďakujeme za zázračnú pomoc pri úraze dieťaťa na Karmelitskej ulici dňa 25. X. 1960. M. H. Většinou jsou vzkazy stručnější: Vroucí díky za Petru, 2008 nebo: Děkujeme za Lilianku.

Také cizinci jsou stručnější. Někde je třeba jenom napsáno: Gracias. Familia Cacho-Sousa, Cajamarca, Peru. Anebo: Thanks. Michelle, Toronto – Canada. Gracias, Venezuela, M. J. B. L. Nebo: Deo Gratias, Schutzman, Dallas, Texas.

I přesto, že se píše rok 2009, za zdmi venku vládnou internety a nebe místo andělů křižují satelity, tady uvnitř má pořád hlavní slovo Boží vůle, milost a důvěra v to, že láska malého dítěte uzdravuje.

V chodbě leží tlustá kniha, kam lidé zapisují svá přání. Francouzi, Libanonci, Portugalci, Španělé, Brazilci... Celý katolický svět. Nejjímavější zápis však zanechal Čech. "Prosím, tolik prosím o uzdravení mojí kamarádky V. Tolik si přeji, aby její zítřejší zdravotní prohlídka dopadla dobře. Neměla lehký život. Starala se o své rodiče do poslední chvíle jejich života. Velikou péči věnovala manželovi, který byl těžce a nevyléčitelně nemocný. V současné době prodělala dvě operace, které snad dopadly dobře. Má však obavy ze zítřejší prohlídky ledvin. Prosím, tolik prosím, ať je její zdravotní stav dobrý. Mám ji moc rád." Následuje podpis, ale to, co je určeno nebesům, není nutné vytrubovat v novinách...

Vozíme ho jako dárky

Když jel prezident Havel před lety na Filipíny, vezl s sebou jako oficiální dar sošku Jezulátka. Když jel syn mé kolegyně do USA, vezl katolické rodině, u níž měl bydlet, také sošku Jezulátka. Když se mě v peruánských Andách ptal jakýsi Indián, odkud jsem, jméno República Checa mu neříkalo vůbec nic. Když jsem řekl Praga, rozzářily se mu oči a dodal: "El Niňo Jesus de Praga." Obraz sošky z Prahy svírají za bouře indiáni na jezeře Titicaca, jméno Jezulátka šeptají nemocní indičtí venkované, zpívají o něm děti na ostrovech v Tichomoří.

"Spousta věřících si ovšem Jezulátko vůbec nespojuje s Prahou," říká převor Šleich. "Ve světě žije svým vlastním životem a většina lidí nezná ani tu naši sošku. Mají jen místní kopie."

Jak ho zná svět

Pražské Jezulátko je ve světě nejznámější český náboženský symbol. Na jihu Indie jsou místa, kde se bohoslužeb zasvěcených Jezulátku účastní i 30 000 lidí. Modlí se k němu Španělé, Italové, Irové, Filipínci, Číňané, Afričané, Latinoameričané.

V tohle božské děťátko, které je známé napříč celým světem kromě Čech, lidé věří už od třicetileté války. Tehdy, roku 1628, je kostelu věnovala Polyxena z Lobkovic, manželka nejvyššího kancléře Zdeňka Popela z Lobkovic a ještě předtím Viléma z Rožmberka. Polyxena dostala Jezulátko jako svatební dar od své matky pocházející ze Španěl.

A ta je zase dostala od své matky, když se odjížděla provdat do dalekých Čech. Lidé si od roku 1628 všímali, že na Malé Straně je něco jinak. Připsali sošce zásluhy za to, že zachránila čtvrť před morem a Prahu před Švédy. Když si sošku přiložila k tváři manželka Jindřicha Kolovrata Libštejnského, vrátil se jí zrak i sluch. Když si uzdravená paní chtěla pro jistotu ponechat Jezulátko pro sebe, její čtyřspřeží nemohlo pohnout kočárem z místa. Paní pochopila znamení a vrátila sošku zpět.

V kostele začínal být nával, neboť potíže a prosby měl kdekdo. Pověst o Jezulátku se šířila i Evropou. A v 19. století přeskočila za moře, většinou do míst, kde byl silný katolický vliv. "Jsou lidé, kteří do Prahy přijedou jen kvůli němu," říká převor Šleich.

Legenda o božském dítěti má užitečnou logiku i pro církev. "Je to obraz, který je blízký každému dítěti. Představte si: přivést dítě hned před ukřižovaného Ježíše. Taky by to nemuselo strávit," říká převor. "Tenhle Ježíš je mu však blízký. Přichází jako člověk, nemusí se ho bát a dítě ho může mít rádo. Je křehký, současně má ale i božskou moc."

A tak se k sošce, která žehná věřícím i nevěřícím v klášteře uprostřed Prahy, modlí stamiliony.

Zná ho jen každý pátý

Ze schodů právě schází skupina lidí. Španělé. Mezi nimi se nahoru proplétají Němci. Znějí tu všechny možné jazyky, občas dokonce arabština nebo tagalog, jímž se mluví na Filipínách, zato češtinu tu slyšíte poměrně zřídka. Vlastně ani není divu.

