Za posledního necelého dva a půl roku se v české metropoli koná třetí důležitá výstava japonského fotografa. Na přelomu let 2005/2006 dal v Langhans Galerii Praha do svého díla nahlédnout Nobuyoshi Araki (1940), asi vůbec nejslavnější japonský fotograf. Počátkem loňského roku Rudolfinum představilo průřez dílem Shomeie Tomatsua (1930). A nyní se vracíme zpět do Langhansu, kde začalo představení fotografky Miyako Ishiuchi (1947).
První retrospektiva
V případě Tomatsua a Ishiuchi se přitom jednalo a jedná o jejich vůbec první řádné retrospektivy, komplexněji se ohlížející za jejich dílem. U nynější akce má pražská Langhans Galerie nadto nezanedbatelný podíl na skutečnosti, že retrospektiva Ishiuchi vznikla - ostatně v Praze se odbývá její premiéra, reprízy budou následovat mimo jiné v Amsterdamu a v Londýně.
Jak je možné, že Miyako Ishiuchi, která roku 2005 reprezentovala Japonsko na benátském bienále, se dočkala retrospektivy teprve nyní, navíc v Evropě?
Vyplývá to ze zásadně rozdílného kulturního kontextu. V zemi vycházejícího slunce je daleko větší měrou umělecká fotografie odkázána na časopisecké a zejména knižní publikace (ostatně Ishiuchi jich má na kontě již dvě desítky), zatímco na fotografii se v galerijním provozu dostávalo a dostává neskonale skromněji.
A ještě než se detailněji projdeme retrospektivou Miyako Ishiuchi, jednu obecnější poznámku.
Zamíří-li náš kulturní pohled na východ, můžeme za poslední léta bilancovat takto: konaly se tu výstavy japonských a čínských fotografů, ode dneška je v Moravské galerii v Brně přístupna expozice Bubble Tea - Podoby současného umění z Tchaj-wanu. Kde je však Rusko? Reprezentativnější přehlídka soudobého ruského umění se tu nekonala žádná, povědomí o dnešní ruské fotografii si prakticky nelze vytvořit. O Rusku víme, že tam vládne (nyní putinovská) oligarchie, sem tam se v České televizi nebo na festivalu objeví ruský klubový film, zřídka do Česka zavítá nějaký ruský divadelní soubor, nová literární díla jsou překládána ve velmi skromném počtu. Ovšem ruské výtvarné umění a fotografie, které podávají svou specifickou zprávu o duši a tématech daného národa, se k nám nedostávají prakticky vůbec.
Protože zásadnější přehlídky lze vesměs uspořádat jen tehdy, participuje-li na nich nějak dotyčný stát (nad výstavou Miyako Ishiuchi převzalo záštitu velvyslanectví Japonska v ČR a přispěla na ni polovládní nadace Japan Foundation), je mrtvo směrem z Ruska, co se výtvarného umění týče, výrazem značné kulturní průrvy, která se rozevřela mezi oběma státy.
Vyrovnané účty
Retrospektiva Miyako Ishiuchi zahrnuje práce z let 1976 až 2005. Ačkoliv jejich vizuální jazyk se postupně mění - od subjektivního dokumentu ke konceptuálnějším souborům, od syrové černobílosti k daleko jemnější škále tónů i k barvě - jde o kolekci značné autorské integrity. Ishiuchi tvoří velmi osobně, na základě důvěrného vztahu. Když lidský jedinec stárne, přesněji nejspíš tehdy, když jeho život dojde do pomyslné poloviny, začne se stahovat, redukovat jeho vnitřní svět na to, co má již pro sebe ověřené, prochozené, co jej kotví a dál vede či nese. Existuje při tom samozřejmě nebezpečí stagnace, rezignace, ale současně se otevírá možnost prohloubení vztahu a zkušenosti. Tento proces zavinování se do sebe se v Langhansu nyní odehrává před našima očima.
Když Ishiuchi, vystudované a usazené v Tokiu, na dveře klepala třicítka, začala se s fotoaparátem navracet do města Yokosuka, kde strávila většinu dětství a které sloužilo Američanům jako vojenská základna.
