Že je lepší než stáří, že být mladý je už samo o sobě tvůrčí čin. Směšnost toto kýče odhalíme snadno.
Existuje drtivý postřeh Jana Wericha: starý vůl byl jednou mladým volem. Nestojíme před mladíky, které výkon a intelekt katapultoval k výšinám.
Stojíme před politickými tvory, jejichž strmá kariéra přesně opisuje problémy jejich stran. Stát se v Unii svobody Němcem znamená, že unie už je se svou smrtí smířena a k odcházení do bezvýznamnosti si vybrala stejně matného průvodce. Být předákem ničeho může jen mistr Nikdo.
Socialista Gross je v jiné situaci. Vede stranu, která je vnitřně rozlomená. Jsme blairovci, nebo lidé starého Šmerala? K tomuto hlubokému rozporu se Gross dobře hodí: znamená nic jako ideolog, ale znamená hodně jako šikovný praktik moci.
Od socialistů je rozumné postavit si ho v době schizmatu do čela. Až se proberou a vygenerují program a opravdové předáky, talentovanému chlapci poděkují.
Paradoxně i ministr financí hraje tutéž roli. Co je naše sociální demokracie z hlediska ekonomického? Jen Škromachovy štědré hrsti? Jednou bude muset použitelný hospodářský názor mít - kde se vládne, tam jsou účty, součty, bilance. Mladý Sobotka je dobrý k nynějšímu překlenutí - až my socialisté budeme jinde, řekneme omluvně: To víte, tehdy ten kluk...
Naši mladí nejsou tvůrci nových směrů. Jsou to relikty starých časů. Tváře, které si mají namlátit v mezičase. Prudké kariéry dělají politici v časech bouří - v časech klidu leze moudrý politik vpřed tempem hlemýždě. Kdo dnes září jako meteor, říká: Jsem jen světlo, které ozařuje velký problém v mé straně.
Meteory pozorujme právě z toho důvodu. Dnešní Gross například není světlo rozvoje, nýbrž jas úpadku.