Tak naschvál, co vlastně víme o Pražském Jezulátku? Když jsem o něm před deseti lety psal reportáž, udělal jsem si v tramvaji malý průzkum. Asi z dvaceti lidí vědělo něco šest, ale vzhledem k tomu, že čtyři z nich byli až na konci vozu, podezíral jsem je, že už slyšeli, oč jde. Jeden muž se zamyslel a řekl: "To je nějaká panenka, ne?"

Teď jsem o odhad situace požádal lidi, kteří by měli vidět Čechům do hlavy jako nikdo jiný. Dopadlo to zhruba stejně.

Co na to Lobkowiczové?

Pražské Jezulátko dala světu rodina Lobkowiczů roku 1628. Nynější hlava rodu, William Lobkowicz, který vyrostl v USA, říká: "Vždycky jsme měli doma jeho obraz."

Sociolog Jan Hartl odhadl, že o tom, "co to je, k čemu to je a kde to je", má představu asi čtvrtina populace. "Vycházím z toho, že co je v lidské společnosti notoricky známo, ví asi osmdesát procent lidí, co je ve všeobecné známosti, ví asi šedesát procent. Pak už to rychle padá," řekl. Dodal, že znalost fenoménu, jako je Pražské Jezulátko, patří do obecného kulturního povědomí, které vychází ze vzdělání, ale nemusí být nutně podepřeno vírou.

Další sociolog, Ivan Gabal, se vteřinu radil s kolegou a pak řekl: "Mohlo by to být kolem deseti procent, ale řekněme sedmnáct, protože jsem notorický optimista." Vycházel přitom ze stejného předpokladu jako Jan Hartl: "Kulturní rozhled nahrazuje v tomto směru náboženský rozhled."

K podobnému číslu došla také socioložka Jiřina Šiklová. Předpokládám, že počet lidí, kteří by to mohli vědět, činí asi dvojnásobek všech věřících všech vyznání dohromady. Těch je jedenáct až dvanáct procent. Ale přece jen slevím. Bude to tak patnáct, maximálně dvacet procent. Prostě nejsme typická katolická země, nemáme tady obdiv ke svatým figurkám jako v Itálii či Latinské Americe, kam katolictví dorazilo s velkou pompou."

Také psycholog Slavomil Hubálek předpokládá dvacet procent. "Je to sice ve světě nejznámější český náboženský symbol, ale jak říkal Ježíš, ve svém domově není nikdo prorokem. Prsty v tom má český ateismus a naše historie potýkání se s katolicismem od dob Jana Žižky, což pak dorazil Zdeněk Nejedlý."

Teolog Tomáš Halík to vidí na patnáct procent. Důvod? "V české společnosti vládne náboženský analfabetismus. Církev byla vytěsněna z veřejného prostoru a lidé nebyli vzděláváni. Za posledních dvacet let se nic nezměnilo. Církev, to je dnes slepenec starých obrazců a bulvárních informací."

Největší optimista i pesimista zároveň je sociolog Jan Herzmann. "Povědomí o Jezulátku bude mít polovina lidí kolem padesátky, ale totéž bude vědět jen pět procent lidí do třiceti." Dodává, že za tím není antikatolicismus nebo snaha minulého režimu vymýtit náboženství. "Kdo se zabýval otázkami náboženství, i když byl třeba proti, věděl o Jezulátku. O tom, že ta soška je kulturní fenomén, věděl i učitel vědeckého ateismu, protože to pro něj byl jeden z nepřátelských symbolů." A ti mladí lidé? "Poměrně málo se zabývají otázkami religionistiky a velmi malá část se zabývá historií."

Převor Šleich si kupodivu nestěžuje. "Myslím, že Češi sem docela chodí. Vnímám, že je tady hodně lidí, kteří mají Jezulátko rádi, i když nejsou věřící."

Dnes, při návštěvě papeže však asi bude spousta Čechů překvapena, že vůbec existuje.



ZPRÁVY: Exministr vnitra Hradílek ukončil hladovku. Donutila ho rodina



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Právníci přechytračili soud. Vyhýbali se mu až do promlčení činu

Obžalovaní Karel Hnilica a Lenka Hnilicová na snímku z prosince 2012

Manželský pár advokátů Hnilicových názorně demonstroval, jak je v Česku možné se vyhnout trestu od soudu. Byť jde o...

Ve věku 39 let zemřel veterán Mevald vyznamenaný za službu v Afghánistánu

Prezident Miloš Zeman a český voják Jaroslav Mevald při slavnostním udílení...

Ve věku 39 let zemřel v pátek náhle český veterán Jaroslav Mevald zraněný v roce 2014 v Afghánistánu. Za hrdinství,...



Babiš: Jsem zklamaný hlavně z Pirátů, předčasné volby jsou nesmysl

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš během rozhovoru pro MF DNES. (8. listopadu 2017)

Až sestavíme vládu, půjdeme jednat s každým a začneme u ODS, říká šéf ANO Andrej Babiš. Osloví všechny strany, přestože...

Dopravní podnik testuje gumové bodáky, mají zastavit přebíhače kolejí

Na tramvajové zastávce v Braníku dopravní podnik testuje zábrany v kolejišti...

Pražský dopravní podnik zkouší na jedné z tramvajových zastávek v Braníku gumové zábrany ve tvaru malých bodáků. Mají...

U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Požár motorestu poblíž Hlavence u Prahy (18. listopadu 2017).

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...

Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To...

ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor...

ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.