Vznikl cyklus Yokosuka Story (Příběh z Yokosuky, 1976-1977), sestávající ze záběrů pocitových, emotivně dokumentaristických, které specificky navazují na poválečný humanistický dokument autorů kolem skupiny Magnum. Výrazová expresivnost Ishiuchi - ale také zmíněného, o generaci staršího Shomeie Tomatsua, který rovněž fotografoval specifické prostředí kolem amerických základen - zobrazuje realitu přerývaněji, "flešovitěji" než "literární" esejismus Henriho Cartiera-Bressona a některých dalších evropských fotodokumentaristů. Ishiuchi má evidentně blíž k expresivitě záběrů Roberta Franka, který právě před půlstoletím vydal dnes klasickou knihu Američané.
Ale i od něho ji odlišuje "programově" velká zrnitost zvětšenin, která obraz poněkud abstrahuje, táhne jej do krajin přeludů.
Týchž výrazových prostředků se japonská umělkyně držela v následujících cyklech Apartment (Byt, 1977-1978) a Endless Night (Nekonečná noc, 1978-1980). V prvním z nich se pokusila předat stísňující dojem z jednopokojových, sociálně chabých bytů, ve druhém se procházela opuštěným, sešlým nevěstincem - po všech těch někdejších orgiích žláz a výtrysků šťáv zůstala jen tichá a výmluvná použitost, sešlost, nastalo odpadávání vrstev barev, obkladů či výzdob ze stěn. Pražská retrospektiva obsahuje ukázky ze tří zmíněných cyklů, jimiž se umělkyně vyrovnala s městem Yokosuka.
Na dotyk
Když Ishiuchi zaklepala na dveře čtyřicítka, oslovila stejně staré ženy a fotografovala jejich ruce a zejména nohy. ("Nikdy mě nenapadlo, jak vzrušující může být objevování krásy, důstojnosti a zvláštního šarmu, které nohy ztělesňují. Uvědomila jsem si, že právě v dolních končetinách, které vytrvale kráčí po zemi a podpírají zbytek těla, je skryt skutečný charakter člověka.")
Detaily propletených prstů na rukách, položených chodidel či nártů nejsou obzvlášť výjimečným námětem, vždyť kupříkladu na pražské FAMU existovalo cvičení, při němž studenti snímali detaily lidského těla a připravovali z těch snímků knihy. Rozdíl mezi famáckým cvičením a úlohou, kterou si zadala Ishiuchi a jíž vtiskla titul 1.9.4.7., je dvojí. Byť v tu dobu Japonka již opustila hrubozrnné a temně zatažené obrazy, nešlo jí o demonstraci technické perfekce; ostatně z hlediska čisté ostrosti byl i tak na tom nejeden student FAMU možná lépe. Ale zásadní odlišnost tkví v tom, že Ishiuchi fotografovala údy svých vrstevnic s láskou, něhou, laskavostí, jejím jediným zájmem bylo sdělení, nikoliv předvádění.
Soubor nazvaný 1906 to the Skin (1906 až na kůži) navazuje na 1.9.4.7. námětem lidského těla, nicméně fotografka tu nakročila poněkud jiným směrem. Nasnímala nahé tělo tanečníka v kmetském věku - v detailech, polodetailech i celku. Přiblížila se k jeho svalovině a kůži "na dotyk", takže zvrásněliny kmeta získávají až ornamentální charakter, kůže se na velké zvětšenině transformuje v "kvantovou" strukturu, ve hmotu se svou vlastní estetikou, přičemž tyto obrazy Ishiuchi nemají nic společného se skandalózním naturalismem detailistických fotografií takového Američana Andrese Serrana (v Praze vystavoval v létě 2001).
Jsou poctou stárnutí. Dotykovou blízkost autorka volila při snímání své matky, jejího těla. V souboru Mother's (Matčiny věci, 2000-2005) však tuhle "památku" později zkombinovala s (někdy i barevnými) fotografiemi předmětů, jež jí po zemřelé matce zůstaly - prádla, rtěnek, umělého chrupu, bot...
Kniha, která k výstavě vyšla, dostala formu leporela, jež je po roztažení dlouhé asi devět metrů. Z jedné strany leporela plynou snímky z prvních tří, tedy yokosukských souborů, po překlopení následují soubory "tělesné". Nejsou to však dva oddělené světy, nýbrž dvě plochy téže lidské a umělecké bytosti.
. Miyako IshiuchiMiyako Ishiuchi se narodila v roce 1947 v prefektuře Gunma a vyrostla na ostrově Yokosuka. Studovala textilní designu na Tama Art University. Žije a pracuje v Tokiu. Publikační činnost: |
. Výstava a knihaVÝSTAVA KATALOG-KNIHA |
Fotografie Miyako Ishiuchi ve formátu PDF najdete zde.
