"Nač ten poplach, vždyť pacient musí dát souhlas!" namítne zastánce zákona. "Cožpak nevidíte ten pokrok? Dosud koukal do pacientových papírů kdekdo, bez povolení i bez souhlasu. A bez informací o stavu nemocného se medik nenaučí léčit, účetní nevyfakturuje cenu za ošetření, statistik nevydá pravdivé statistiky. Zákon je proto správný." Není správný. Je hrozný.
Dosavadní naprostá neúcta k intimním údajům nemocných byla nahrazena řízenou neúctou. Okruh čtenářů osobní dokumentace je stále příliš široký. Není důvod, aby oprávnění získali i archiváři či statistici. K shromáždění dat o rozšíření kapavky nepotřebují znát jména nebohých nakažených.
Ani předběžný souhlas obavy nerozptýlí. Nemusí se žádat od pacienta, který ho zrovna není schopen dát. Ztrácí snad člověk v bezvědomí či s momentální duševní poruchou občanská práva? Bez verdiktu soudu nikoli. Zde ho však jediný paragraf rázem zbavil přirozeného nároku rozhodovat o vlastních důvěrných datech! Ani v bezvědomí, ani při vědomí nemůže být člověk a jeho intimní problémy dány v plen tisícům anonymních lidí.
Nikdo nerozptýlil obavy, že předběžný souhlas bude jen formalitou, kterou vystresovaný nemocný podepíše komukoliv. Mlčenlivost, jíž mají být čtenáři zdravotních karet zavázáni, rozhodně neuklidní. Nějakým typem mlčenlivosti je tady zavázán kdekdo - bankéři, vojáci, zaměstnanci firem, policisté, občas i poslanci - a přece se neutají skoro nic. Taková zde panuje úcta k právu.
Necitlivost zákona k soukromí pacientů vybízí zdravé i nemocné k obraně. Cesta k Ústavnímu soudu je vydlážděná.
