Je-li je debut Helene Hegemann fikcí, chtěli bychom se s debutantkou sejít a zeptat se jí, jak je možné, že tak dobře poznala a popsala svoje vrstevníky - zástupce zlaté mládeže, kteří si své životy otagovali a začali ničit „náležitými“ slovy: správná popkultura; sex s kýmkoliv; drogy dennodenně; drahé luxusní značky; absence citů. Vypadá to na autobiografickou fikci. Když nebudete pátrat po pravdě, víc si čtení Axolotl roadkill užijete.
Nebezpečí v bezpečí
Obal knihy Helene Hegemann Axolotl roadkill
Náměty vhodné pro celou rodinu - hodí se dětem, i jejich rodičům. Děcka utíkají z domova a neposlouchají. Děcka neberou o moc méně drog než rock'n'rollové hvězdy na plakátech v jejich pokojích; myslí si, že tím hvězdám „existenciálně“ přiblíží. Rodiče zde dostávají šanci chápat svoje potomky, kteří se nechovají tak, jak by rodiče chtěli, aby se děti chovaly. V tomhle ohledu by Axolotl roadkill mohla být povinnou literaturou. A ještě vysvětlení titulu knížky: Axolotl je milé a odpudivé zvířátko; hybrid, kterého 2/3 času litujete a 1/3 času vám připadá rozkošný. Roadkill je volba životní cesty, která vás zničí. Z Mifty - hlavní hrdinky románu – získáte obdobné pocity, ačkoliv o její vizáži se nedozvíme nic - charakter figury Hegemann namalovala natolik barevně a detailně, že víc rovin by snad ani vnímat nešlo…
O knizeHelene Hagemann: Axolotl roadkill Přeložila Eva Dobrovolná. Odeon, Praha 2011, 192 stran, doporučená cena 229 korun. |
Životní styl ani samotná Mifty nejsou divoké. Jde o hru na nespoutanost. Nicméně je svým způsobem zábavné ji s autorkou hrát. Mifty se klidně může na berlínské periferii sjet heroinem, spát u kanálů, nechat se neznámým chlapem vozit po městě, nechat se od něj ošukat i zmlátit, a vždy to bude projev nezúčastněnosti ve vlastním životě. Mifty ví, že se může stát cokoliv, a vždycky bude místo, kam si může bez námahy zajít pro dvě stě euro.
Prožitek bez prožitku
Důležité proto není to, co Mifty dělá, nýbrž co si o tom všem myslí, jak to prožívá. Pokud zrovna není odevzdaná euforické onanii sebelítosti, emoci u ní nepotkáme… Všechno jí je jedno. Že se jí zabila máma; že za chvílí zabije sama sebe; že ubližuje svému okolí. Na všechno tohle by mi odpověděla: blah, blah, blah (kecy, kecy, kecy). Není to ona odcizenost, kterou v popkultuře, hlavně hudbě, vyhledáváme. Je to spíše sobeckost zvířátka, jistá forma omezenosti, psychické retardace, defektu osobnosti. Když se jí někdo snaží vychovávat, s drzým výsměchem sází okřídlené fuck you na sto způsobů. Není v tom uvědomění si sebe sama, ale uvědomění si, že si můžu dělat, co chci a oni na mě nemůžou; uvědomění si, jak lze mít lehce všechno a všechny na háku. Kdybychom jí vymýšleli přezdívku, byla by Antikrist(ka), jr. Nicméně není to nezajímavý úkaz.
V Axolotl roadkill za vším stojí nuda. Román neukazuje lidi, co „to“ chtějí, co „to“ potřebují, nýbrž lidi, co se nudí, tudíž musí všechno zkusit. Můžeme té próze rozumět coby jisté sociální zprávě: máme všechno, co potřebujeme i nepotřebujeme, je nám to k ničemu, chceme víc, ale ani nevíme, co přesně. Nechci tady moralizovat, ale ta v originále vloni vydaná kniha nastavuje aktuální zrcadlo publiku v rozmezí nějakých 14 - 22 let.
A kromě toho je román Axolotl roadkill plný těžkého snobství, které však dokáže být docela příjemnou kulisou; vše se odehrává v uměleckých, undergroundových kruzích. Nelegální ty kruhy nejsou, ovšem zcela legální také ne. Kapitoly uvozují citáty správných filozofů, správných kapel, správných filmů. Mifty je necituje proto, že by cítila, že jí mluví z duše; jen jí připadá správné je citovat, protože se tak cítí být chytřejší. Ale když kapitola, v níž je jí opravdu mizerně, začne písničkou Machine Gun od Portishead, je to tip na vhodný soundtrack ke čtení.
Pohoda 2011 – zpěvačka Beth Gibbonsová z britské kapely Portishead
Jedna vrstva leží na druhé
Kreativita a kvalita Helene Hegemann netkví v tom, jak si vymyslela Mifty a lidi, kteří tomuhle holčičímu spratkovi chtějí pomoct. Autorka se nechce z ničeho vypsat. Dělá konceptuální literární umění tak, jak ho cítí a chápe. Hegemann pochopila hlavní umělecký výrazové prostředky současnosti: koláž a mixáž. Nemalou část toho románu vlastně ani sama nenapsala: úryvky z oblíbených písniček, oblíbených knížek, oblíbených zápisů svého oblíbeného bloggera, oblíbených statí svých oblíbených filozofů, oblíbených dialogů ze svých oblíbených filmů nasamplovala ke svým autorských partií. A všechno tohle si upravila tak, jak se jí to hodilo. Je to takový textový remix.
Disputace, zda je tohle dílo originální, se přesto ukazuje jako zbytečná. Kdyby totiž na posledních stránkách knihy nebyl (německy důsledný) výčet veškerých zdrojů, sotva byste rozpoznali, co všechno je a není autorčino.
Helene Hegemann, autorka knihy Axolotl roadkill
Postmoderna je krásná věc
Šestnáctiletá Mifty si píše deník. Většinu času text halucinuje a poskytuje lázeň v literárních abstrakcích. Jenže tahle volnost je pouze zdánlivá. Hegemann dává pozor, aby to čtenář zvládl s otevřenými víčky, nechce, aby přestal vnímat. Tenhle do detailu dotažený proporční kalkul dělá z její knížky příjemný pop, fajnovým způsobem divný.
My děti ze stanice ZOO
Téměř nutné asociace - mladá dívka na drogách, která si a) píše deník, b) skončí špatně - by vás mohly dovést k tom, že jde o „upravené“ My děti ze Stanice ZOO od Christiane F. Omyl! „ZOO“ byl dokument. Axolotl roadkill je koncept. Christiane F. poznala a zachytila něco, z čeho se pořád klepete. Helene Hegemann se možná s kámoši párkrát sjela tripem. Dokumentaristický „ZOO“ román byl minimalistický a varoval. Helene Hegemann se přidrzle kření za svým MacBookem, který stál pěkných pár stovek euro. Starší román popisuje bezvýchodnost. Nový román ukazuje neomezené možnosti, jež ničí charakter. Společné mají jedno: žijí svojí současnost(í).
Dorota Maslowská - Polská spisovatelka Dorota Maslowská během návštěvy v Praze (10. března 2005)
A ještě něco: božskou polskou punkerku literatury Dorotu Maslowskou do toho netahejme. Ta je v tomhle kontextu ve všech ohledech nedostižná.
